Nepoučitelná Evropo, dej nám jednoho Churchilla

KOMENTÁŘ Dějiny se opakují. A dějí se i stejné chyby, ze kterých se nikdo nechce poučit. Milionkrát zmiňovaná nenasytnost zkrachovalého malíře s knírkem pod nosem dovedla Evropu do náruče II. světové války. Nejdřív měl Hitler chuť na Porýní a Evropa mlčela, posvačil Rakousko a zrak evropských vůdců se stočil raději jinam. Když mu tekly sliny na Sudety, tak mu tři evropští státníci ještě popřáli dobrou chuť v naivní myšlence, že už bude jeho žaludek uspokojen. K tomu ještě Neville Chamberlain po návratu do Londýna mával bezcenným papírem a vykřikoval do světa, že zařídil mír. Jen jeden moudrý muž se kousal vzteky do tváří a uvědomoval si, že jediné co Británie z Mnichova přivezla, je budoucí válka.

Doba je jiná. V Kremlu nesedí zkrachovalý malíř, ale egoistický superbůh malé postavy používající vysoké podešve, o jehož mužnosti nesmí pochybovat jediná živá duše v ponuré ruské krajině. Vždyť proto každoročně zaplňují sdělovací prostředky zaručeně autentické snímky státníka, který tu vlastníma rukama uloví tygra, tu zase zpola obnažený na koni rychlém jako šíp letí ruskou tajgou. Vrcholem jsou pak náhody, kdy se Putin, jako by mimoděk, na dovolené ponoří do teplého moře a jen se šnorchlem objeví prastaré amfory z doby římského imperia.

Caru Putinovi tikají biologické hodiny. Snad ne ani ty mužské, ale ty politické. Ačkoliv se snaží svůj prezidentský mandát za pomoci kastrace ruské ústavy prodlužovat, nelze to dělat do nekonečna. Jednou musí dojít dech. Buď jemu, národu, politikům či okolnostem. A Putin chce do politického důchodu odcházet s hlavou vztyčenou a krokem razantním po boku největších ruských "hrdinů". Jak ale ve významu dohonit Ivana Hrozného, Lenina, Stalina nebo koženého generálního tajemníka Andropova, který dohnal svět jednou nohou do jaderného deliria? Jedna možnost tu je.

Napravit šílený a strašný krok nepřítele a psa zrádce velké Rusi Michaila Gorbačova, který nechal rozlít velké moře zvané Svaz sovětských socialistických republik do patnácti samostatných louží různé velikosti, které se staly více či méně svobodnými a svrchovanými republikami. To je to historické dědictví, spojit louže znovu do velkého moře. S Běloruskem není problém, o Gruzii a Arménii se bojuje, Krym je zpět, teď je chuť na Ukrajinu.

Není to všechno evropská reminiscence opakující se znovu po 85 letech? A kde jsi poučená Evropo, aby si zastavila dalšího usurpátora a uchvatitele? Proč nedonutíš své politické představitele, aby své síly spojili a dali najevo odhodlanost, neústupnost a nebojácnost. Místo toho vyhrožujeme, že uvalíme na báťušku cara sankce. Putin se směje, sáhne do státní pokladny a zřídí si stopokojové odpočinkové sídlo jinde než ve Francii. Zmrazíme jim bankovní účty a vyřadíme z mezinárodního měnového systému.

Putin se řehtá, bude obchovat s daňovými ráji a Čínou.

A zmrazí ruské účty i švýcarské banky, když to neudělaly ani s nacistickými konty za II. světové války?

Pohrozíme ekonomickými sankcemi.

Putin se chytá za břicho a zavírá kohouty s ropou a plynem. Možná nám zbývá jediné. Formou velkého teatrálního gesta zvednout ropovod do výšky a samospádem poslat ruské černé zlato zpět či foukat vší silou do plynovodu a v rámci korektních protestních akcí hodných kolébky humánní civilizace ho odmítavě vrátit trubkou na Sibiř.

Evropa pláče a možná by tu uplakanou unavenou ženu stačilo požádat o jediné: Otevři hrob, Evropo, a vrať nám zpátky jednoho Winstona Churchilla!