V počtu vyvěšených vlajek strčíme do kapsy Ameriku a EU dohromady. Něco se ovšem přehlíží

KOMENTÁŘ Česká republika je na třetím místě v pomoci Ukrajině v absolutních číslech, jásá Pekarová na svém Twitteru. Rozumím tomu tak, že jsme na Ukrajinu v součtu poslali spoustu peněz, zbraní a humanitární pomoci. Takovou spoustu, že se před nás dostaly asi jen USA a pravděpodobně Velká Británie, které ale hájí své zájmy dodávkami zbraní astronomických hodnot.

Máme být tedy na co pyšní. Volejme sláva a tři dny se radujme!

V praxi to ale znamená, že si tahle "na generace zadlužená a spálená země", jak ji Pekarová a spol. nazývali před volbami, mohla dovolit pomoc větší než třeba Německo, Francie a další. A pozor, opravdu se zde nemluví o výši pomoci přepočtenou na jednoho obyvatele, ale o absolutních číslech. Prostě jsme dali třetí nejvíc na celém světě. S tou spálenou zemí, kde není kde brát, nám tedy evidentně lhali.

Na vlaječky a prapory vedeme!

Myslím si ale, že paní Pekarová je až zbytečně skromná, protože opomněla jedno prvenství, které nám určitě přísluší... V počtu vyvěšených vlajek strčíme hravě do kapsy i Ameriku a EU dohromady. Takže další důvod k oslavě.

Zdroj: Twitter

Možná si říkáte, proč se paní Pekarová tak raduje, a možná je někomu divné, proč se zrovna Česká republika takhle neuvěřitelně masivně angažuje. Co pamatuji, když vypukl konflikt v Sýrii, nezaznamenal jsem žádné vlaječky na tramvajích a prapory na radnicích. Když se rozdávala demokracie v Iráku, nekolovaly v televizi žádná čísla účtů na pomoc obyčejným lidem, postižených válkou. Bombardování Jugoslávie dokonce posvětili naše nejvyšší kruhy...

Proč tedy teď tolik pozornosti, starostlivosti, peněz a mediální sledovanosti?

Je třeba odvrátit pozornost

Za sebe mohu říci, ač jsem příznivcem humanitární pomoci všem lidem zasažených válkou a ruskou agresi z celého srdce odsuzuji, že ta vlna solidarity a mediální masáže má přehlušit oblasti, které by na nás za normálních okolností přímo řvaly z každého titulku a každé reportáže. Energie jsou nevídaně drahé a vláda nedělá téměř nic pro to, aby cenu jakkoli regulovala. nafta a benzín atakují rekordní ceny a vláda se zřejmě uspokojila tím, že už to není 50 korun za litr, ale jen 45 korun.

A abych nezapomněl, od června sleví na dani 1,50 koruny. Plyn dochází v zásobnících a vláda se zřejmě modlí, aby už se konečně oteplilo a snaží se najít řešení, jak se obejít bez toho ruského. Inflace je dvouciferná a nezastavuje se.

Jenže to jsou všechno jen úvodní znaky toho, co přijde. Pomalu ale jistě začaly zdražovat potraviny, protože se vysoké ceny energií a PHM promítly i tam. Zboží nasmlouvané třeba na tři měsíce dopředu za pevné ceny už dochází a nastupují ceny nové, někdy pekelné. To samé nás potká se službami, a to ani nemluvím o velkých firmách, které jsou nuceny po zdražení všech jejich výrobních vstupů zdražit i svoje výrobky.

Méně topit, méně jezdit? Co takhle méně jíst?

Prostě situace není dobrá, vláda se ostužkovala, vybraní jedinci jezdí na Ukrajinu a zpět, další vybraní jedinci mluví o tom, že máme méně topit a jezdit - možná přijde i další level - méně jíst a pít? Ale tím to končí. Shodou okolností jsem si dnes přečetl porovnání opatření, které dělají ostatní vlády pro snížení dopadů cen energií a inflace na svoje obyvatele. To je hodně smutné čtení. Německo, Rakousko, Slovensko, Chorvatsko, Polsko... Všechny vlády nějak kompenzují svým lidem náklady, naše nic. Od června o 1,50 koruny nižší daň na PHM. To je vše. Pardon, úplně jsem zapomněl na zrušení biosložky do paliva a silniční daň. Všichni ale víme, k čemu je to dobré...

Abych se vrátil k úvodu svého komentáře a radosti paní Pekarové nad tím, že platíme rekordní náklady na pomoc Ukrajině. Pokud jste dočetli až sem, už asi tušíte, proč je potřeba se profilovat jako světová špička v humanitární pomoci. Pomoc našim lidem a našim firmám je totiž zanedbatelná a opravdu se není čím chlubit. A pokud vládní nečinnost doteď měla vliv jen na dopravce a ty, kterým selhal dodavatel energií, za pár týdnů začne přituhovat, ten dopad bude plošný a lidi s nízkými příjmy prostě vrhne do vln chudoby. To ale už přestane stačit radost z dodaných zbraní a rekordních finančních částek poukázaných mimo ČR.

A co pak? Pokud bude vláda pokračovat stejným stylem, nevidím to dobře. Je třeba přečkat vyčkávat, mapovat a vysílat signály, protože pak by mohlo dojít na slova mojí babičky, že Tlustý budou hubený a hubený studený.

Martin Herman je opoziční zastupitel za hnutí ANO ve Středočeském kraji.