„Vypadá to, že generál prohraje.“ Petra Pavla podpořil Zdeněk Svěrák

KOMENTÁŘ Pane Smrtko, vy něco víte? Ne, my nesmíme ani naznačit. Zdeněk Svěrák, představitel slavné role funebráka s kosou z Cimrmanovy hry, ale nejen naznačil, ale přímo podpořil prezidentskou kandidaturu Petra Pavla. Není to přitom poprvé, kdy vystudovaný učitel coby buditel radí národu v politickém rozhodování.

Zdeněk Svěrák vyjádřil podporu prezidentské kandidatuře generála Petra Pavla. A po jeho prosbě hned začal obvolávat známé, aby se mu podepsali na podpisový arch, protože jako občanský kandidát bude potřebovat 50 tisíc podpisů.

V internetových reakcích zaznělo široké spektrum názorů. Od skeptického názoru, že to vypadá, že generál prohraje, po nadšení, že „mezi podporovatele generála Pavla přibyla těžká váha“.

Zdeňka Svěráka jako umělce asi není třeba představovat. Jeho role politicky aktivního „učitele národa“ je ale také mimořádně zajímavá.

Zdeněk Svěrák se do aktuálního politického dění podle vzpomínek poprvé zapojil v srpnu 1968, kdy se jako redaktor Československého rozhlasu podílel na vysílání odstřižených redaktorů. Jak vzpomínal, právě v tomto srpnovém týdnu se zrodil jeho ikonický plnovous, protože zkrátka neměl čas se holit.

 

Následujících dvacet let se umělci snažili politice spíše vyhnout. Zdeněk Svěrák to vystihl svou slavnou divadelní hláškou „my nesmíme ani naznačovat“, ale zrovna Cimrmani se občas naznačovat odvážili.

Známé jsou tahanice kolem hry Lijavec, kde bylo významnou součástí vyprávění protistátní anekdoty (na císaře přezdívaného „Starej Procházka“, ale každý si v tom neomylně našel toho správného starého mocnáře) a následný trest.

O hru Cimrmani nejprve téměř dva roky bojovali, aby dostala povolení a Svěrák z toho měl nezapomenutelné historky, včetně rady jakéhosi soudruha, že „ty postavičky jsou pěkné, ale měli byste jim napsat jiné povídačky“. Ale po několika měsících od premiéry byla přesto zakázána a nasadili ji opět až po roce 1989.

Pak Cimrmani přišli s hrou Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, která prvoplánově vypadá jako apolitická komedie o branických otužilcích, ale když si ji spojíte s názvem knihy Mráz přichází z Kremlu, odhalí se fascinující alegorie mrazu s režimem (nejen klimatické) sibérie, završená kolektivním zpěvem „Čech se přizpůsobil“.

 

Na konci osmdesátých let už se poměry uvolňovaly, takže Svěrák se spoluautorem Ladislavem Smoljakem zkusili nasadit velmi odvážnou hru Blaník, odehrávající se během revoluce 1848, ale do aktuality ji posouvá řada neomylných narážek, včetně vtipkování o pozvání vojsk.

„Tohle chcete hrát?“ zaznělo prý vyděšeně, když Svěrák se Smoljakem v létě 1989 hru přečetli souboru svého divadla. Na podzim 1989 už však byl režim v takovém rozkladu, že i toto prošlo. Jenže dlouhé zkoušení způsobilo, že Blaník měl premiéru až na začátku roku 1990, kdy už nebyla omezení vůbec žádná a každý si dovoloval mnohem drsnější vtipy.

Cimrman a kontrarevoluce

Listopad 1989 prožili „Cimrmani“ stejně jako ostatní pražská divadla ve stávce. „Herec má hrát, ale někdy přijde situace, kdy musí nehrát,“ citoval Svěrák slova Rudolfa Hrušínského. Na internetu koluje i jeho svérázné vystoupení před studenty v Liberci, kde dokázal Cimrmana propojit s aktuálním děním teorií o mocnářích, co se drží u moci zuby nehty, později už jen nehty.

 

Na politickém fórum se Zdeněk Svěrák, který mezitím založil významnou charitu, získal Oscara a punc naprosté legendy, vrátil přesně o deset let později, když promluvil na demonstraci Děkujeme, odejděte. „Probudili jsme se z lhostejnosti. Dobré jitro, občané,“ zahlásil do mikrofonu a v jeho případě to znamenalo skutečný návrat na pole věcí veřejných.

O rok později se aktivně účastnil známé „televizní krize“ na Kavčích horách, podporoval vstup Česka do Evropské unie, ale třeba i výstavbu amerického protijaderného radaru v Brdech, kterou pak ale zastavil prezident Obama.

Na zcela novou úroveň ale své veřejné působení povýšil v roce 2013, když se stal jednou z hlavních tváří prezidentské kampaně Karla Schwarzenberga v první přímé volbě. Kromě rozhovoru se samotným kandidátem přispěl i bajkou O dvou lišácích, v nichž ani nebyli příliš skrýváni dosluhující prezident Václav Klaus a Schwarzenbergův soupeř Miloš Zeman. „My zající v lese bychom měli zpozornět a obrátit se o pomoc na lesníka,“ uzavřel připomínkou původní profese svého favorita.

Jak nyní připustil, jeho favorit prohrál. Stejně jako profesor Jiří Drahoš, kterého proti Miloši Zemanovi podporoval o pět let později. Svěrák si ulevoval vyprávěním, jak se lidé u nich v divadle smějí, když v jedné hře dojde na vtip o zločinci jménem Miloš, ale ve vážnějších polohách smutně přiznával: „Se svým národem si teď moc nerozumím“.

Až na vás zazvoní Mikuláš...

Posledních deset let, kdy stárnoucí klasik postupně omezoval své umělecké aktivity, bylo paradoxně i dekádou jeho největšího veřejného angažmá. Od písně „Milí spoluobčané“, kterou složili s Jaroslavem Uhlířem k nedožitým osmdesátinám Václava Havla, po jeho opakovaná vystoupení na akci Milionu chvilek, na které zval vtipkováním o Mikuláši, co přišel už v létě (hříčka se jménem hlavního organizátora Mináře), a pak uhranul letenské pódium demonstrující proti Andreji Babišovi zpěvem písně o loupežnících z povolání.

 

Z tohoto pohledu je jeho podpora generála Petra Pavla, který se do lednové volby zatím jeví jako hlavní Babišův vyzyvatel, logickým pokračováním Svěrákova veřejného působení.

Vazby na někdejšího předsedu vojenského výboru NATO si ale Zdeněk Svěrák budoval už dříve. Internetem koluje jeho svérázná gratulace k Pavlovým narozeninám jako „emeritní poručík v záloze“.

„Milý pane generále. Věřte mi, že bych vám rád poblahopřál živě, z očí do očí. Ale moje rota Járy Cimrmana byla náhle odvelena až na Slovensko. Asi vám neušlo, že si vás vážím. Vážím si vás za vaše názory i za to, co dokážete v této rozkolísané době lidem prostě sdělit,“ gratuloval. Pavel podle něj vnímá svět nejen hlavou, ale i srdcem, a o takové lidi je nouze.

 

 

Později vystoupil i v Pavlově internetovém pořadu Polní kuchyně. „Pokárat, ale říci to s humorem, a to se vám vždy mimořádně dařilo,“ oceňoval kandidát Svěrákovy občanské postoje.

 

Ačkoliv v prezidentské volbě někteří vtipkovali o tom, že podpora od Zdeňka Svěráka je polibkem smrti (rozvernější k tomu připomínali jeho roli Smrtky v Cimrmanovské hře Vizionář), v jiných případech dokázal jeho favorit zvítězit. Třeba David Smoljak, syn jeho dlouholetého parťáka, již dvakrát uspěl ve volbách do Senátu a v minulých komunálních volbách „trefil“ i podporu Jiřího Ptáčka na starostu Prahy 3.

I když se ukázalo, že na rozdíl od své slavné divadelní role nevidí do budoucnosti a ve svých odhadech spíš prohrává, Zdeněk Svěrák přesto i po pětaosmdesátce neváhá bojovat za věc, kterou považuje za správnou. A dokonce se zapojuje do sbírání podpisů. Minimálně za to si zaslouží úctu.