Arogance syna Milouše Jakeše kriminalisty při vyšetřování v Mezinárodní organizaci novinářů nezaskočily. Za pár hodin mu spadla brada

foto: Karel Tichý (stejně jako ostatní snímky v článku), Wikimedia Commons/V kanceláři s exkluzivním výhledem na Staroměstské náměstí seděl Gérard Gatinot, poslední generální tajemník MON. (Na snímku též poslední generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš)

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Vyšetřování trestné činnosti v Mezinárodní organizaci novinářů a také podvodu v její loterii solidarity, která byla jen promyšleným klamáním důvěřivých lidí, skrývalo pro kriminalisty mnohá životu nebezpečná úskalí. V pozadí podfuku se stíracími losy stál jistý Jaroslav L., jenž svůj nesporný výtvarný talent zaprodal a skončil na temné straně Síly. Člověk jako on byl schopen vynaložit nemalé úsilí, aby dosáhl svého cíle. A byl také přesvědčen, že na jeho fintu nikdo nikdy nepřijde.

Mezinárodní organizace novinářů (Organisation internationale des journalistes – OIJ), u nás známá pod zkratkou MON, byla založena v Kodani v roce 1946 a v letech 1947–1995 měla své sídlo v Praze. Úzce s ní spolupracoval i Čs. svaz novinářů. V 50. letech se z MON odštěpila frakce organizací ze zemí západního bloku, která se přidala k Mezinárodní federaci novinářů (International Federation of Journalist – IFJ). Činnost MON se pak začala čím dál více orientovat na východní Evropu a v 80. letech zejména na země třetího světa.

V čele sekretariátu MON stál generální tajemník; sekretariát zajišťoval všechny činnosti související s chodem organizace. V Praze byly dále řízeny aktivity související s Mezinárodní loterií MON či vzděláváním novinářů (Mezinárodní škola solidarity J. Fučíka), působila zde i hlavní redakce časopisu The Democratic Journalist.

Pro náš příběh se zaměříme pouze na dobu na přelomu 80. a 90. let. V červnu 1988 byl do funkce generálního tajemníka jmenován Dušan Ulčák, který byl tak posledním komunistickým ředitelem MON a zůstal jím až do ledna 1990, kdy byl odvolán organizací Občanského fóra českých novinářů. Druhá polovina 80. let byla také obdobím, kdy se do vedení organizace dostal Milouš Jakeš jr., syn tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ, který zastával v letech 1986–1989 post generálního ředitele hospodářských podniků MON.

Na adrese Pařížská 9 bylo sídlo MON i Čs. svazu novinářů. V přízemí budovy pak byl Klub novinářů.

Trestná činnost v Mezinárodní organizaci novinářů

Po sametové revoluci nastala v MON krize, která odstartovala nezadržitelný úpadek této organizace. Logicky následoval její neslavný konec. Organizace musela změnit své sídlo a odejít z pozic, které budovala 50 let. Mezi hospodářské podniky, které v závěru její „české éry“ řídil Milouš Jakeš jr., patřila i Mezinárodní loterie solidarity MON – o podvodech v ní si povíme za chvíli.

A na úvod je třeba říci, že ke konci MON u nás přispěli významnou měrou pracovníci pražské kriminální služby. Vše začalo tím, že za mnou přišel můj informátor a oznámil mi, že se dostal do prostředí osob, které v souvislosti s MON páchají kvalifikovanou a vysoce nebezpečnou trestnou činnost. Zároveň ale ihned upozornil, že vzhledem k tomu, jaké osoby se tam vyskytují, bude asi případné policejní šetření vysoce „životu nebezpečné“. A opravdu nebezpečné bylo také proto, že se jednalo jednak o prominenty končícího komunistického režimu a jednak o osoby těsně spojené se Státní bezpečností a podle některých náznaků i s KGB. Naše operativní šetření začalo prošetřováním trestné činnosti v souvislosti s provozováním loterie MON, z níž byla financována celá řada dalších podezřelých aktivit. Následně byla zadokumentována také trestná činnost Dušana Ulčáka, která byla předána na tehdejší městskou prokuraturu v Praze. Jednalo se o trestný čin ohrožení devizového hospodářství podle § 146 odst. 1 tr. zákona, když svým jednáním, spočívajícím v nedovoleném nakládání s devizovými prostředky, způsobil podle odborného vyjádření ministerstva financí devizovou škodu ve výši 431 968 Kčs.

V nenápadné řadové vilce v ulici Moravanů na Praze 6 bylo pracoviště speciálního právního oddělení MON.

Gordický uzel podvodů Milouše Jakeše juniora

Rovněž v případě Milouše Jakeše jr. a spol. jsme pátrali, šetřili a nenechali se zastrašit ani řadou různých aktivit, které se proti nám postupně z různých složek rozehrávaly. Smyčka kolem Jakeše se postupně utahovala. Když jsme pak nashromáždili dostatek operativních důkazů a byli si do značné míry jisti, že se Jakeš už nevyvlékne, začali jsme s vytěžováním a výslechy osob. V první fázi byl vyzván k podání vysvětlení i Jakeš. Jakoukoli trestnou činnost samozřejmě popřel a při výslechu u nás v kanceláři se provokativně točil na židli a utahoval si ze mě: „O co se, člověče, snažíte, co si myslíte, že dokážete, nebuďte směšný… Až teď od vás odejdu, sednu na letadlo a za chvilku jsem na své jachtě v Chorvatsku.“ Tentokrát ještě odešel, bylo potřeba zadokumentovat jeho reakci a následnou činnost po výslechu. Realizace se zatčením byla připravena na další den. Na Jakeše byla proto nasazena sledovačka, která dokumentovala jeho pohyb a schůzky. Sledovala ho až domů, do vily na Bílé Hoře, a měla za úkol jej tam hlídat do příjezdu kriminalistů, kteří jej měli druhý den zatknout.

Jaké však bylo překvapení, když jsme si pro Jakeše ráno přijeli a on nebyl doma! Sledováci se dušovali, že se z domu nehnul, ale přesto byl pryč. Vypomohl opět náš kontakt, který zjistil, že Jakeš byl tajně převezen do nemocnice na Bulovku, kde se nechal hospitalizovat z důvodu závažných zdravotních problémů. A to byla jistá komplikace. Odjel jsem na městskou prokuraturu v Praze, kde seděl JUDr. Tomáš Sokol. Ten si nechal kauzu vysvětlit, pročetl důkazy a zavelel: „Máte tu auto? Jo? Tak jedeme!“ Skočili jsme do vozu a jeli do nemocnice na Bulovku. Tam jsme zašli za primářem a vysvětlili mu, o co se jedná. Ten nám sdělil, že v případě Jakeše jde o banální chirurgický zákrok, který snese i „delší“ odklad a povolil jeho převoz na prokuraturu. Jakeš byl zastižen v nemocničním parku, kde se spokojeně procházel v županu. Když mě spatřil, už z dálky mával a hlasitě sebevědomě halekal, že teď zrovna nemůže, protože je nemocný. Tak jsem se zadostiučiněním ukázal palcem za sebe a řekl: „Já ne, to on!“

V ČTK pak vyšla zpráva: „Na Jakeše mladšího uvalil dnes prokurátor vyšetřovací vazbu. Je obviněn z obchodních machinací v MON, konkrétně z trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124/1, 2 písm. b) tr. zákona se škodou státu v řádu stovek tisíc Kčs způsobenou jejich jednáním.“

Jeden z hospodářských podniků, které spravoval Jakeš junior, byl v areálu bývalého zájezdního hostince z roku 1689. Fungoval pod názvem Společenské a kulturní centrum Videopress MON.

Zde si neodpustím krátké doplnění. Tehdejší pražský městský prokurátor JUDr. Tomáš Sokol využil kauzu MON ke svému zviditelnění. Chlubil se všude možně, že jeho zásluhou byl Jakeš mladší zatčen.

„Výhry“ v Mezinárodní loterii solidarity MON

Mezinárodní loterie solidarity MON byla založena v roce 1964 a jejími hlavními iniciátory byly členské svazy MON Bulharska, Mongolska, NDR a SSSR. Od tohoto roku byla loterie vyhlašována každým rokem, přičemž přípravy loterie byly zahajovány vždy v prosinci, kdy docházelo k vypracování grafických návrhů kontrolních lístků, a to v různých jazykových verzích. Výtěžek loterie byl rozdělován na dvě části: První část získaly členské svazy MON těch zemí, jež se loterie účastnily. Druhá byla ukládána do Mezinárodního fondu solidarity MON. Loterijní lístky byly distribuovány do osmi zemí Evropy a Asie.

Jsme stále v letech 1989–1991 na pražské hospodářské kriminálce. Při rozplétání trestné činnosti v MON jsem narazil na další zajímavý tip. V Černošicích prý žije jakýsi podivín, známý především svým chovem mývalů, a ten prý shání zájemce o koupi vozidel, která jsou hlavní výhrou ve slavné loterii solidarity MON. A tak začalo intenzivní pátrání. Zanedlouho bylo jasno. Byl to Jiří Petrák, svérázný pábitel a také informátor mordparty. Poměrně rychle se přiznal a začal s kriminalisty spolupracovat. Označil nám hlavního pachatele, kterým byl jistý Jaroslav L.

Talent ve službách zločinu

Pan Jaroslav L. byl vzděláním a profesí grafik a působil rovněž jako dozorce v tiskárně v „kriminálu“ na Pankráci. Byl tam vyšetřován a vyhozen. Záhadným způsobem se dostal do StB prolezlé MON, a to přímo na ředitelství Mezinárodní loterie solidarity MON pod jejího ředitele Ing. Stefana Kačinetze. Brzy měl vše pod kontrolou a výsledkem byla akce, při níž padělal čtyři losy na hlavní výhry vozidel Volkswagen Golf, Moskvič Aleko, Lada Samara a Škoda Favorit. Jím vyrobené padělky byly mistrovským dílem a škoda činila na tehdejší dobu slušných půl milionu korun. Dne 26. února 1991 pak podala prokurátorka JUDr. Eva Zářecká Obvodnímu soudu pro Prahu 7 obžalobu na obviněné Jaroslava L., Jiřího P. a Pavla H. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2, 3 tr. zákona.

Během vyšetřování Mezinárodní loterie solidarity MON došlo k zajímavému úkazu. Ještě než bylo šetření dokončeno a odhaleni hlavní pachatelé, přesunul se, opět záhadným způsobem, pan Jaroslav L. a spol. do vedení Loterie Milion pod hlavičkou ředitelství Všeobecné československé výstavy v Praze 1991 – o této loterii si povíme za týden v dalším pokračování cyklu Kudy kráčel zločin.

Vyšetřovali jsme a pomalu se prokousávali neuvěřitelným propletencem vazeb, vztahů a prapodivných činností v MON. Za zmínku, mimo řadu jiných událostí, stojí jistě následující dvě.

Co nechtěně způsobil ministr vnitra

Když jsme po velkém úsilí, dokazování a přesvědčování získali povolení k nasazení operativních prostředků – sledování a odposlechů – tři dny po jejich nasazení se v tisku objevila neuvěřitelná zpráva! Ján Langoš (ministr vnitra ČSFR v letech 1990–1992) oznámil světu, že „vedoucí pracovníci MON jsou policií operativně rozpracováni“. A bylo vymalováno. To jsem nemohl rozdýchat a cloumán spravedlivým hněvem se vypravil na ministerstvo vnitra vyříkat si to s panem Langošem. Do budovy a sekretariátu ministerstva jsem se dostal, ale k panu ministrovi samozřejmě ne. Místo něj mě přijal jeho tehdejší mluvčí Martin Fendrych. Diskuze byla bouřlivá, ale nakonec bylo jasno. Pan ministr Langoš už tehdy řešil okolnosti týkající se vystěhování MON z ČSFR a tou nešťastnou větou si pomáhal argumentačně, aniž by však tušil, jak uškodil vyšetřování policie. Mluvčí ministra vnitra se pak za jeho výrok omluvil.

Za vyzrazení informací smrt?

Druhá zajímavá příhoda souvisí s výslechy tehdejšího ředitele loterie MON Ing. Kačinetze v budově vedení policie ve Strojnické ulici v Praze 7. Jmenovaný s námi začal spolupracovat a snažil se přispět k rozkrytí trestné činnosti. Druhým dechem nás však varoval a upozorňoval na to, co vše se za MON skrývá. Po výslechu nasedl do svého nového vozu a při odjezdu mu na křižovatce za budovou auto vzplálo a shořelo. Život mu zachránila náhoda, že neměl ještě zapnuté bezpečnostní pásy. Asi byla na vině „technická závada“.

Mezinárodní loterie solidarity MON byla zrušena. Zajímavé bylo vyjádření hlavního pachatele, pana Jaroslava L.: „Já jsem v podstatě nikoho neokradl. Ty auťáky by stejně někdo zašantročil. Už dávno jsem vedení MON tvrdil, že jejich loterie je děravá. Nechtěli mě vyslyšet. Tak jsem jim to dokázal! Nebýt slabosti jednoho ze zúčastněných, bylo by to vyšlo. Nikdo by na nic nepřišel!“

Mezi ČSFR a MON se vedla právní a mediální bitva o vyhoštění této organizace, kterou řešili premiér Marian Čalfa, prezident Václav Havel, ministr vnitra ČSFR Ján Langoš i ministr vnitra ČR Jiří Ruml a další, která po několika letech i díky práci kriminalistů dobře dopadla a MON natrvalo opustila v roce 1995 naši zemi.