Můj egyptský deník - Faraon se mstí nenažraným

KOMENTÁŘ Asi jsem měl hned na začátku předeslat, že nejsme úplně typičtí návštěvníci pláží a all inclusive pobytů v uzavřených resortech. Po pravdě, kdybychom neměli děti, asi bychom se tady nikdy neocitli. I s dětmi ale častěji jezdíme do hor, přesto člověk občas podlehne jejich prosbám a svojí touze se jen tak plácnout na pláž a užívat si obsluhy, která vás neustále zásobuje jednak nápoji a pochutinami a jednak nabídkami na super slevy u služeb, které nepotřebujete a výletů, které vám už předtím vnutila cestovka.

Jakožto v jádru slušný a empatický člověk mám pochopení pro to, že to místní lidé dělat musí a že je to jejich obživa. Nemám tedy srdce je hned na první pokus poslat do pryč. To se vám tady ale okamžitě vymstí, protože tím v jejich očích projevujete zájem. A už to jede...

„Čech, prima. Karel Gott dobrý. Naše lázně lepší."

„Ne, díky, nechceme lázně."

„Ó pane, vaše foot hrozné, you need pedikura."

A byl jsem nahraný, protože měl ten dobrý muž pravdu. Moje fotbalem zrasované nohy a několikrát slezlé nehty na obou palcích přímo křičely o trochu té nadstandardní péče a já se napůl ze solidarity a napůl z reálné potřeby rozhodl dát domorodci vydělat. Jenže tím to teprve začalo.

Čilý dohazovač se chytil drápkem a začalo představení, za které by se nemusel stydět ani prodavač vysavačů Karel Heřmánek z románu Oty Pavla. Vše jsem zvládal odmítat a začal být hrdý na svoji asertivitu. Bohužel jen do té doby, než filuta ukázal mojí dceři "rasta" copánky. A bylo vymalováno. Veškeré vyjednávací schopnosti, asertivitu, logiku a odhodlání poslaly do kytek oči mojí dcery, které říkaly: „Tatínku, to je to, po čem prahnu celý život a vyměním to za všechnu zmrzlinu světa..."

Tím to ale nekončilo a nastala fáze, kterou nesnáším a při které ty lidi začínám z duše nenávidět. Znalci tuší, že jde o smlouvání. Borec se za obě služby vytasil s cifrou 180 EUR a já ho poslal pryč. Samozřejmě se ani nehnul a slevil na 160. Otočil jsem se a on mě začal tahat za triko, což nesnáším a začal jsem být nevrlý. Další sleva na 150.

„Strč si to někam, nechci to!"

„Pane, řekněte svoji cenu."

„60 EUR."

„Ó, to je nesmysl, odcházím," což byl bohužel jen planý slib.

„Moje rodina nebude jíst, sleva na 100 EUR."

„60."

„Moje děti malé, 95."

„Ne, 70 EUR, "přeřekl jsem se, ale už to nešlo vzít zpět. Jsem vůl!

„Pane, vy dobrý obchodník, 80 EUR."

„Ne, 70, ani o euro víc."

„75 euro, pane, to je super cena, tajná, jen pro vás."

„70,  jdu pryč."

„Ó, kvůli 5 EUR se budete hádat?"

„Nehádám se, 70."

„Pane, vy král obchodníků, nikde to neříkat! 70 je dobrá cena."

Po tomto úspěchu přispěchala se svým hodnocením manželka, která by to samozřejmě usmlouvala minimálně na 50, ale bohužel neměla příležitost. Litanie pokračovaly až do té doby, než zjistila, že v ČR jsou rasta copánky od 3.500 a pedikúra od 500 korun. Pak jsem byl vzat na milost... Za svoji dobrotu jsem byl pak odměněn možností sledovat 2,5 hodiny, jak místní uzlovači dělají z mojí dcery Rastafana.

Slíbil jsem i náhled do světa alkoholu místní výroby, tak tady je. V rámci all inclusive ho máme skutečně dostatek, ale pokud se chce člověk dostat do nálady, dost se naběhá. Pivo (tedy to, čemu se tady říká pivo) se točí do malých kelímků, které mají cca 1,5 dcl. Víno do stejných kelímků, ale jen do poloviny. Na obojí se dá zvyknout, pivo je ale třeba pít hned a podchlazené. Víno je celkem dobré.

Pokud člověk nechce každou chvíli vstávat a stát frontu na baru, může si uplatit svého domorodce. Za dolar se z vás stane jeho nejlepší přítel a ten dobrý muž vás zásobuje dostatečně, někdy až moc. Ovšem jen nějakou dobu, intervaly se po cca hodině začnou prodlužovat, až donáška ustane zcela a nastartujete ji pouze dalším valutovým stimulem. Nicméně za cca 100 korun na den si zajistíte přísun jako král a žízní nepomřete ani vy, ani vaše rodina. O nezbytnosti těchto výdajů se mi podařilo přesvědčit i moji šetrnou manželku, přesto je pro zachování rodinné pohody lepší, když vás u předávání úplatku žena nevidí.

A nakonec standardní rubrika "Faraonova pomsta", neboli můj pohled na tuto démonizovanou střevní nemoc. Musím zaklepat, že naše rodina je OK a zoceleni školní stravou (děti) a nepravidelným a nárazovým požíráním různých hospodských menu (rodiče) nemáme zatím žádný problém. Jsem naprosto přesvědčen, že mi v tomto ohledu poskytuje neocenitelnou pomoc i pálenka, kterou jsem za tímto účelem přivezl a každé ráno užívám. Má rozhodně vliv i na dobou dopolední náladu a určitě pomohla i vyrovnat se s šokem, který jsem žaludku uštědřil při vypití kelímku ledové vody, která mi byla nabídnuta na jednom výletu a rozhodně nebyla nezávadná. Alespoň chuť spálených pneumatik tomu nasvědčovala.

Mám na Faraonovu pomstu i svoji teorii, která se potvrzuje každým dnem a každým společným stravováním s lidmi z celého světa. Ti dobří lidé totiž nesnesou, aby jim za jejich peníze uniklo cokoli, co vidí a mohou zdarma mít. Cpou se tedy doslova vším, co je k mání. Každý si k snídani nosí 2-3 talíře naplněné párky, datlemi, sýry, vaflemi, vejci, salámy, dorty, fazolemi, ananasem a omeletami. K tomu dostatek kávy a místních přeslazených nápojů. Po snídani honem k bazénu a baru, kde si za své peníze opět musí dopřát odpovídající množství všeho, co je k mání a pak už je čas na oběd a po něm hurá na lehký snack, který nelze vynechat, neboť je to v ceně zájezdu. Následuje bar a pivo, víno, džintonic a je čas na večeři a následnou pozdní večeři... No, neberte to!

Sami uznáte, že se pak Faraon ani moc snažit nemusí a mýtus o jeho pomstě se šíří všemi záchody a národy a nabírá na síle.

Pro dnešek končím a vybaven dostatkem dolarových bankovek odcházím na pláž. Jdeme se synem šnorchlovat (dcera se bojí žraloků), což mě fakt neuvěřitelně bere. Příště už to poženu k závěru, ale o místním Safari výletu a poznávání nočního života mimo hotelový resort vás ochudit prostě nemůžu.