Přituhuje. Politici už zase vyrážejí do hospod lovit voliče

KOMENTÁŘ Starosta Prahy 7 a lídr hnutí Praha sobě Jan Čižinský oznámil, že „obnovuje setkání s občany v hospůdkách“. Tím vlastně v metropoli začala předvolební kampaň před letošními komunálními volbami.

Ačkoli jsem v pražském komunálu viděl už ledacos, stále mě nepřestává udivovat, jak jsou mnozí lokální politici uneseni sami sebou. Spousta z nich si skutečně myslí, že jsou skvělí kabrňáci, jimž spadne nějaký ten volební vavřín automaticky do klína.

Čižinského nápad zvát lidi do hospody ovšem patří k těm lepším; ostatně pan Jan není sám, kdo tuto politickou kratochvíli provozuje. Je to určitě lepší, než si třeba nalhávat, že občan u volební urny nějak zvlášť ocení klasická „povinná cvičení“ – tedy úklid chodníků, pravidelné vysypávání odpadkových košů či stříhání trávníků. Ano, i na tomto si jeden z bývalých pražských starostů kdysi postavil předvolební kampaň. O půl roku později – po zveřejnění výsledků voleb – se sice upřímně divil, jak je možné, že ho voliči hodili přes palubu, když se dokonce nechal fotografovat s košťátkem v ruce, ale je možné, že mu dodnes nedošlo, co nakonec rozhodlo o volebním propadu jak rodné strany, tak jeho samotného. Nějak mu totiž ušlo, že jeho politická strana byla tehdy v metropoli všeobecně vnímána jako pobočka Cosa Nostry.

Meteority i strejcové ve stínu

Komunální volby – zvláště na menších místních radnicích – samozřejmě rozhodují hlavně emoce. Trochu to připomíná akciový trh: jednou jsi dole, pak naopak nahoře. Některé akcie – pardon, politici – vydrží na vrcholu déle; i je však časem čeká pád. Existují však rovněž ty, které jsou stabilní a dlouhodobě výnosné v režimu „malý, ale jistý zisk“.

Podobně (nejen) v Praze fungují komunální politici, kteří nic pořádného nedělají, neriskují, a dokonce se nezajímají ani o vedlejší prebendy. Prostě chtějí jen pohodlně žít z platu voleného činitele a nemuset jakkoli pracovat. Legendární je v tomto směru jeden z místostarostů Prahy 5, který zřejmě ve své kontinuální funkci jednou natáhne bačkory.

Zákulisní dohoda to jistí

Kromě emocí – často touhy vymést z radnice ty, kteří už vládnou příliš dlouho, přičemž mlaskají tak nahlas, že je to slyšet z Prahy až do Brna – rozhodují komunální volby i předvolební zákulisní dohody. Do těch nemá občan co mluvit a samozřejmě se o nich nikde oficiálně nemluví. Hoši si to dopředu domluví a všichni ostatní – pokud ve volbách nezískají výrazně více procent hlasů – prostě mají smůlu.

Co s tím? Jedinou cestou je skutečně živá občanská společnost. Žádné STANy, žádní Piráti a podobně. Tyto subjekty jakoby markýrují „dobro“, a přitom jsou jen plné nažhavených, přehnaně ambiciózních lidiček, kteří v politice buď uspokojují své ambice (když osobnostně nemají na klasické podnikání) nebo patří mezi sociální inženýry, jimž je úplně jedno, jaký mohou mít jejich fantasmagorie dopad na konkrétní lidské životy.

V Rakousku je naprosto běžné, že když se mladá rodina někam přistěhuje, hned se zajímá o místní politiku. Nikoli kvůli prebendám, pohodlné existenci placeného funkcionáře nebo prosazování levičáckých úchylek. Motivací pro angažmá v politice je touha být přirozeně a nenásilně prospěšný celku a místní komunitě.

Chápu, že tato slova znějí většině pražských politiků – ale i voličů – jako svahilština. Kdo jiný než my to má však, kruzihimmeldonnerwetter, začít měnit směrem k rakouským zvyklostem, a to nejlépe hned při letošních komunálních volbách?