Zaplatit kreditkou České spořitelny

KOMENTÁŘ Ono se řekne zaplatit kreditkou. Jednak největší banka v zemi vás musí mít ráda a půjčovat peníze, pak zase půjčovat, pak konsolidovat a zase přepůjčit. Tedy pokud nejste rentiér nebo jste neprivatizoval ty správné a nerozkradené fondy. Ale to zase banky tak opatrné nebyly a trochu jsme je všichni sponzorovali.

Tak teď stojím před bankomatem a zasunul jsem svoji kreditku (ve skutečnosti debetku) do otvoru, který vypadá tak nadějně. Ozývá se pípání a bliká zelená jako na semaforu. A teď ten zajímavý moment. Úvěr jsem nedostal, protože jej potřebuji. Kdybych byl bohatý, tak bych jej nepotřeboval, ale banka by mi ho nacpala za každou cenu. Je to paradox a někdy nechápu, že se banky bojí o svoje peníze, když úvěrují ty, co kredit nechtějí a nepotřebují. Ti jim to přece mohou snadno splatit.

Teď se tedy dívám na svoje konto a nemohu říct, že by mi nějak výrazně narostlo. Ani vlastně nevím, proč mám vytahovat bankovky z bankomatu, když mohu zaplatit kreditkou. Tedy debetkou, protože bez peněz mi tato karta nic nedá a na kreditku jsem pro banku moc malý pán.

Proto jsem se rozhodl, že zaplatím rovnou kreditkou. Proč tahat něco z hubeného konta, když máme tento plastický vynález?

Došel jsme se občerstvit do skvělé vinotéky, dal si obložený talíř a povídal si s velmi sympatickou a nádhernou ženou. S konzumací vína rostla i moje chuť a musím říct, že jsem tak nějak nepočítal účet a neporovnával jej se stavem svého konta. Dokonce bych řekl, že jsem tento nerovnovážný stav zcela pominul. Ostatně platí zákon zachování hmoty, takže moje hmota na účtu by měla být rovna hmotě mnou zkonzumované.

Ale bohužel vinárny mají zavírací dobu. Nejsou nonstop, protože to bych tam dál seděl a snil o nevyčerpatelném kontokorentu. Ale hlavně bych nedovolil, aby se někdo zajímal o moje finance a tím měl on i já zkaženou chuť k jídlu nebo ochotu dolévat či pít víno.

A teď ten paradox.

Číšník se zeptal, zda budu platit hotově nebo kreditkou. Hotově jsem neměl čím, tak jsem zvolil kreditku. A on přinesl jakýsi přístroj, něco jaký malý bankomat a požadoval, ať kreditku přiložím. S tím jsem nesouhlasil, o přikládání karty nebyla řeč.

Trval jsem na zaplacení kreditkou. On trval na přiložení.

Tento příběh by měl velmi smutný konec, pokud by moje známá nebyla solventní a prostě nepřiložila svoji kreditku. Moc bodů jsem tím nezískal, ale ocenila, že takové pozvání ještě nezažila.

A tak jsem dnes ráno vstal, dal si snídani a nahlédl do peněženky. A pak, že to nejde. Já kreditkou skutečně zaplatil. Já ji nemám.