foto: Markéta Šálková, PrahaIN.cz/Martin Vávra
Pravděpodobně to nebyl Putinův záměr, přesto se mu v souvislosti s ukrajinskou krizí celkem daří stmelovat NATO. A to se ještě nedávno mluvilo o Severoatlantické alianci jako o zastaralé organizaci bez akceschopnosti a valné budoucnosti. Na rozdíl od Evropské unie ale NATO právě v těchto dnech v kontextu sílícího napětí na rusko-ukrajinské hranici dokazuje poměrně jasně svůj jednotný postoj.
Severoatlantická aliance v těchto dnech vysílá na své východní hranice vojenskou sílu. Politickou a hospodářskou podporu by však Kyjevu měla garantovat Evropská unie. Ta je však jako vždy paralyzovaná názorovou rozštěpeností členských států, přestože se na oko tváří jednotně.
Nechci si ani představit, jak by fungovala potencionální evropská armáda, o které se kdysi také uvažovalo, jako o efektivnější alternativě k NATO. Reálná situace ale aktuálně vypadá tak, že jsem mezi zapojenými státy opravdu nezaznamenal větší rozpor v souvislosti s rozhodnutím Severoatlantické aliance posílit vojenskou přítomnost na východní hranici. Samozřejmě za předpokladu, že vynecháme výkřiky proruských stran, které mají zastoupení v mnoha unijních státech. U nás tuto roli s větším či menším úspěchem poctivě plní Okamurova parta SPD.
Evropská unie je však jiná „liga“. Šéf unijní diplomacie Josep Borrell sice ujišťuje veřejnost o společném postoji k ukrajinské otázce, praxe však mluví jasně. Velitel německého námořnictva už musel rezignovat kvůli výroku, že Krym je pro Ukrajinu ztracen a v rámci společného evropského postoje vypadá dosti podivně i odmítavé stanoviska Berlína, které Estoncům zamítlo transfer německých zbraní na Ukrajinu. Do toho tu máme ostré výroky chorvatského prezidenta vůči Ukrajině, které musí následně „žehlit“ chorvatský premiér.
Oficiální českou pozici se nyní naštěstí nesnaží interpretovat po svém prezident Miloš Zeman, takže nyní konečně působíme jako stát, který chápe, že NATO zkrátka zůstává naší základní bezpečnostní garancí.
No a teď tu máme otázku případného ukrajinského vstupu do NATO, která je hlavní rozbuškou v současné napjaté situaci. Osobně si rozhodně nemyslím, že by nikdy nekončící rivalita mezi USA a Ruskem korespondovala s označením – hodní a zlí. To tedy rozhodně ne. Nutno si uvědomit, že obě velmoci zkrátka nikdy neopustí touha ovládat svět kolem sebe, natož pak ve své bezprostřední blízkosti.
Ukrajina sice je de iure nezávislý stát, fakticky je to ale země prorostlá korupcí s mnoha oligarchickými zájmovými křídly. Situace v Donbasu je navíc už řadu let nedořešená, a proto lze Ukrajinu jen těžko považovat za extra stabilní stát. Cítím určitě pokrytectví od většiny evropských politiků, kteří se do společného paktu s Ukrajinou rozhodně nehrnou, zároveň však musí zachovávat pozici odhodlaného ochránce v případě ruské agrese. Rozhodně ale nezpochybňuji mlsné choutky Rusů, kteří tuto zemi zkrátka chtějí mít pod kontrolou, stejně jako všechny bývalé republiky tehdejšího SSSR.
Myslím si a hlavně doufám, že k žádnému válečnému konfliktu na Ukrajině nedojde. Rusko ale zdárně testuje sjednocenost a pozici Západu. Putin si dobře uvědomuje, že by při ostrém střetu utrpěl velké ztráty, a to na životech i financích. Považuji to spíše za další z jeho „pokerových partií“ se vším, co k této zajímavé psychologické hře patří.