Architektonický skvost přes Nuselské údolí s temnou pověstí mostu sebevrahů

KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Mosty mají v našem životě důležitý význam, vždyť překonávají hluboká údolí, nebo spojují dva protilehlé břehy, někdy dvě rozdílné krajiny. Na jednu stranu lidem pomáhají, ale občas se vymknou kontrole a přitahují neštěstí, či dokonce zabíjejí. Mosty znamenají také změnu. „Přejít přes most“ je eufemismem pro cestu ze života do smrti. To je prý jednou z příčin, proč mosty lákají sebevrahy.

Ale asi nejhezčím symbolem spojeným s mosty je však naděje – když se vydáváte přes most, očekáváte, že na druhé straně mostu budete na lepším místě, ať už si to definujete jakkoliv.

Levitující most přes údolí

Nuselský most (v letech 1975–1989 most Klementa Gottwalda), jeden z největších a nejvytíženějších mostů v zemi, představuje monolitickou konstrukci z předpjatého betonu o pěti polích. Elegantní řešení betonových podpěr v podobě „čtveřice rozevírajících se listů“ patří k hlavním projektovým vkladům věhlasného architekta Stanislava Hubičky. Mostní podpěry tak působí nesmírně štíhle, třebaže nesou těžký betonový tubus, v němž jezdí metro. Člověk je při pohledu z větší dálky téměř nevnímá, takže štíhlá horizontála mostu zdánlivě levituje nad střechami domů.

Most překonává Nuselské údolí a spojuje Pankrác a vzdálenější jihovýchodní části města s Karlovem v Praze 2 a se středem města. Po vrchní části mostu je vedena dvouproudá šestipruhová severojižní magistrála, dva chodníky a uvnitř mostu je umístěn tubus pro metro. Most byl dostavěn roku 1973. Na pankrácké (jižní) straně mostu bezprostředně navazuje stanice metra Vyšehrad (zbudovaná na katastru Nuslí). Větší část mostu tedy patří do obvodu a městské části Praha 2, část jižně od přemostěné železniční trati do obvodu a městské části Praha 4.

Na povrchu betonových podpěr mostu jsou přiznané otisky truhlářského bednění. Foto: Hana Hlušičková

Základní kámen mostu byl položen v roce 1965, stavební práce započaly až o dva roky později. Provoz na částečně dokončeném mostě byl zahájen 22. února 1973, navazující úsek severojižní magistrály na pankrácké straně se dočkal zprovoznění až 30. dubna 1973. Dne 9. května 1974 začaly jeho tubusem pravidelně projíždět i soupravy pražského metra trasy C.

Už před otevřením mostu se však objevily problémy. Původně jím totiž měla projíždět pouze podpovrchová tramvaj. Soudruzi však rozhodli o nákupu sovětských souprav metra – zatímco původně plánované tramvaje T3 nebo lehké české vozy metra R1 měly nápravový tlak 10,5 tun, sovětské soupravy Ečs měly nápravový tlak 16 tun. Na takovéto zatížení však most nebyl konstruován, proto museli dělníci do mostu vmontovat speciální zpevňující rošt vážící 822 tun, který roznáší tlak i na boční stěny tubusu. Alternativa českého metra nazvaná R1 byla násilně ukončena nehodou kvůli selhání brzd. To alespoň tvrdila tehdejší oficiální verze. Dodnes se však spekuluje o fingované nehodě, která byla pouze záminkou k vybavení Prahy výlučně sovětskými vozy.

V roce 1997 musel být most poprvé důkladněji opraven kvůli únavovým trhlinám, které vznikly i projížděním těžkých souprav metra. Mezi lety 2012 až 2017 probíhala jeho velká rekonstrukce. Byl opraven mostní svršek, vozovka a sanace betonových částí spodní stavby a nosné konstrukce. Oprava vyšla na 288 milionů korun. Most by po ní měl vydržet dalších 20 až 25 let provozu.

Temná aura místa přitahovala sebevrahy

Tvrzení, že sebevrazi most vyhledávali již po jeho otevření, nelze ověřit. Za minulého režimu se záměrně nezveřejňovaly žádné zprávy o sebevraždách. A tak můžeme jen odhadovat, že most má na svém kontě asi 300 zmařených životů. Ti, kteří se rozhodli skočit, si prý vybírali stranu mostu s výhledem na Vyšehrad a Pražský hrad. Traduje se, že nejčastější místo, kam nešťastníci dopadli, bylo asi v polovině mostu, poblíž benzinové stanice na křížení Svatoplukovy a Oldřichovy ulice, nebo v Jaromírově ulici. Kdo tehdy bydlel v Nuslích, tak buď takového nešťastníka viděl na vlastní oči, anebo alespoň znal někoho, komu sebevrah dopadl na auto či pod okna. A protože oficiální média mlčela, začala se Prahou šířit hororová městská legenda. Povídalo se, že na mostě řádí parta chuligánů, kteří pro svou zábavu shazují náhodné chodce přes nízké zábradlí z mostu. Nicméně existence vraždících fantomů se nikdy neprokázala.

Benzinka ve Svatoplukově ulici pod Nuselským mostem. Foto: Hana Hlušičková

Podíváte-li se z Nuselského mostu do údolí, otevře se pod vámi propast hluboká 42,5 metru. Výška mostu bere dech a při pomyšlení, že lidské tělo urazí tuhle vzdálenost volným pádem za tři vteřiny, se svírá hruď. Šance na přežití je téměř nulová. Údajně jen dva lidé osudný skok přežili – chlapec, který zemřel až po sedmnácti dnech v nemocnici, a dívka, jež spadla do svahu v parku Folimanka.

Původní zábradlí po stranách mostu, kudy procházeli chodci, nepřesahovalo výšku pouhý jeden metr, takže dospělému člověku sahalo zhruba do pasu. A tak už v osmdesátých letech se uvažovalo o zvýšení zábradlí, aby bylo obtížnější zábranu překonat. Prvním počinem, který měl sebevrahy odradit od jejich úmyslů, byla jeden a půl metru široká síť zavěšená pod zábradlí v roce 1990. Ani to bohužel nestačilo. V devadesátých letech vyjížděli záchranáři na most zhruba každé tři dny. Drtivou většinu zoufalců se podařilo přesvědčit k návratu do života, ale přibývalo i těch, na které vyjednávání neplatilo. Jen během ledna 1996 skočili čtyři z nich. A tak v letech 1996 až 1997 bylo zábradlí zvýšeno na 2,7 metru. Nakonec v září 2007 bylo doplněno nástavbou z pružného a kluzkého plechu, kterou při testech nedokázali překonat ani horolezci.

Pomník „Z vlastního rozhodnutí“ v podobě pouliční lampy, která svítí nahoru k zábradlí mostu. Foto: Hana Hlušičková

Od roku 2011 nešťastníky, kteří ukončili svůj život skokem z Nuselského mostu, připomíná v areálu parku Folimanka pomník nazvaný „Z vlastního rozhodnutí“. Jeho autor Krištof Kintera pod mostem instaloval lampu pouličního osvětlení, která namísto dolů svítí vzhůru k mostnímu zábradlí, odkud zoufalí lidé skákali.

Podivná sebevražda věřitele sociálních demokratů

Vedle stovek bezejmenných nešťastníků existuje však jedna oběť, o kterou se zajímala vedle bulváru také seriózní média. Souvislosti totiž vedly až do nejvyšších pater tehdejší politiky. Dotyčným nešťastníkem byl podnikatel Oldřich Němec, který v lednu 1999 přelezl plot na mostě, prostřelil si hlavu pistolí a bezvládně dopadl o čtyřicet metrů níže na ulici.

Němec se rok předtím výrazně zadlužil kvůli zakázkám pro předvolební kampaň ČSSD. Strana mu však po volbách odmítla nasmlouvanou práci zaplatit. Místo toho se jeho nadvakrát zabité tělo našlo pod Nuselským mostem v Sekaninově ulici. Mimochodem, o dva měsíce později se kdosi pokusil zastřelit Ivana Lhotského, který svou firmou kryl skutečné sponzory volební kampaně ČSSD v době, kdy strana měla zablokovaný majetek. Ani jeden z případů se nikdy důkladně nevyšetřil. Policie Němcův případ označila za sebevraždu, i když pitevní zpráva připouštěla možnost, že mohl být střelen zezadu jinou osobou a následně spadl z mostu. A tak je možné, že sebevražda Oldřicha Němce nebyla tak úplně sebevraždou…

Ze smrti Oldřicha Němce i z toho, že se její okolnosti neprošetřily, vinila jeho matka tehdejší členy ČSSD, zejména Janu Volfovou, Miroslava Šloufa a Barboru Snopkovou. Podle ní členové sociální demokracie jejího syna podvedli a také vydírali.

Oldřich Němec se seznámil se členy vedení ČSSD v roce 1997, kdy se strana potýkala s nedostatkem financí, měla zablokované účty a soudila se o své sídlo, Lidový dům. Konkrétně s Janou Volfovou začal spolupracovat za povodní v roce 1997, kdy jeho firma nabídla Nadaci Růže, kterou Volfová vedla, pomoc při dopravě humanitární pomoci do zasažených oblastí. Poté jí začal pomáhat ve volební kampani v Praze 7, kde sám také kandidoval, a Volfová ho uvedla mezi členy strany a dohodila mu několik zakázek, na které však doplatil. Vždy mu prý bylo slíbeno, že dostane vše uhrazeno, když převezme další zakázku ČSSD… Několikasettisícový dluh měl Němcovi zbýt také po investicích do autobusu Zemák, který opravil pro ČSSD; strana ale tvrdila, že mu poskytnuté služby uhradila. Němec také pracoval pro firmu sociálnědemokratického poslance Andreje Gregy, mimochodem člena sněmovního hospodářského výboru. „Podnikatel“ Grega se podle svých slov dostal do druhotné platební neschopnosti, a tak zůstal Němcově firmě dlužen téměř půl milionu korun.

Do svízelné situace se dostal Němec před koncem roku 1998, kdy neměl na zaplacení dodatečné daně za pohonné hmoty ve výši půl milionu korun. K tomu se přidal dluh u finančního úřadu. Některé dokumenty i lidé, kteří se s Němcem před smrtí stýkali, zmiňovali částku sedmi milionů, kterou měl Němec ručit ČSSD za půjčku na volební kampaň. Údajně mu hrozilo, že bude muset zaplatit až dva miliony daně z této částky. Kampaň tehdy připravovali, jak je známo, Ivo Svoboda a Barbora Snopková.

Jeho matka Květa Němcová se několik let po smrti svého syna věnovala tomu, že se pokoušela rozkrýt okolnosti jeho smrti. Všechny důkazy a dokumenty, které jí po synovi zbyly – byly to hlavně faktury na hotově placené částky, protože se většina účetnictví a dokladů ztratila –, poskytla finančnímu úřadu a policii. Setkávala se však s nechutí něco vyšetřit a odmítáním. V roce 2005 se dokonce pokusila podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, v níž popsala svůj případ a stěžovala si na nečinnost a průtahy ze strany úřadů. Ničeho tam ani u nás nedosáhla.

Tragický konec hry na pistolníka

Nuselský most však přitahoval i neštěstí, důkazem tohoto tvrzení může být příběh dvou policistů se smutným koncem. Hlavní roli v něm ovšem hrála trestuhodná neopatrnost a také alkohol.

Krátce po převratu byla Pohotovostní motorizovaná jednotka MS VB Praha, překvapivě jako jediný výkonný útvar, přezbrojena z tuzemských pistolí ČZ 70 ráže 7.65 na italské pistole Beretta 92, ráže 9mm. V této době chaosu a přijímání nekoncepčních opatření bylo oproti dosavadní praxi rozkazem stanoveno, aby policisté ve službě nosili náboj v nábojové komoře. Rovněž se začalo upouštět od dosavadní a hluboce zakořeněné filozofie spojené s použitím zbraně, tedy že policista má co nejvíce šetřit zdraví a život osoby, proti které zakročuje. Policisté začali být školeni na používání dvojstřelů do oblasti hrudníku, někteří instruktoři doporučovali i trojstřel, do kterého byla zahrnuta i oblast hlavy. Naštěstí v té době ještě sloužila většina příslušníků bývalého SNB, kteří k těmto novotám přistupovali rezervovaně a zastávali osvědčené a bezpečné zásady manipulace se zbraní a jejího použití.

Radost z nových a výkonných pistolí však přivedla do řad příslušníků PMJ smrt. Jako téměř vždy byl spouštěčem zcela zbytečné tragédie alkohol. Po ukončení nočních služeb chodili často příslušníci PMJ do bufetu na konečné tramvaje v Ďáblicích. Po pár pivech se pak lépe spalo, nicméně někdy těch piv bylo více a cesta domů se potom stala martýriem. Jednoho dne se v tomto bufetu zdrželi dva příslušníci PMJ, kteří si poté na cestu do svého domova na Praze 4 objednali taxík. Při jízdě si na zadním sedadle začali zcela nepochopitelně předvádět, kdo umí rychleji tasit svou zbraň. Při této hře na pistolníka z Divokého západu došlo při cestě přes Nuselský most k náhodnému výstřelu, kterým byl zasažen do hlavy jeden z policistů. Poté, co střelec uviděl krev na hlavě svého kamaráda, vyděsil se a otočil zbraň proti sobě. Na místě se zastřelil. Bohužel naprosto zbytečně, neboť zasažený kolega byl pouze omráčen a krvácel jen z povrchového zranění. Kromě zraněného musel být tehdy ošetřen i taxikář, který dostal na místě nervový šok.

Most, který byl splněným snem několika generací Hospodářský a kulturní rozvoj Prahy, zejména ve druhé polovině 19. století, se projevil i v jejím plošném rozšiřování. Expanzi na jih, do oblasti Pankráce, bránilo hluboké Nuselské údolí. A tak hned na začátku 20. století navrhl inženýr Jaroslav Marjanko, autor ocelové haly hlavního nádraží v Praze, přemostění údolí ocelovým obloukovým mostem o rozpětí 250 metrů. Návrh zůstal bez odezvy až do roku 1918, kdy mladý inženýr Stanislav Bechyně, pozdější profesor a guru českých betonářů, spolu s architektem Bohumírem Kozákem navrhli most železobetonový, obloukový se třemi hlavními poli o rozpětí 100 metrů a oboustrannými příjezdovými viadukty. Tím zahájili svou, téměř čtyři desítky let trvající, spolupráci při účasti na několika soutěžích vypisovaných k výstavbě tohoto mostu. Poslední veřejná soutěž na přemostění Nuselského údolí proběhla v letech 1958–1960. S výjimkou jednoho vzpěradlového rámu mimořádného rozpětí byly přihlášeny návrhy na mosty nosníkové, s nosnými konstrukcemi třikrát ocelovou, jedenkrát železobetonovou, čtyřikrát předpjatou betonovou monolitickou a jedenkrát prefabrikovanou segmenty. Pražský magistrát se rozhodl pro most z předpjatého betonu, též s ohledem na tehdejší nedostatek strategické oceli. Tvar konstrukce mostu si však vyžádal úpravy, jejichž výsledné řešení mělo vyplynout z jednání určeného dodavatele, podniku Stavby silnic a železnic (SSŽ) Praha, a projektanta, tedy Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb (PÚDIS) Praha. Vedoucím mostního oddělení ústavu PÚDIS byl Ing. Karel Chalupský, hlavním inženýrem projektu byl Ing. Vojtěch Michálek, CSc. Ten řídil celý projekční tým za architektonické spolupráce Ing. arch. Stanislava Hubičky a dopravního řešení Ing. Svatopluka Kobra. Výsledný návrh konstrukce mostu v příčném uspořádání vycházel z předchozích návrhů, ve vytvoření jediného vnitřního dopravního prostoru se nejvíce blížil ke skořepině profesora Bechyně, ve vnějším uspořádání pak jeho poslednímu návrhu. Přesto lze považovat konečné řešení za zcela výjimečný případ jednokomorového mostu, zejména s přihlédnutím k využití tubusu mostu pro druhou dopravní úroveň. Zadávací projekt vlastního mostu schválila rada magistrátu 23. října 1962, celý projekt včetně předmostí 6. prosince 1964. Výstavba mostu byla zahájena začátkem roku 1965. Most má délku 485 metrů a pět polí s rozpětími 68,25 + 3 x 115,5 + 68,25 metru a se dvěma přesahy na koncích 2 x 1 metr. Rámovou příčel, nosnou konstrukci, vytváří jednokomorový, relativně tenkostěnný nosník mimořádných rozměrů z předpjatého betonu B 450, bez jakýchkoliv příčných ztužidel v celé délce. Je předpjatý kabelovou předpínací výztuží z patentovaných drátů 7 mm pevnostních charakteristik 1 000/1 400 MPa. Pro podélné předpětí v počtu 24 drátů ve svazku byly použity speciálně vyvinuté usměrněné kabely, zajišťující polohu drátů ve svazku i kvalitní zainjektování. Pro příčné předpětí v horní desce a vertikální ve stěnách byly použity běžné kabely s 12 dráty. Železobetonové rámové stojky, členěné ve čtyři samostatné, relativně štíhlé stěny proměnného průřezu, rozevírající se směrem vzhůru, jsou z betonu B 330. Dole jsou vetknuty do základových bloků z betonu B 250, nahoře do příčle. Jejich volná výška, 32 až 38 m, je vyhovující jak z hlediska stability stěn, tak z hlediska podélných dilatačních pohybů nosníku. Základové bloky spočívají každý na osmi šachtových pilířích z betonu B 250, průměru 3 metry a hloubek kolem 16 metrů, zasahujících až do únosných nezvětralých břidlic. Krajní opěry, zejména na pankrácké straně mostu, jsou rozlehlé vzhledem k tomu, že navazují na tunely podzemní dráhy, přestože vlastní opěry mostu jsou malé. Na pankráckém předmostí je celý komplex založen plošně, na karlovském předmostí hlubinně, na vrtaných pilotách. Na opěrách je most uložen na kyvných stěnách s ocelovými ložisky. (Zdroj)