Můj egyptský deník - Mám doma umělkyni

KOMENTÁŘ Součástí egyptské dovolené musí být také tzv. fakultativní výlety. Přeloženo do češtiny vám delegát dá dlouhý seznam možných výletů s cenami, které jsou stejně dlouhé a několikrát vás upozorní, abyste si stejné výlety nekupovali od místních obchodníků, protože: „Vezmou peníze a už je neuvidíte,“ nebo: „Cena je nižší, ale nevztahuje se na to pojištění.“ Nebo, a to mě pobavilo: „Oni jsou jako vláda, jakmile drží vaše peníze, přestanete je zajímat.“

V podstatě již od zakoupení zájezdu bylo jasné, že čtyřkolkový výlet do pouště a šnorchlování nás neminou. Po příjezdu jsme zjistili, že korály a tisíce barevných ryb máme v podstatě pod nosem v našem cestovkou přiděleném moři, takže zbyly čtyřkolky. Za relativně příznivou cenu jsme zakoupili výlet, který kromě zmíněného prostředku obsahoval i jízdu v jeepech a buginách.

Celý výlet se pro mě nesl spíše ve večerníčkovském duchu. Opravdu jsem si připadal jako malý šikula rozdávající s každou otočkou lístky, rozumějte dolary. Na místo nás dopravil jeep, v jehož zadní části jsme seděli společně s dalšími dvěma rodinami, což bylo dobré k tomu, že během jízdy nebylo kam spadnout, a tak naskakovaly pouze boule na hlavě, když náš Karel Loprais vjel do nějaké díry, kterých bylo nepočítaně.

Na místě nám bylo sděleno, že bez šátků, které nám rádi prodají za 6 dolarů, vyjet prostě nemůžeme. „Písek do pusy, písek za ušima, písek všude.“ A také bez brýlí, které nám rádi pronajmou za 3 dolary na osobu, bychom neviděli vůbec nic „Sluneční brýle špatné, žádné těsnění, životu nebezpečné, oslepnete.“ Takže jsem pronajal ještě čtvery lyžařské brýle, ve kterých jsme všichni vypadali jako vosy. Naproti tomu borci, kteří jezdili s námi jako instruktoři se bez šátků kupodivu neudusili a bez brýlí kupodivu neoslepli. No, nenaděláš nic...

První fáze výletu byla velmi podobná samotné dopravě na místo, tedy jízda na zakryté korbě jeepu, kdy bylo vidět jen dopředu přes řidiče a průvodce a dozadu přes zbylé nešťastníky, které tam namačkali k naší rodině. Po příjezdu do beduínské osady bylo nutno dát dolar šoférovi, následně beduínovi, který přinesl čaj a samozřejmě i velbloudáři, který nás povozil na svém svěřenci. Následovala další útrata, protože dcera nemohla odjet bez slona na krku a syn bez medvědího zubu.

Naproti tomu byly čtyřkolky celkem zábavné, i když jsme byli nuceni jezdit za sebou jako karavana mraků, a to samé platilo i o buginách. Obojí si za patřičné americké všimné mohly vyzkoušet i děti, takže ve výsledku byly s výletem spokojené a o to šlo. Za 25 EUR jsme si dokonce zakoupili i video, které natáčel místní Fellini a které mělo být druhý den přivezeno na naši recepci. Nebylo. Nicméně po několika urgencích a několika dnech jsme obdrželi asi 30 minutový nesestříhaný materiál, kde jsme se nakonec také našli. Takže všechno OK.

Minule jsem slíbil zmínku o nočním životě v hotelovém resortu i samotném městě.

Protože se manželka v Egyptě náhodou potkala s kamarádkou, která je vdaná za Egypťana, neodolali jsme nabídce na večerní výlet do místní Mariny. Jako vždy byla cesta na místo děsivá. Ve 30 let starém taxíku jsme si to po místních komunikacích pelášili stotřicítkou a loučili se nejen se slíbenou večeří, ale i se životem. Naštěstí obojí nám zůstalo a večeře to byla královská. Obrovská ryba, krabi, chobotnice, krevety a různé potvory, které ani neznám. Člověka prostě musela napadnout věta: „Velebnosti, ono to na mě mrklo!“

Cesta zpátky ubíhala relativně příjemně, i když mě do břicha přeplněného mořskými potvorami dost tlačil šťastný syn, který mi seděl na klíně v čerstvě zakoupeném dresu Ronalda. To celé na předním sedadle drožky, do které se nás vešlo všech osm. K tomu ještě kočárek v kufru, který se tím pádem nedal zavřít. Prý se tady takhle běžně jezdí, čemuž jsem uvěřil při následné policejní kontrole, která nás pozdravila a s úsměvem nechala jet dál.

Noční život v resortu je poznamenán neustálou a souvislou konzumací alkoholu přes den. Někteří rekreanti jsou s nastupujícím večerem již notně unaveni... Některým to ale naopak dodá neuvěřitelnou sílu a sebevědomí, takže není výjimkou pozorovat tančící postavy, i když se zrovna nikde nehraje.

Hotely se samozřejmě starají i o kulturní a společenské vyžití. U nás toto představovala každý večer zpěvačka, která si stoupla mezi dvě reprobedny, spustila notebook a imitovala tu Céline Dion, tu Barbaru Streisand, či Eltona Johna. Doslova prokletím se pro mě stal název našeho hotelu Titanic Palace, neboť v žádném vystoupení, či hudebním setu u baru nechyběla odrhovačka ze stejnojmenného filmu s Leem a Kate. Občas jsem zápasil s touhou stáhnout si verzi této písně v podání mých oblíbených Tří Sester a sdělit ostatním pravou podstatu toho dojáku, tedy příběh opilce, který si zachránil život tím, že se zrychtoval tak, že zmeškal odjezd svého parníku Titanic.

Všechen noční život ale pro naši rodinu zastínil závěrečný večer v místním amfiteátru. Na programu byla tanečnice s kruhy, akrobat a fakír. Sami uznáte, že tohle jsme si nemohli nechat ujít.

A skutečně bylo na co se dívat. Tanečnice se kroutila s takovou vervou, že ji jeden kruh opustil a vlétl do publika jako ukrajinská protitanková střela, jinak se jí ale na těle podařilo udržet všech 10 kruhů, takže potlesk veliký.

Místní akrobat začal zostra a málem se mu ulomila noha stolu, na kterém se chystal vystupovat. Opravil to tak, že jsem si myslel, že stůl neudrží ani dvě piva. Jelikož si ten borec na něj dal válec, na válec desku, na desku dva válce a na válce dvě desky, a tak pokračoval, začalo mě to zajímat a vytáhl jsem mobil. Když jsem se přistihl při tom, že točím jen proto, abych viděl, jak spadne, zastyděl jsem se a aparát schoval. Naštěstí nespadl. Takže potlesk veliký.

Zlatý hřeb večera nás ale teprve čekal. Fakír napřed poslal svého asistenta, ten si vyválel obličej v rozbité lahvi a v podstatě tím předznamenal tu hrůzu, co mě čekala. Při sledování toho programu jsem v hlavě pátral, jestli už jsem viděl něco horšího a nemohl si vzpomenout. Pak mi na mysl přišla jedna veřejná soulož na plese Nejreportu začátkem 90. let. S tou se to asi dalo srovnat.

To ale nebylo všechno. Asistent fakíra se s pořezanou hubou rozhodl verbovat dobrovolníky. K mému překvapení jich potřeboval cca deset a k mému ještě většímu překvapení vybral i moji manželku. Kdo ji zná, ten ví, že její veřejná vystoupení se omezují prakticky pouze na popůlnoční koncertování s kapelou na ovčáreckých plesech. Tam ji kapela nechá zazpívat Nonstop a Šťastné mámení a má tak alespoň záruku, že jim jako účetní místního Obecního úřadu zaplatí za celou produkci.

Vystoupení místní kombinace pyromana a železného Zekona bylo jinak zoufale nudné a pokud jsem si na začátku kladl otázku, k čemu tolik dobrovolníků, na konci mi to bylo jasné. Zekon sice selhával jako umělec, ale jako manažer byl špička, takže si deseti pozvanými dobrovolníky zajistil přítomnost jejich známých a rodin, kteří by normálně už dávno seděli na baru, až do konce.

Ten se naštěstí přiblížil, když každý dobrovolník strčil Zekonovi do krku jeden meč. To totiž někteří dělali se zavřenýma očima, protože se na to prostě nevydrželi koukat. Tím ale úplně dobře umělci neposloužili, protože ho bodali všude jinde, než do úst. Není tedy divu, že si po výkonu lehce uplivl jak sám Zekon, tak někteří méně otrlí dobrovolníci. Také u východu z amfiteátru směrem k WC nastal čilý ruch.

Nicméně výsledkem bylo, že mojí manželce tleskala cca stovka přítomných, což bylo vzhledem k uvedeným ovčáreckým vystoupením zhruba 5x víc, než na co byla zvyklá a narozdíl od těch ovčáreckých, si to většina přítomných pamatovala i druhý den a vzhledem k Zekonovým výkonům možná celý život.

Tak tolik výlety a kultura a příště poslední díl. Je třeba jet domů...