Pár slov k Nohavicovi. Putin tu nebude, Váňa a Zina ano!

KOMENTÁŘ V záplavě informací z válečné linie či uprchlické vlny jsem před časem zaznamenal jednu z českých kulturních luhů a hájů, která mě zaujala. Nohavica odmítl vrátit vyznamenání, které obdržel od ruského prezidenta Putina. Zdánlivě banální informace časem bobtnala. Její dosah začala některá média i osobnosti využívat ke svému zviditelnění či pro své politické ambice.

K těm se rozhodně připojit nechci. Na druhou stranu je Jarek Nohavica tak zásadní osobou pro můj vývoj, že k tomu mlčet prostě nemůžu a komentář si neodpustím. I když za něj patrně nesklidím žádné velké ovace, protože je to téma, při kterém se může mnoho čtenářů domnívat, že nemám (já, či sám Nohavica) s Putinem problém. Opak je ale pravdou, odsuzuji jeho jednání, jeho agresi na Ukrajinu, i jeho vidění světa. Troufám si říct, že to podobně vidí i pan Nohavica.

Jádrem problému je fakt, že si Jaromír Nohavica převzal právě od ruského prezidenta Putina vyznamenání. Bylo to za podíl na rozvoji vzájemných kulturních vztahů mezi českým a ruským národem. Tohle by si měl každý uvědomit, než začne jakkoli sršet síru. 

Je totiž neoddiskutovatelným faktem, že se Nohavica o rozvoj vzájemných vztahů mezi Čechy a Rusy zasloužil. V době, kdy jsem ho začal poslouchat, což bylo začátkem 80. let minulého století, jsem já i moji vrstevníci Rusy a celý Sovětský svaz z duše nenáviděli. Jeden takový Rus mě učil na gymnáziu a podařilo se mu nejen nechat mě málem propadnout, ale hlavně mi zošklivit Puškina, Lermontova, Dostojevského, Tolstého.

Naštěstí jen dočasně.

Okudžava, Vysockij

A právě od Nohavici se naše generace dozvídala, že ruská kultura není jen Pavka Korčagin a Jak se kalila ocel. Najednou jsme zjišťovali, že existuje nějaký Vladimír Vysockij, nebo Bulat Okudžava. Začali jsme si opisovat jejich texty a přemýšlet o nich. Nohavica těch textů spoustu přeložil a nazpíval. Lepší propagaci ruské kultury a problémů, které tenkrát jmenovaní písničkáři měli přímo se sovětským režimem, udělat nemohl. Pro mě osobně to bylo první poznání, že v adorovaném Sovětském svazu to asi není úplně tak sluncem zalité, jak nám tehdy tlačila do hlavy veškerá média: Rudým právem počínaje a všemi kanály Československé televize konče, přičemž jedničkou o něco víc než dvojkou, abych užil klasikova slova.

Tolik tedy Nohavicův vliv na moji generaci optikou poznávání potlačovaných osobních svobod na území Sovětského svazu. Věřte mi, že tehdy to bylo skutečné hrdinství. Některé texty byly okamžitě zakazovány a zakazován byl Nohavica. Koncerty, na které jsme chodili, byly spíš pololegální, což tam ale všechny tak nějak spojovalo a za to patří Nohavicovi také můj dík.

Píseň pro Vladimíra Vysockého (Jarek Nohavica)

Špatně mě učili slovíčkům z učebnice
ty za to nemůžeš a já byl ještě kluk hm-hm
časem jsem pochopil a dneska je mi třicet
Říkali přátelství a mysleli tím sebe
říkali navěky a mysleli tím snad
já za to nemůžu tak si to kór moc neber
náš dům má spoustu zvonkůna můj zvoň čtyřikrát

Dobře si uvědomuji, že ta doba a její atmosféra je nepřenosná. Na jednu stranu je určitě dobře, že ji dnešní třicátníci nemohli zažít a dnešní čtyřicátníci si ji sotva pamatují optikou výhledu z kočárků. Na druhou stranu, bez její znalosti nelze posoudit spoustu věcí s dostatečným nadhledem.

Teď tedy už k tomu vlastnímu vyznamenání. Nebo spíše tomu, od koho ho Nohavica převzal.

U nás je téma vyznamenávaných a těch, co vyznamenávají, velmi oblíbené. Troufám si tvrdit, že nikde na světě nemají lidé takový problém s těmi, kdo vyznamenání přijímají a s těmi, co je udělují.

Kritice toho, koho se rozhodli vyznamenat, čelili krom současného prezidenta Zemana i oba jeho předchůdci, tedy Václav Havel a Václav Klaus. V módě je i nepřevzít si vyznamenání od toho kterého prezidenta, nebo kritizovat ty, co se vyznamenat nechali.  

Balada o hlupácích (Bulat Okudžava/Jarek Nohavica)

Aby hlupák se nemusel červenat víc
aby každý se moh´ něčím chválit
každému moudrému jednou z ničeho nic
na čelo nálepku dali

Tenhle systém se ujal je poznávací
a laciný při vší té bídě
na moudré křičí se hlupáci, hlupáci
no a hlupáky zas není vidět, není vidět, není vidět

Respektuji i jiné názory

Dalším veřejností propíraným tématem je vracení vyznamenání poté, co ho dostal někdo, s kým nesouhlasím, nebo ho udělil někdo, koho politické názory nerespektuji.

A jsme u toho. Nechme na těch oceněných, jak s vyznamenáním naloží. Oni vědí nejlépe, za co ho dostali, o co se svojí prací zasloužili a jakou pro ně má cenu.

Pokud se vrátím k Jarkovi Nohavicovi, je dle mého skutečně hodně, hodně, hodně nešťastné, že mu vyznamenání předal právě současný agresor Putin, ale vzpomeňme také, komu, co a jak tento diktátor předával, kdo si s ním třásl rukou, kdo se s ním usmíval na fotografiích...atd. Ti všichni se teď mají kát a omlouvat se?

Ale hlavně! Vzpomeňme na to, za co vyznamenání Nohavica dostal. Za rozvoj vztahů mezi lidmi Ruska a České republiky. Je něco špatného na tom, že člověk přispěje k tomu, aby se lidé navzájem více poznali, pochopili svoje počínání, seznámili se s žitím jinde na světě?

A k tomu Nohavica bez jakékoli diskuze přispěl, a proto si myslím, že byl vyznamenám po právu a vracet by to vyznamenání neměl. Rozhodně tedy ne proto, aby udělal laciné gesto směrem k Putinovi, nebo proto, že to od něj tzv. „lepší lidé vysoce morálních zásad" očekávají.

Jsem totiž naprosto přesvědčený o tom, že Putin tu nebude a Nohavicovu Krabičku cigaret nebo Vysockého Váňu a Zinu, kterou nazpíval, si budeme broukat dál.

Respektuji ale i názory těch, kteří nadřazují to, kdo vyznamenání předává, tomu, co vyznamenaný dokázal a jak se o ocenění zasloužil. Pokud jsou o tom přesvědčeni a není to jen něčí politická hra, je to názor legitimní a mají na něj právo.