Výuka od devíti? Bez zemětřesení ve školství jde pouze o malý krůček kupředu

KOMENTÁŘ Bouřlivou debatu mezi odborníky i rodiči vzbudil nápad ministra školství Vladimíra Balaše, aby žáci a studenti chodili do školy až na devátou hodinu a aby došlo k časovému zefektivnění výuky. Je sice pěkné, že se objevují dílčí návrhy na zušlechtění zkostnatělého tuzemského školství, nicméně bez důkladnějšího řezu to nepůjde.

Zatímco ministr školství při obhajobě svého návrhu mimo jiné argumentuje tím, že brzké vstávání narušuje biorytmus, mnoho rodičů za mnohem důležitější považuje komplikace, které by jim posun začátku školy přinesl v souvislosti s jejich zaměstnáním. Zejména u žáků na prvním stupni by to prý dopadlo tak, že děti by čas před vyučováním stejně trávily v ranní školní družině, kam by je chvátající rodiče vozili brzy ráno. Zamýšlený efekt posunu školy – větší efektivita výuky – by tak přišel vniveč.

Letní a zimní čas

Lidské biorytmy v souvislosti s ranním vstáváním přitom zcela prokazatelně ovlivňuje nesmyslné střídání letního a zimního času. Zejména rodiče malých dětí by mohli vyprávět, co to s jejich potomky dělá. Ve společnosti panuje víceméně všeobecná shoda, že jde o relikt minulosti, který v současnosti nemá vůbec žádný praktický význam. Dokud však nebude panovat stejná shoda v evropské byrokracii (takže nikdy), střídání času se nezbavíme. Mimochodem, kdybych chtěl být jízlivý, napsal bych, že střídání letního a zimního času neodzvoní do doby, než nějaký významný ouřada v Bruselu začne z nudy přemýšlet na tím, jestli posun hodinových ručiček každého půl roku neznamená psychologické riziko pro někoho, kdo se do Evropy přistěhoval z Afriky, kdo zároveň dosud neví, jestli je muž nebo žena, přičemž mu (jí) už tak dost velké trauma způsobují křesťanské Vánoce.

Osvícený psycholog

Jedna z mála skutečně osvícených osobností v rámci tuzemského školství – dětský psycholog Václav Mertin – dlouhá léta upozorňuje na nesmyslnost rigidního vzdělávacího systému, který je postaven na známkách. Jak Mertin mimo jiné prohlásil v nedávném rozhovoru pro PrahuIN, známky by měly být úplně zrušeny, protože nepodporují učení. Vzpomínám si i na jiný rozhovor s tímto moudrým mužem, kde zaznělo, že ve školách s rozumně uvažujícím pedagogickým sborem dají dítěti nějakou formálně dobrou známku (dvojku) z předmětu, který prostě žákovi vůbec nejde, přičemž rozvíjejí jeho talent v oblasti, která ho baví a přirozeně mu „jde“.

Na dobré pedagogy člověk ale narazil i za „socíku“. Jako žák jsem měl štěstí zejména na ruštináře. Zatímco v mnoha školách to byly skutečně hrůzné kreatury, mě učili fajn lidé. Výborná byla zejména učitelka na základní škole. Nejen lidsky, ale i tím, jak měla propracovanou klasifikační metodu. V rámci možností lavírovala v přísně definovaném známkovacím systému. Její hodnocení mělo různé čtvrt stupně a půl stupně (i podle dlouhodobé snahy, bez ohledu na jazykový talent), což vzbuzovalo skvělé debaty: „Soudružko učitelko, když jste mně dala za písemku dvě plus, tak to je vlastně jedna minus, tudíž vlastně je to jednička, ne?“

Balaš jen do břevna

Úvodní výkop ministra školství Balaše směrem na bránu, kterou hájí pedagogické parodie Jana Amose Komenského i rodiče, jimž vyhovuje současný stav, vypadá na první pohled sympaticky. Bez systémové reformy je to však skutečně jen dobrý nápad, který nic nemůže změnit na samotné podstatě tuzemského školství.

Musí zaznít, že pro řadu rodičů je docela zásadním problémem, aby své dítě do nějaké alespoň trochu snesitelné školy vůbec dostali. Ne každý má na to, aby potomkovi platil soukromý vzdělávací ústav. Pokud máte spádovou školu opravdu příšernou a v peněžence průvan, často to dopadá tak, že žáček přejíždí MHD nebo VHD (vesnická hromadná doprava) dlouhé vzdálenosti, aby se dostal ke kýženým známkám od někoho, kdo sice ustrnul někde u Makarenka, ale přece jen si občas něco přečte o kreativní výuce.

Že z většiny těchto malých obětí systému nevyrostou úspěšní a vnitřně spokojení „dospěláci“, přece nemůže nechat lhostejným nikoho, komu záleží na budoucnosti této země.