Prázdninový fejeton: Racek ve městě

VESELÁ NÁPLAVA Dnes to bude zážitek z dovolené, ale náplava v tom samozřejmě bude taky. Letní vakace jsme si totiž uvykli trávit v lokalitách, kde se z vody dostávají na břeh ledasjaké poklady i kuriozity, které pak sbíráme, převážíme v kufru domů a pentlíme kolem nich své historky.

Já však chci vyprávět trochu jiný příběh, než je tajemná láhev se vzkazem. Bydlel jsem v hotelu kousek od vody, takže do oken se každé ráno chechtala hejna místních racků. Ano, on ten zvuk vážně připomíná chechtání.

Tenhle ptačí druh nám pan doktor Čechov navždy definoval jako symbol svobody a rozletu. „Na břehu jezera žije od dětství mladá dívka. Taková, jaká jste vy. Má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek,“ říká v jeho nejslavnější hře Trigonin Nině Zarečné, prý po Shakespearově Julii druhé nejvysněnější glancroli mladých hereček.

No, my jsme u snídaně pozorovali jednoho příslušníka toho svobodomyslného plémě, kterak usedl na stůl restaurační zahrádky a jal se konzumovat, co tam hosté zanechali od snídaně. Nějaká míchaná vajíčka, dokonce plátky papriky. Nikdo od vedlejších stolů ho nevyháněl, jen dvě dámy sáhly po telefonu a natáčely si ho jak opičky nebo tučňáky v ZOO. Zdálo se, že mu to nevadí. Lze říci, že rackové tu žijí v dokonalé symbióze s turistickým ruchem letoviska.

O chvíli později jsem potkal jednoho jeho kolegu, nebo možná to byl tentýž, kdo ví. O pár metrů dále na promenádě k nám zamířil, když se z vedlejší lavičky zvedla dvojice důchodců, kteří ho krmili pečivem.

A začalo neuvěřitelné divadlo. Nejprve se delší chvíli všelijak nakrucoval, aby upoutal pozornost. „Tady, tady, copak ty mě nevidíš“ jako by se snažil říct. Když neuspěl, začal vydávat zvuky. Ale nebylo to ono nezaměnitelné racčí „chechtání“ v plné rychlosti nad vodou, spíše to připomínalo žebravé kníkání domácího mazlíčka u stolu.

No a ve finále se postavil přímo proti mně, naklonil hlavu a vyloudil takový prosebný pohled, jaký jsem doposud viděl jen od fenky u mých rodičů. Ze šťastného a volného racka se stal domácí pejsek, toužící po šunce ze stolu.

Kdybych neviděl, kolik mu toho z vedlejší lavičky naházeli, z fleku bych mu uvěřil, že ho únik kyanidu do řeky připravil o všechny ryby a týden nejedl.

Takto jsem mu ale vysvětlil, že u sebe žádné pečivo nemám. Česky, ale dovolím si tvrdit, že i kdybych tak učinil v jazyce domorodců, výsledný efekt by byl stejně nulový.

Racek se načepýřil, přičapl si, a s významným pohledem udělal pod sebe to, co my lidé na ptácích nesnášíme nejvíce. Vyprázdněn pak důstojně odkráčel žebrat k dalším lavičkám.

Co to udělali z vlka?

Mně ta podoba se psem vybavila scénu z jednoho filmu, kde hrdina spráskne ruce nad růžově opentlenou čivavou: „Co to udělali z vlka?“. I naši domácí mazlíčci kdysi byli plemenem honosícím se svobodou, volní a možná šťastní. Ale tisíce let soužití s lidstvem z nich udělalo vlastně úplně jiná zvířata.

Trochu jinak je to u koček, tam se ta divokost a svobodomyslnost udržuje. Mám rád kreslený vtip Pavla Kantorka o setkání domácí a divoké kočky u popelnic, který o tom říká víceméně všechno.

Jak moc daleko je tenhle střet dvou mimoběžných světů od kulturních třenic nás lidí? Není ta hláška s papáníčkem úplně stejná jako v mém oblíbeném stand upu o Pražákovi na vesnické party?

Asi každý v sobě máme kus vidláckého vlka, i kus nafintěné čivavy.

Tak mě napadá, že i ti rackové to možná mají podobně. Možná tenhle můj kamarád občas létá na rodný ostrov, kde třeba taky poslouchá o tom, jak ho přístav a civilizace zkazili. „Fakt žereš vejce a papriku? To z tebe v tom městě udělali vegetariána?“

Zítra mu vedle v pekařství něco koupím.

Náplavy musí držet spolu.