KOMENTÁŘ: Před 35 lety jsem se zeptal ministryně, jak může rušit trest smrti

V minulém vzpomínání jsem skončil u toho, že Václav Benda byl zastáncem trestu smrti. Ten byl zrušen v květnu 1990 reformou trestního práva a nahrazen doživotním uvězněním.

Dne 30. dubna 1990 unesl z Nemocnice Na Bulovce alkoholem posilněný sanitář z dětského oddělení sedmiměsíční Barborku. Tu pak brutálně znásilnil, a když v bolestech křičela, udusil ji. Vrah Oplíštil se následně před policisty i u soudu dožadoval, aby byl popraven. Zřejmě se skutečně bál toho, jak s ním naloží spoluvězni. Měl ale „smůlu“, den po jeho otřesném činu, kdy se zvrhlý pedofil začal vyšetřovatelům zpovídat z hrůzného aktu, poslanci tuto definitivu zrušili.

Rušení trestu smrti předcházela masivní kampaň po pádu komunistického režimu, v jejímž čele byl i nastupující prezident Václav Havel, který ho prosadil v Parlamentu. Poledník Expres, kde jsem tehdy pracoval, se od svého vzniku věnoval tomuto tématu. A všechny čtenářské ankety vycházely zásadně špatně pro zastánce rušení.

Nemilou úlohu seznámit novináře na tiskové konferenci s novou úpravou legislativy a všeho, co souviselo se zrušením trestu smrti, měla první porevoluční ministryně spravedlnosti, dáma z nejctnostnějších, Dagmar Burešová. Měla přesvědčit i mě a čtenáře Expresu, že je tento postup správný. V situaci, která rezonovala Prahou v souvislosti s brutální vraždou malé Barborky...

Vzpomínám si na to, jak se kolegové tématu vyhýbali a přijímali informace o zrušení trestu smrti, až na mě také došla řada. Bylo mi 27 roků a byl jsem hodně pobouřen. Zeptal jsem se ministryně, jak by se zachovala třeba jako matka nebo babička malé Barborky. Dagmar Burešová měla velmi vřelý vztah k dětem, což vyvrcholilo mimo jiné tím, že o pár dní později se stala na 4. obnovujícím sněmu starostkou Junáka. Věděl jsem, že je to zásah do živého, ale paní ministryně byla vždycky nekompromisní ve svém vystupování na veřejnosti, když šlo o něco důležitého. Nebyla jiná ani při obhajobě zrušení trestu smrti, i když jsem cítil lehké dojetí při tom, co říkala. Myslím, že mě tenkrát vůbec nepřesvědčila, a vlastně nejsem přesvědčen dodnes, že máme mít soucit v případě jednoznačných případů, kdy je pachatel „chycen s nožem, ze kterého kape krev“. Už jenom proto, kolik stojí pobyt doživotního vězně i ty, jimž způsobil utrpení při ztrátě milovaného člověka. Nějak tak jsem argumentoval během zmíněné tiskové konference.

Do té doby jsem Dagmar Burešovou vlastně vůbec neznal.

Po skončení tiskovky jsem od ní dostal pozvání na kávu. Ten rozhovor si pamatuji hodně dobře. Vyznala se, že jako matka a babička by nejspíš prožívala tu situaci velmi těžce, ale jako právník nemůže jinak. Dostal jsem přednášku o možných justičních omylech a nevratnosti procesu odebrání života. Přiznám se, že paní doktorka mou jednoznačnou averzi ke zrušení trestu smrti trochu obrousila, což se pak projevilo ve výsledném textu, který šel k našim čtenářům. Načetl jsem pak spoustu materiálů o justičních omylech třeba v USA a trestu smrti.

Dnes jsem ale zhruba zpátky jako před těmi pětatřiceti lety. Možná trochu pod vlivem detektivek, ve kterých hlavní hrdina neřeší v případě jasných pachatelů varovný výstřel…