„Táto, máme ve třídě Ukrajince!“

KOMENTÁŘ Vlastně to bude spíš takový „pseudokomentář“, nebo to vlastně asi nebude vůbec komentář. Protože kromě ustálené formy, kterou můj text postrádá, by pravý komentář neměl vyjadřovat moc emocí a to tento určitě nesplní…

V záplavě informací o uprchlících a novinek z fronty má člověk co dělat, aby děti, a často i manželku držel v jakési jistotě, že ta válka prostě nebude, že všichni přehánějí a nikdo nenajde odvahu to tlačítko s nápisem „jaderná válka“ zmáčknout. Není se co divit, že pak chodí děti ze školy s různými „zaručenými informacemi“, včetně toho, že školu obsadí Rusové nebo Ukrajinci.

Přesně na téhle úrovni jsem zaregistroval i výkřik mojí devítileté dcery po návratu ze školy: „Táto, máme ve třídě Ukrajince!“ Jenže příval slov neustával: „Jmenuje se Artem a je z Kremlu, teda z Krymu, teda z Kyjeva. Já si to furt pletu…“ Pomyslel jsem si něco o tom, že není sama, že si to evidentně plete i nějaký Putin. Na víc nebyl čas.

Následovalo vyprávění, jak jsou všichni ve třídě šťastní, že malý Ukrajinec chodí právě k nim, jak se s ním nemůžou domluvit, ale vymysleli si posunkovou řeč, jak před ním nemůžou mluvit o Rusku, aby ho nestresovali, jak jim na mapě ukázal svoji zemi a oni mu dali pero, gumu, pravítko a ořezávátko. Samozřejmě jsem reagoval v tom smyslu, že je dobře, že ho vzali mezi sebe a pomáhají mu, ale aby ho moc nevybláznili neutuchajícím zájmem. Přece jen je toho na toho chudáka moc, říkal jsem si.

Ani mě moc nepřekvapilo, když se dcera zavřela do pokojíčku a celý večer nevycházela. Jak my rodiče víme, Youtube a Google jsou mocní požírači času a pokud jsou hotové domácí úkoly, má na ně taky občas nárok. A nemýlil jsem se, celou dobu byla na Googlu, jak mi u večeře řekla. Než jsem stačil vylovit několik dobře míněných výchovných rad o ztrátě času, spadla mi brada, protože přede mnou na stole přistála stránka, na které byly vypsány základní ukrajinské fráze: Ahoj; Já jsem Tereza; Kde jsi bydlel? Pes; Zazpíváš svoji oblíbenou písničku? Chceš pomoct?

Úplně mi to vyrazilo dech, ten malý lenoch, kterému je za těžko se naučit básničku nebo pár anglických slovíček, se sám od sebe začal učit ukrajinsky, aby ulehčil malému spolužákovi vstup do jeho nového života, který teď začíná daleko od jeho domova, od jeho města a hlavně od jeho otce, který zůstal na frontě. Úplně mě to dojalo.

To ale nebylo všechno. Ráno chyběl dokonce i otrávený výraz po ranním probuzení, připomínky ke kousavému svetru, nebo chybějící nutelle. Prostě všechno zalité sluncem a šup, šup, už abychom jeli do školy. Koukal jsem jako blázen a zároveň byl rád, že dětem (alespoň těm malým) se do hlavy nedostávají různé předsudky, dezinformace, ale i reálné informace. Že nejsou zatížené ničím jiným, než svým viděním světa, kde je pořád ještě normální pomoc, když je potřeba.

P.S.: Právě jsem zaslechl další sourozeneckou hádku, tentokrát o čokoládu. Než jsem stačil výchovně zakročit, řekla Terezka, že ji má pro Artema. Tak to jo, řekl sedmiletý účastník sporu. A bylo po hádce…