Noční kafe na „hlaváku”? Skutečně nezapomenutelné...

KOMENTÁŘ: Pražské hlavní nádraží je největší osobní vlakové nádraží v celé republice. Cestujícím nabízí veškerý komfort v podobě různých obchodů, trafik, restaurací, kaváren a pekáren. Po setmění tu ale neseženete ani kafe z automatu.

Člověk by čekal, že na tak významném dopravním uzlu budou cestujícím k dispozici nějaké služby nonstop. I já jsem to čekala. Ale byla jsem rázně vyvedena z omylu, když jsem jednoho dne na „hlavák” dorazila ve 4 hodiny v noci.

K mému úžasu nebyla otevřena ani jedna z několika restaurací rychlého občerstvení a nefungovala ani trafika. Kdy otevírají? V šest hodin ráno. Někde dokonce až v sedm. Jala jsem se proto prohledat všechna možná i nemožná zákoutí nádraží při honbě alespoň za automatem. Neúspěšně. Přitom jsem rozhodně nebyla jediná, kdo by v tu chvíli za šálek teplé kávy dal třeba i vlastní ledvinu.

Při čekání na vlak zmrznete

A to není všechno, čím mě nádraží nemile překvapilo. Nenabízí totiž ani žádný alespoň trochu vyhřívaný prostor určený pro cestující. Byla tam prostě všude neuvěřitelná zima. Vím, že kvůli drahým energiím se letos šetří, kde se dá, ale zároveň se také považuji za poměrně otužilého jedince. Takže to už muselo být opravdu něco. Navíc bez toho teplého kafe.

Jediným místem, které alespoň trochu žilo, byl prodej jízdenek. Zaměstnanci tamních přepážek měli krásně vytopeno, jen ty lavičky pro cestující tam nějak zapomněli dát. Nehledě na to, že na každého, kdo se v „jejich“ prostoru zbytečně zdržoval, nekoukali zrovna dvakrát mile.

Nikde žádná ochranka a za dveřmi Sherwood

V prodejně jízdenek jsem navíc narazila na jediného strážného v celém areálu. V průběhu mého téměř dvouhodinového pohybu na nádraží se navíc ze svého místa vůbec nehnul, což bylo další nepříjemné překvapení. Ochranku jsem tu čekala na každém rohu.

Pověst zdejšího „Sherwoodu” asi známe všichni, ale nebezpečí se cestujících uvnitř budovy zřejmě netýká. Nebo minimálně ne v ten čas, kdy jsem tam byla já. Naštěstí se v hale potulovalo více lidí čekajících na první ranní spoje, takže nemůžu říct, že bych se cítila úplně v ohrožení. Ven jsem se ale samozřejmě neodvážila.

A co se dá tedy v noci na zastávce Hlavní nádraží dělat? Čekat. A mrznout. To vše navíc na studených kovových lavičkách, které byly poměrně rychle obsazeny. Dlouhou chvíli jsem si tak krátila chůzí stále dokolečka, zkoukla jsem zhasnuté výlohy a několikrát se vrátila k otevírací době restaurací a kaváren. Nápisu: otevřeno od 6:00 do 22:00, jsem pořád nemohla zcela uvěřit.