Voňavá bytová politika versus realita ulice

KOMENTÁŘ: Bydlení je právo, hlásají squatteři po celém světě. Mají pravdu? To je možná otázka dost politická, politická v rozměru prázdných frází. Frází, které se slovy současné pražské radní pro sociální oblast Mileny Johnové dají nazvat voňavou bytovou politikou. Nejen voňavou, ale také líbivou, populární, voličstvem pozitivně vnímanou.

Je veskrze dobré (a zpětně úspěšné) nabízet stovky bytů mladým rodinám, sociální bydlení pro ty, kteří pracují, jsou poslušní, ale nemají štěstí. Pro ty, kteří uznávají stávající systém ztrát na poli svobody v kontextu sociální odpovědnosti státu nebo samospráv. Na druhé straně stojí realita lidí, kteří, eufemisticky, propadli sociálním sítem. Lidí, kteří neberou jako samozřejmost, že bydlí, že mají domov. Lidí, kteří nebydlí, protože na to nemají dost peněz.

Lidskými slovy, která jako asi první na svém postu použila právě výše zmíněná radní Johnová, je třeba přehodnotit dosavadní postup, strategii, přístup ke společnosti jako takové. „Jakmile vám nestačí příjmy na bydlení, je to konečná,“ řekla s plným vědomím toho, co takové prohlášení znamená. S vědomím, že se to opravdu děje. Už nějakou dobu. A s vědomím, že ani ona už s tím mnoho neudělá, ačkoliv na to šla se zcela jiným přístupem a dost možná i jinou motivací než její předchůdci. Motivací, která je lidská, ne ekonomická ani populistická. S motivací, za kterou necítíme moc, nebo touhu po penězích.

Opravdu je třeba začít řešit krizi lidí. Skutečných, obyčejných lidí. Prodavačky v krámu, která je ráda, že alespoň o svátcích, blahosklonně uznaných státem, nemusí do práce a může být s rodinou. A to se politikům sice může hodit před volbami, aby si vhodně zformulovali svá hesla, ale rozhodně jim to, čerpejme z historické zkušenosti, „nevoní“ od chvíle, kdy už pevně sedí na svých židlích.

Takže realisticky se „odbourávají“ následky v podobě „nevoňavých“ lidí v tramvajích, ale nikdo se dál nezabývá podstatou problému. Ta je přitom zřejmá. Bydlení nemusí být nutně právo, jak dost možná pravdivě hlásají anarchisté, ale je to naprosto klíčová potřeba lidí. A jeho dostupnost i pro ty, kteří nežijí zrovna v sociální sféře, kde taková malichernost, jako nájemné v hodnotě vyšší, než polovina platu, nepředstavuje problém.

Nejsem populista, to už je mi blíž výše zmíněný anarchismus a solidarita s potřebnými, kteří podle mnohých jen otravují naší společnost. Realita je ale taková, že stále víc z nás se nenávratně blíží na okraj sociálního vodopádu, ze kterého nás nevytáhnou prohlášení o „nikom na holičkách“.

Jediné, co nás může dostat zpět do skutečnosti, ve které není člověk jen položkou, je zodpovědná a (odpusťte, nebo neodpouštějte) v zásadě komunistická premisa, že se ti silnější musí postarat o ty, kteří přes veškerou snahu nedosáhnou na základní potřebu člověka.

Bydlení je totiž opravdu právo. Respektive jediná skutečná potřeba obyčejného člověka, který musí někde žít, aby byly jeho děti základem státu. Protože jinak nemá společnost v současném nastavení jiný smysl, než je prosazování síly, které tak hrubě prosazuje Rusko na světové scéně na Ukrajině, nebo moci peněz, která se stala jediným nástrojem proti této válce.

Dokud nezačne naše „západní a jediná správná“ civilizace chápat potřeby těch, kteří ji tvoří, těžko se dobereme lepšího výsledku, než je pokračující válka. Jen se zpátky do slovníku vrátí termíny jako třídní boj, protože těch skutečně chudých, kteří nemají ani na bydlení, je mnohem víc, než těch, kteří řeší, jak zrovna stoupá, či klesá trh s nemovitostmi.