foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Budova Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
KOMENTÁŘ: Devadesátky minulého století byly vskutku někdy hodně divoké, a to nejen díky hektickému porevolučnímu kvasu. Obchod se zbraněmi u nás tehdy nabíral ve skutečnosti děsivě na obrátkách, i když si to málokdo uvědomoval. Zatímco někteří kritici podrobili zdrcující kritice Hřebejkův seriál Rédl, na rozdíl od nich nejen režisér, ale i mnozí další v té době žili. A věděli své.
Své věděli samozřejmě i zákonodárci v tehdejším Federálním shromáždění. Zvláště pak ta slovenská část, která měla blízko ke slovenským zbrojovkám. Možná nevědomky, možná záměrně, to se mi nikdy v rozhovorech s nimi nepodařilo odhalit, tvrdili, že Češi a Václav Havel mohou za útlum zbrojní výroby po roce 1989. Byla to doména hlavně tehdejších slovenských národovců ignorovat, že rozhodnutí o útlumu zbrojařské výroby padlo na předsednictvu vlády ČSSR koncem července 1988. Tedy skoro rok a půl před změnou režimu. Konverzi se snažil urychlit zejména federální premiér Ladislav Adamec. Dne 21. září 1989, tedy stále ještě za předchozího režimu, přijala československá vláda (ne prezident) usnesení č. 84/89, kterým se rozhodlo například o utlumení tankové výroby v ZŤS Martin do konce roku 1990. Výroba obrněných transportérů měla být zastavena v dalších letech. Do roku 1992 se produkce měla snížit o přibližně 80 procent v Čechách a na Moravě a o 90 procent na Slovensku. Zbraně, drogy, alkohol a pašování zvířat, to byl v devadesátkách žebříček oborů, ve kterých šly vydělat obrovské peníze.
Na území tehdejšího Československa se v té době se zbraněmi kšeftovalo naprosto neuvěřitelně. Legálně, nelegálně a s nádechem šedi. Pamatuji si jednu reportáž ČT, na které jsem se podílel, jak se do obchodu se zbraněmi tehdy zapojil třeba i Svaz přátel národů Sovětského svazu, pohrobek z dob socialismu s novým jménem. Před rokem 1989 to to byla součást Národní fronty, Svaz československo-sovětského přátelství.
V této atmosféře hodlali poslanci Federálního shromáždění schválit normu, jaká pravidla budou fungovat v oblasti obchodování se zbraněmi. S ohledem na slovenskou část a také na velké množství komunistů v zákonodárném sboru se rozhodli tři poslanci, členové branně-bezpečnostního výboru, že se zúčastní noční akce na podporu schválení nových pravidel, kterou jsme dohromady naplánovali. Vzpomenu si na jména dvou ze tří poslanců, kteří se s námi vydali do bazaru vojenské techniky v Argentinské ulici v Holešovicích, kde jsme dohodli zápůjčku obrněného transportéru, děla a gazíku, což bylo osobní auto z ruské produkce, kterým oplývala naše armáda vedle „zilů“.
Naším cílem byl prostor přímo před Federálním shromážděním. Radost z tehdejšího poslance Alberta Černého začala tryskat v okamžiku, kdy se dostal k řízení „bévépéčka“, jež kočíroval i v době své povinné základní služby. Druhým do party byl Michal Malý, na jméno třetího odvážlivce si nevzpomenu já, ale ani Michal Malý. Třeba se nám ozve po přečtení této vzpomínky.
Vydat se ve dvě nad ránem před Federální shromáždění s popisovaným arzenálem, to nebylo jen tak. Znal jsem se s tehdejším ředitelem pražské policie Pavlem Hofmanem docela dobře, ale přesto jsem mu raději telefonoval na poslední chvíli, aby už nešla akce zastavit. Povedlo se. I když jsem si vyslechl hodně nevybíravých slov.
Ráno přicházeli poslanci s údivem do práce, a já, připraven s fotografem, mohl zaznamenávat jejich názory na to, jak by měla vypadat legislativní norma o obchodování se zbraněmi v dalších letech. Tvrdilo se, že v roce 1993 byla Česká republika šestým největším vývozcem zbraní na světě. Podle ministra Dlouhého jsme ale byli až dvanáctým největším vývozcem a na tomto obchodu jsme v uvedeném roce vydělali jen 167 milionů dolarů. Asi už dnes není důležité, kdo měl pravdu, a podle jakých údajů pořadí v žebříčku vznikalo.
Obchod se zbraněmi byl, je, a nejspíš i stále bude jedním z nejlukrativnějších. I s ohledem na stávající mezinárodně politickou situaci nejen v našem nejbližším okolí. To potvrdil i ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS), že pokud chceme mít svobodnou a nezávislou zemi, potřebujeme investovat do obrany. Asi ne proto, že hledáme nějakého nepřítele, jak se už ptali jiní politici, ale proto, abychom potenciálního nepřítele odradili od útoku na Českou republiku.
Autor komentáře v popisované době pracoval jako novinář deníku Expres a spolupracovník řady dalších redakcí.