foto: Markéta Šálková, PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš
KOMENTÁŘ: Škatule, hejbejte se! S tímto přístupem pojal konfiguraci své ochranky nový prezident Petr Pavel. Výměny na těchto postech však nemohou zcela vyloučit lidský faktor. Kdysi jsem se dostal na metr a půl k prezidentu Václavu Klausovi a jeho ochranka nehnula ani prstem.
Stalo se to ve čtvrtek 14. dubna 2011 na pražském hlavním nádraží. Prezidenti Česka a Itálie Václav Klaus a Giorgio Napolitano přijeli slavnostně otevřít zrekonstruovanou halu. Sláva to byla ukrutná, nechybělo množství potentátů – a také lidí z ochranných služeb. Snad právě proto mně prošla finta, jejímž cílem bylo nikoli skolení hlavy státu, nýbrž zcela prozaické shromáždění informací pro připravovaný článek.
Policajt nebo rošťák
Na uvedenou událost jsem neměl akreditaci a ani jsem se nepokoušel ji získat. Při vší úctě k pozvaným pohlavárům a samozřejmě projektu zmodernizované haly nešlo z novinářského pohledu o celospolečensky závažné téma. Hodlal jsem se přifařit k chvostu čumilů a zkusit něco zaslechnout, lehce nasát atmosféru. Klíčové informace pak stejně redakcím jako vždy dodala ČTK. Proto jsem se zhruba hodinu a půl před oficiálním zahájením dostavil do haly nádraží s úmyslem požití šálku kávy a prohlídky tamního knihkupectví, než to celé začne. Když jsem však přišel, už – nejprve zcela nenápadně – začínaly manévry okolo celé akce.
Pochopil jsem skvělou příležitost. Na kuráž jsem do sebe v přilehlé restauraci překlopil jednu irskou a pak jsem si stoupl kousek od jedněch ze vstupních dveří, hned vedle červeného koberce, který tam právě rozvinuli zřízenci. Věc byla jasná. Po tom koberci měly kráčet jen ony vyvolené nohy!
Mojí výhodou nebo spíše nevýhodou je skutečnost, že v určitém druhu oblečení vyhlížím jako policista nebo revizor (nikoli rošťák – Flic ou Voyou). Příhod na toto téma mám mnoho. Když nastoupím do tramvaje, slabší povahy si jdou rychle cvaknout jízdenku. Utkvělo mně vyjádření z večerního metra, když jsem kdysi jednoho ze dvou romských spoluobčanů upozornil, že mu na zem upadl nějaký papírek s telefonními čísly. „Šéfe, můžu se na něco zeptat? Vy jste fízl, že jo? To já poznám.“ A tak dále a tak podobně.
Moji vizáž v onen dubnový den v hale pražského „hlaváku“ umocnil klasický jarní baloňák. Stál jsem v něm a pozoroval hemžení. Celá situace mě začínala bavit, neboť dění nabíralo na síle. Podobně oblečení chlapíci jako já se postupně rozmisťovali po celé hale. U eskalátoru z metra se postavil uniformovaný nadstrážmistr a začal vystupující lidi „odklánět“ co nejdále od koridoru pro vyvolené.
Já jsem se s postupujícím časem pokoušel čím dál více tvářit jako Kevin Costner ve filmu Osobní strážce; moje pátravé pohledy, jež však byly vedeny pouze zvědavostí, zřejmě dokonale imitovaly ostražitost skutečných ochránců. Ti se na mě občas pátravě podívali, ale jelikož jsem stál zcela v klidu, evidentně mě považovali za kolegu z jiné služby – od kriminálky v civilu po nějakého bezpečáka od Českých drah.
Když konečně nastal ten slavný okamžik, před prosklené dveře přijelo auto a z něj vystoupil Václav Klaus. Po jeho boku se objevil tehdejší protokolář Pražského hradu Jindřich Forejt a v chůzi pomáhal prezidentovi z kabátu. Pointa je jasná: kdybych byl atentátníkem a nikoli námezdním pisálkem, mohlo být o jednoho prezidenta a možná i Forejta méně.
Klausův italský protějšek tehdy přijel jinudy nebo až poté, nevím. Vydal jsem se totiž za prezidentským doprovodem a postupně nasál nejen atmosféru, ale taky jedno malé pivo.
Co z toho vyplývá pro přeskládanou ochranku Petra Pavla? Důvěřuj, ale prověřuj! Legitimujte, zkoumejte, vykazujte – i kdyby ten chlápek kousek stranou vypadal tak důvěryhodně jako šéf pražských revizorů a Kevin Costner zároveň!