Ukrajinští vojáci v Rudé armádě aneb jak to Patrik Nacher schytal na Twitteru na výročí „bratrské pomoci“ 1968

KOMENTÁŘ O účasti Ukrajinců v Rudé armádě už se diskutovalo několikrát. Nejprve s pozitivním odkazem k osvobození tehdejšího protektorátu Čechy a Morava a konci druhé světové války. Aktuálně přišlo na řadu další „vhodné“ datum, víkendové výročí vpádu spřátelených armád Varšavské smlouvy do Československa z roku 1968. A na Twitteru bylo veselo.

Přestřelku v rovině „dějinných pravd“ si tentokrát střihl na Twitteru primátorský kandidát hnutí ANO Patrik Nacher s odkazem na květnový příspěvek stávajícího pirátského primátora Zdeňka Hřiba, jehož by po volbách rád v křesle vystřídal. Jenže si pořádně zatopil.

„Dnešní narativ je jasný. U roku 1968 se nesmí zmiňovat, že součástí vojsk Varšavské smlouvy byli i Ukrajinci. Zato při osvobození v roce 1945 se to připomínat může a má,“ tweetoval Nacher nad ránem 21. srpna, kdy jsme vzpomínali invazi armád Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska s přispěním několika jednotek tehdejší Německé demokratické republiky.

Reagoval tak na příspěvek primátora Zdeňka Hřiba na zmíněné sociální síti, který v souvislosti s osvobozením Prahy vyzdvihl roli Ukrajinců v Rudé armádě. Uvedl v něm cíleně také to, že ukrajinské jednotky v roce 1945 tvořily de facto třetinu sovětských vojsk, což bylo jakousi obezličkou k současné podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem.

A teď k věci. Zdánlivě banální spor dvou soupeřů v boji o primátorský řetěz ukazuje hned několik podnětů k zamyšlení. Pravda je přitom tak trochu na obou stranách sporu. Zatímco na Patriku Nacherovi nezůstala virtuální nit suchá a dočkal se přízvisek od „ruského trolla“, přes „mentálního trpaslíka až po nepříliš nápaditého „idiota“, tehdejší tweet primátora Hřiba se nesl na vlně nekritické euforie z podpory všeho ukrajinského.

Ani jedno přitom není správné, oba pohledy jsou totiž přinejmenším zkreslující a dosti zavádějící, tedy politicky nezodpovědné. Historická pravda totiž v obou případech může jen sekundovat dnešnímu pohledu obou „nepamětníků“ ventilovanému „v absolutně volném“ virtuálním ringu sociální sítě.

Těžko soudit, zda chtěl kandidát ANO provokovat a ponoukat své odpůrce k agresivním výpadům či jen v pověstné dobré víře upozorňoval na reálný stav, kdy se politicky manipuluje s historickými fakty ve prospěch právě populární strany toho kterého konfliktu (a neměli bychom pro jednu zapomínat na další války, v nichž se umírá v zájmu ideologie, územních zisků či peněz). Stejné by bylo odsouzení Zdeňka Hřiba za to, že záměrně umenšoval roli ruských či jiných vojáků v tehdejší Rudé armádě. Ať je to myšleno jakkoli, nikdy to nebude spravedlivé, pokud se řečníci neoprostí od manipulativních nadstaveb reálného stavu.

Tvrdě, avšak trefně to ostatně komentuje ve svém tweetu uživatel Kryštof Harant: „A příště prosím na výročí vypálení Lidic pietně připomenout, že za Hitlera bojovali i Češi...“

Dějiny totiž zůstávají, přes léta propagandistických her a manipulací, neměnné. Málokdy je v historii jedna strana čirým dobrem a ta druhá jednoznačným zlem, vždy naopak platí, že války vyvolávají politici, ale umírají v nich obyčejní lidé. Neklesejme proto, prosím, k hanobení těchto obyčejných lidí a jejich národnosti, to je dnes snad už překonaná konstrukce.

Tedy objektivně. Velkou část Československa osvobodila Rudá armáda, v jejíchž řadách bojovali a umírali nejen Rusové a Ukrajinci, ale také řada dalších národů ze zemí tehdejšího Sovětského svazu, a dokonce i sami Čechoslováci. Invaze do Československa byla vyvolána rozhodnutím Kremlu, stejně jako ta současná na Ukrajinu. Tečka. To, že byl Stalin Gruzínec, Brežněv Ukrajinec a Putin Rus v tom opravdu hraje pramalou roli.

Vojáci ani v jednom případě neprolévali tu takovou a tu jinou krev, vždycky byla lidská a každý život má stejnou cenu, což je jedna z mála věcí, které jsme si měli možnost jako lidstvo po dvacátém století uvědomit.

Pokud se dostaneme do fáze, kdy tuto jedinou pravdu války definitivně opustíme, ztratíme naději na mír a budoucnost pro naše děti. Bez patosu. Prostě jen proto, že jsme jako lidé dali přednost malichernostem, vymezování se a politikaření před respektem k životu.

Vyzdvihovat dnes jedny nad druhými, jak se to zrovna hodí a ohýbat tak historii není hodno našich předků. Stejně důležité je ale i to, si dnes v reálném čase jednoznačně přiznat, kdo je ve válce agresorem a kdo se jen brání. A pomoci slabším v boji za svobodu přes to, že ti, co se dnes pasují do role zachránců Ukrajiny, nám před lety v téže situaci nepomohli.