Závod s autobusem jsem nevyhrál

Čas od času zde zveřejňuji zážitky ze svých cest autobusem po trase Mělník – Praha či Praha – Mělník. Nyní je na čase přidat další díl do tohoto neplánovaného seriálu.

Z pražského Ládví jsme ve čtvrtek autobusem vyráželi v 17:15 směrem do mého domovského Mělníka. Již tradičně si během cesty, stejně jako mnozí spolucestující, dopřávám zasloužený spánek.

I tentokrát jsem „zabral“ zcela bez problému. Když jsem se zhruba 5 kilometrů před Mělníkem probudil, zjistil jsem, že autobus stojí. Nijak mě to nepřekvapilo, kolony jsou na této trase celkem běžné, ať už kvůli opravám silnic nebo z důvodu husté dopravy.

V poklidu jsem tedy pokračoval v odpočinku. Když jsem však otevřel oči o půl hodiny později a zjistil jsem, že jsme stále na stejném místě, začal jsem být toho času poněkud neklidný.

Došlo mi, že je cesta zřejmě neprůjezdná kvůli dopravní nehodě, což se nakonec potvrdilo. Cestující začínali volat domů, že přijedou o něco déle, nikdo však nevěděl o jakém časovém údaji mluví.

Nejistotu už nevydržel jistý mladík, jenž se šel řidiči zeptat, na jak dlouho to vidí. „Vůbec netuším,“ zaznělo (ne)jasně a stručně z řidičského křesla. Ten samý muž pak o něco později znovu navštívil řidiče a zeptal se ho, jestli může jít do křoví vykonat potřebu. „Počkáte na mě když tak?,“ obával se.

„Určitě, já nikam nejedu,“ zhodnotil pan řidič delší dobu trvalý stav jízdy.

První pěší vyrazili

Věci se daly do pohybu za dalších deset minut. Respektive první z cestujících, který sdělil řidiči, že jde pěšky. „To budete mít asi jistější,“ podpořil ho řidič v neplánovaném pochodu po krajnici. Po chvíli začali vyrážet další a další lidé a nakonec jsem se rozhodl jít „po svých“ také já. Mírně to připomínalo postup uprchlíků s tím, že všichni věděli, že míří na Mělník.

Když jsem míjel místo samotné nehody, tak mi bylo jasné, že opravdu nešlo o drobnou „plechařinu“. Naštěstí byli již všichni zranění převezeni do nemocnice. Zhruba po 2 uražených kilometrech jsem si všiml, že policisté již provoz na silnici obnovili. Shodou okolností jsem byl akorát pár metrů od první mělnické autobusové zastávky, kde by můj autobus na znamení zastavil.

Znovu v autobuse

Dal jsem si tedy cigaretu a vyhlížel můj oblíbený autobus číslo 369. Za chvíli skutečně přijel a na můj pokyn zastavil. „Tak pojď,“ pravil pan řidič, jelikož si mě pamatoval. Po chvíli jsme nakonec předhonili i muže, který svůj závod s autobusem začal jako první. Prohrál tedy a jelikož se nacházel u další zastávky, nastoupil tedy podruhé také on. „Stará parta“ se tedy opět sešla v autobuse. Vyprávěli jsme si, jak bylo na cestě a myslím, že jsme se celkem skamarádili.

Poprvé v životě jsem tedy vystoupil z autobusu, abych se 2 kilometry prošel a následně do téhož stroje znovu nastoupil. Na závěr chci zmínit, že nejdůležitější na celém příběhu je, aby byli zranění účastníci nehody v pořádku, v což pevně doufám.