Mladí odmítají přesčasy. Jejich tátové na úřadech práce žmoulají čepici

KOMENTÁŘ: Pracovní smlouva jako glejt, nad který není. Tak pojímají mladí lidé své pracovní úvazky podle zkušeností zaměstnavatelů. V práci se končí vteřinu po pracovní době. Neexistuje, že by takový pracant udělal pro firmu něco navíc.

Ta zpráva jaksi zapadla ve volební prezidentské vřavě mezi bývalým komunistou, který se polepšil, a druhým komunistou, jehož polepšení se povedlo tak dokonale, že ho nezajímá už nic jiného než peníze. A o ty právě jde. Zřejmě pryč jsou doby, kdy se elév ve firmě mohl přetrhnout, aby si vydobyl místo na výsluní. S morálním uznáním a pochopitelně hlavně finančním.

Instalatér jako chirurg

Popsaný jev se samozřejmě týká hlavně „inkoustů“ – tedy těch, kteří by při manuální obživě pošli do týdne hlady u plotu. Naopak manuálové, zejména ti „na IČO“, mohou být v klidu. Situace na trhu ohledně řemeslníků vypadá podobně jako za bolševika. Takový instalatér je velký pán, s jehož významem se může měřit už jen ten mozkový chirurg odvedle. Paničky mu podstrojují a manželé s doktoráty ze sociologie jsou blahem bez sebe, že jim doma po třech týdnech konečně někdo vyčistil sifon a vyměnil těsnění u čím dál více kapajícího kohoutku.

Problémem je, že leckterý mladý člověk se ve firmě chová jako zmíněný instalatér. Má pocit, že je něčím výjimečný a že jej nelze nahradit. Více než práce ho zajímají nejrůznější benefity, od příspěvku na životní pojištění po neformální pracovní prostředí. Chvíli děláte nějaké výkazy, a když už vás to utahá, jdete si beztrestně zaházet šipkami na terč, abyste odbourali ten strašný stres z práce. Ty hodiny nějak pozvolna utíkají. Ejhle – už jen hodinka do konce pracovní doby! Tak ještě jedno kafíčko a zbytek dodělám zítra. Minutová ručička ještě ani jednou neoběhla ciferník po skončení pracovní doby a zaměstnanec už vychází přes recepci ven z budovy. Byla to šichta, ale večer si spraví chuť na bowlingu.

Tito mladí lidé jsou zejména ve velkých městech pod neviditelnou ochranou trhu práce, na kterém zoufale chybějí zaměstnanci. „Mlaďochovi“ je jedno, že nemá kdovíjaký plat. Chce si hlavně užívat. Zaměstnavatel je zase rád, že vůbec našel někoho, kdo mu alespoň trochu seriózně vede agendu, udělá, co se mu řekne, a dodržuje pracovní dobu.

V kontextu toho je celkem nepochopitelné, že padesátník se zkušenostmi, který nutně potřebuje práci a jemuž nedělá problém takřka kdykoli dělat přesčas (včetně víkendů), obchází a obtelefonovává firmy a doslova se podbízí, aby sehnal zaměstnání. Chodí do jazykových kurzů, absolvuje různé rekvalifikační kurzy – a nakonec se stejně dozví, že je neperspektivní. Takhle natvrdo mu to samozřejmě nikdo neřekne, ale je to tak.

Chodící mrtvoly

Odborníci tvrdí, že 21. století bude čím dál více ve znamení zániku mnoha profesí. Klíčovým slovíčkem má být specializace. Obory, v nichž bude možné vydělávat slušné peníze, prý budou: zdravotnictví, gastronomie, finančnictví ve smyslu investic, IT a zábavní oblast. Na šikovné řemeslníky se v tomto výčtu nějak zapomnělo, a tak je tam přidejme. Trubky budou praskat pořád a myčku si asi taky sami neopravíte.

V praxi to znamená, že mladý člověk by se měl co nejvíce specializovat. Tou specializací může být klidně i hvězda na YouTube. Pokud se však většina mladých spokojí s rolí pomocného kádru v jakékoli „univerzální“ firmě, žádná sláva to do budoucna nebude s kariérou ani platem.

Pro tento model platí opelichané, ale pravdivé pořekadlo: „Ty předstíráš práci a zaměstnavatel předstírá, že tě platí.“ Každý, kdo se s tím spokojí, je však v kontextu očekávaných změn na trhu práce víceméně chodící mrtvolou.