.png)
foto: Neskákej mi pod kola/Smíchovské nádraží
KOMENTÁŘ: V červenci se politici pochlubili tím, že je nádraží Smíchov bezpečnější. Tehdy se nainstalovala betonová bariéra, která měla lidem zabránit, aby skákali pod kola autobusů. Místo se ale nakonec stalo příkladem toho, kde je chodec v plánování až na posledním místě.
V uplynulém týdnu na Smíchovském nádraží k betonovým zátarasům přibyly siluety sražených chodců na asfaltu. Objevily se v místech, kam bariéra pěší nasměrovala.
Už se ale trochu zapomíná, že celý design tohoto místa žene chodce, a nejvíce pak starší lidi, přímo do nebezpečných situací. Je to tak už od zprovoznění metra v roce 1985 a problémy s bezpečností tam lze pozorovat každý den. Jde tak o čtyřicet let důkazů a čtyřicet let nezájmu. Dnes skoro slavíme, že se chodcům dávají další překážky, ale nenabízí se jim žádná alternativa.
Původní plánovači předpokládali, že lidi naženou do podchodů. Počítali s tím, že ti, kteří přijedou tramvají a budou chtít jet autobusem ze zastávky, kterou vidí sto metrů před sebou, půjdou ochotně desítky schodů dolů do podchodu a zase desítky schodů nahoru. Komu by se nechtělo, má možnost vše minimálně o polovinu delší cestou obcházet. To to tam ale musíte alespoň trochu znát.
Tato trasa není značená, intuitivní ani příjemná. V závěru je třeba přejít čtyři pruhy, na kterých přijíždí a odjíždí autobusy. Není tam žádné jasné místo na přecházení. Ve špičkách, kdy dva tři autobusy vysazují lidi, uprostřed stojí odstavený autobus a na druhé straně další odjíždí, zejména starší a obecně pomalejší lidé skoro nemají šanci přejít bez pocitu vlastního ohrožení.
Nebo je snad někdo, kdo se tam cítí dobře?
Nejde jen o to, že chodci intuitivně volí přímé trasy. To koneckonců můžeme pozorovat i na vyšlapaných cestičkách, které vznikají naprosto všude tam, kde se plány dostaly do rozporu s lidskou přirozeností.
V případě MHD jde i o to, že část z lidí se prostě snaží stihnout svůj přípoj a málokdo je v takové situaci ochoten to brát výrazně delší trasou. Nikdo, kdo dobíhá autobus s půlhodinovým intervalem, to nevezme podchodem. Zvláště pak, pokud mu to nepřinese větší komfort. Ujede mu autobus a ještě ho budou bolet nohy.
Zrovna na Smíchově je znát i to, že část lidí to tam nezná a právě ti jdou intuitivně tou nejhorší možnou cestou. Kdo to tam zná, tak ví, že se mohou snadno ocitnout i v sevření autobusů uprostřed křižovatky.
Takových míst najdeme v Praze řadu. Často jde o lokality, kde přirozenou pěší trasu přetíná vytížená silnice a očekává se, že chodec půjde na přechod, podchod či nadchod. Lidí, kteří jsou ochotni si zajít, není zase tolik. Ti, kteří to vezmou přes čtyřproudou komunikaci plnou poměrně rychlých aut, zase dost riskují.
Na Smíchově se spoléhá na to, že situaci zlepší přestavba nádraží na moderní dopravní terminál. Abychom výsledek posoudili, si ale budeme muset počkat. Do té doby asi budeme dál malovat další sražené chodce na silnici a doufat.