SOS! Divadlo v Řeznické prosí veřejnost o peníze, místní radnice mlčí

KOMENTÁŘ V duchu nejlepších divadelních tradic – 141 let po požáru Národního divadla – organizuje Divadlo v Řeznické finanční sbírku na svůj další provoz. To vše, pěkně prosím, v bohaté Praze 1, která jinak podporuje snad každou kratochvíli.

Zatímco v pražské centrální části si momentálně lámou hlavu, jak sestavit na čtyři roky vládnoucí koalici a přemluvit odrodilého pirátského borečka, aby nešel s kmotry, divadlo v Řeznické prosí na svém webu o finanční podporu, aby nezaniklo. Donátorům dokonce nabízí za jejich příspěvek osobní setkání s oblíbeným hercem. A teď pozor! Jakou částku divadlo potřebuje? Pouhých 150 tisíc korun, což je z hlediska obecního rozpočtu plivnutí do Vltavy. Přesto nikoho z radnice netrkne, že by samospráva mohla pomoct.

Divadlo v Řeznické je spíše komorní scénou, i tak však několikrát získalo prestižní Cenu Thálie. Pamatuji si, jak jsem zde před mnoha a mnoha lety vedl novinářský rozhovor s Martinem Hubou. Mistra tehdy pro potřeby vznikajícího článku fotografoval bard (nejen) pražské fotografie, letos zesnulý Petr Našic. Když jsme odcházeli, Petr – sám absolvent DAMU a velký divadelní znalec – byl z tohoto setkání viditelně dojatý.

Naprosté chucpe je, že na Petrově velkolepém pohřbu se přiživili i mnozí politici z Prahy 1, jež po celá léta zajímaly a stále zajímají pouze vlastní kšefty. Jsou to titíž, kteří na divadlo a vše krásné, co tento obor umí zprostředkovat, zvysoka a vytrvale kašlou. Pokud si z nich alespoň někdo přečte tento text a napadne ho, že by mohl prosadit záchrannou dotaci pro Divadlo v Řeznické, možná mu při pobytu v pekle tu a tam dají napít ze sklenice plzeňského.

Mix klientelismu s pozlátkem  

V málokteré lokalitě dovedli k dokonalosti systém zábavy, čerpání peněz z obecního rozpočtu a vlivového byznysu jako v první městské části. Ideální je nějaký veřejný zájem, který však v praxi funguje pokřiveně. Například dobrovolní hasiči z celé republiky by mohli závidět vybavení svým kolegům z „jedničky“, kteří sice nic nehasí, ale zato plnými doušky využívají veřejnou Loretánskou zahradu pro své soukromé rekreační aktivity, prohánějí se – pod radniční kuratelou – v osobních autech v hasičských barvách centrem města, hrají si na „vojáčky“ a tu tam si jdou cvičně postavit protipovodňové zábrany na Žofíně, aby vykázali nějakou „hasičskou“ činnost. Kdyby třeba nějaký věrný divák Divadla v Řeznické pípnul, že na tohle se peníze z obecního rozpočtu najdou a na divadlo nikoli, určitě by obdržel pobouřenou odpověď, jak si dovoluje kritizovat ty skvělé dobrovolné hasiče – i když jejich činnost v Praze 1 má spíše charakter dobré zábavy než seriózní hasičské práce.

Místní radnice kromě toho standardně podporuje různé kratochvíle, kdy stačí trošku pošimrat pod bradičkou pana starostu, pozvat ho na slavnostní proslov – a ejhle, grant už sviští na bankovní účet. Skoro by se chtělo říct, že můžete provozovat jakoukoli obskurní šmíru, se kterou vás všude vyhodili; v Praze 1 pravděpodobně uspějete.

Divadlo v Řeznické tato povinná cvičení evidentně nepořádá. Musí proto organizovat veřejnou sbírku a herce půjčovat laskavým donátorům k ukojení jejich – zatím naštěstí jen společenských – choutek. I když… „Řeznická“ se tak vlastně dramatickým obloukem vrací do dob Václava Tháma. Tehdy byl kdejaký jarmark taky populárnější než divadlo a žádný herec si nemohl být ani trochu jistý svojí obživou.