Na prázdné chodbě v půl druhé ráno s respirátorem? To byl můj život na koleji...

KOMENTÁŘ: Jedna z našich redaktorek se nedávno rozepsala o svých zkušenostech s bydlením na vysokoškolské koleji. „Na život na koleji si nemohu stěžovat, i když s sebou nese jisté nástrahy a omezení,“ mimo jiné uvedla. Nedalo mi to. Nějakou dobu jsem zde byl též, takže i já mám co říct.

Kolegyně si nestěžovala.

Když jsem tedy článek četl a hned na titulní fotce viděl onu kolej, hned mě napadla věta: „Jinej kraj, jinej mrav“. A to i přesto, že kolej kolegyně je od té mé (bývalé) vzdálená pouze něco málo přes jeden kilometr.

Rozdíl ve vzhledu pokoje je totiž markantní. Na kolej Kajetánka, kde jsem před nějakou dobou chvíli bydlel, moderní nábytek ještě nedorazil. Ten momentální ještě zažil studenty, kteří budovali mír a posilovali vlast nebo debatovali o tom, jak je kapitalismus špatný. 

Zkrátka pravěk.

Vlastně bych nemusel uveřejňovat jedinou fotografii mé bývalé koleje. Stačilo by pouze říct: Pusťte si film Jak básnící přicházejí o iluze z roku 1985. Některé scény se na Kajetánce natáčeli a musím říct, že za těch šestatřicet let se toho moc nezměnilo.

Možná nic. 

Pokoj na koleji Kajetánka. Zdroj: PrahaIN.cz

Pamatuji si, že mi tehdy spolubydlící vysvětloval jakýsi systém postupného renovování kolejí. Tedy především výměny nábytků v pokojích. Naděje na modernější stůl, postel a skříň, která by nezaváněla typickou zatuchlinou, byla v nedohlednu. 

Pokud by se totiž v tu chvíli dostala na řadu naše kolej, tak by se s rekonstrukcí pokojů postupovalo podle pater. Od nejspodnějšího, až po to nejvyšší. Jak už jste si podle fotografie všimli, v přízemí sem rozhodně nebydlel. Ani ve čtvrtém patře, pátém, desátém... Shoda náhod mi přidělila pokoj v nejvyšším patře celé Kajetánky. 

Krása i nervy

Výhled na matku měst? Par excellence. Za vstup na takovou vyhlídku by někteří turisté z ciziny (možná i Brňané, Jihlavané, ale i Pražané…) s klidem zaplatili pár stovek. Tady to byla součást každodenního života, která se jen tak neomrzí. 

Samozřejmě to mělo i negativa. I nepříliš zdatnému matematikovi dojde, že doprava výtahem do šestnáctého patra je krapet delší než třeba peší chůze do pokoje v přízemí nebo do prvního patra. A teď si představte ranní spěch: chystáte se do práce/školy a nestíháte, při cestě výtahem dolů vás v „ranní špičce“ zastaví minimálně jeden student v průměru na každém třetím patře. 

Cesta výtahem z budovy se tak může dost protáhnout. Nepříjemné, zvlášť když pospícháte. Jenže pěšky po schodech šestnáct pater, to by nebylo o moc rychlejší...

Pražský hrad, Žižkovská věž, ale taky stadion Sparty... Zdroj: PrahaIN.cz

Město duchů a roušek

Mnozí, dnes už dlouholetí inženýři, magistři nebo bakaláři, vyprávěli, že studentská kolej je vlastně nejlepší věc, která může být. Většina z nich mě také varovala před tím, abych ani nepřemýšlel o pronájmu bytu: „Na bytě bude nuda, tam se nic neděje,“ vzpomínám si na slova jednoho z nich. Předem říkám: z důvodu všemožných mejdanů jsem na studentskou kolej nešel. 

Nicméně zmiňované legendy známých jsem rozhodně nezažil. Kajetánka totiž poskytuje ubytování především pro studenty lékařských fakult. A ti moc společenští nebyli. Odpadl mi tak problém, který popisovala kolegyně na své koleji, že „papírové stěny soukromí příliš nenahrávají a zvláštní zvuky jsou tak na denním pořádku. Můj nový soused vpravo má například velice otravný zvyk každý večer v pravidelném rytmu dupat. Nevím, jestli se oddává domorodým tancům, uctívá ďábla a nebo prostě jen cvičí, ale co vím, že z toho nemám vůbec radost.“

Tady bylo mrtvo. Žádný hluk, žádná společnost. Jediná možnost, kde potkat živou duši byla v kuchyňce. Na každém patře byla jedna, ale ani tam by nadmíru společenský člověk neuspěl. Pravděpodobně ani ve studovně, kde byli budoucí medici ponořeni do svých skript a jakékoliv vyrušení by pochopitelně znamenalo obrovskou nevoli. 

Můj (naštěstí krátký) pobyt na koleji se uskutečnil během pandemie. Tedy roušky v uzavřených prostorech a tak dále... 

Pohyb po budově v respirátoru byl tak na denním pořádku. Ale i na nočním.

Ještě než vám popíšu situaci, tak zmíním, že jsem s celou řadou opatření proti šíření koronaviru nesouhlasil. Každopádně nikdy sem nepatřil do radikální skupiny, která by jako symbol protestu roušku schválně nenosila. Ale používal jsem selský rozum. Například v místech, kde se na sto metrů ode mě neobjevil jediný člověk, sem ji zkrátka nenosil. To dá rozum, že?

Ale párkrát jsem se v poměrně pozdních hodinách odněkud vracel, pravděpodobně z nějakého večírku. Selským rozumem jsem tak uznal, že v jednu ráno bude asi zbytečné, obléknout si ochranu proti viru. Jenže dvakrát se mi stalo, že jsem člověka potkal. Jednou jsem ho viděl na vzdálenost asi šesti metrů a respirátor na ústech měl. V jednu nebo v půl druhé ráno. Tomu jsem se pouze usmál...

Je to přece každého věc.

Jenže podruhé (v podobný čas) na mě někdo začal volat. „Pane, pane, prosím,“ zaslechl jsem a nečekal, že mě slovem pane osloví můj vrstevník. Otočil jsem se a tam viděl zahaleného studenta, který mě slušně požádal, abych si oblékl roušku. Přibližovat se logicky nechtěl, mohl jsem být nakažený. Svojí přesnou reakci si už nepamatuji, ale moc sem to nechápal...

Řada z těchto studentů sloužila v první linii v době největší pandemie. Na vlastní kůži tak okusili, jak může být vir zákeřný a nepředvídatelný. Za to jim patří obrovský respekt! Jenže někteří z nich asi ztratili zmiňovaný selský rozum...

A to je vše

Víc se toho nedělo.

Vidět člověka procházet se v respirátoru po liduprázdné koleji okolo půl druhé ráno, to pro mě byl asi největší zážitek. Příjemnost recepčních nechci popisovat. Chci být slušný a nechci tu na nikoho nadávat. Jen mohu říct, že se zde drželo pravidlo: čím je paní starší, tím je příjemnější. 

Rozhodně bych se nevrátil.

Cena 5 tisíc korun za měsíc je sice velmi nízká (podívejte se na ceny bydlení v Praze), ale ani za tuto nepříliš velkou částku mi servis nepřišel dostatečný. Zkušenost ale byla k nezaplacení.