foto: Archiv autorů/Reakce novinářů na „náhubkový“ zákon. Stránka iDNES z 4. listopadu 2008.
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 14. DÍL: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou i několik desítek let. V žádném případě si ale neděláme ambice rozkrýt sekvence případů, jen se budeme snažit upozorňovat na kauzy a aféry, které hýbaly mediálním prostorem. Smutně proslulým aktérem jedné z nejznámějších afér, spojených s Právnickou fakultou Západočeské univerzity v Plzni, je Marek Benda, matador Poslanecké sněmovny. Během své předlouhé kariéry stál za „náhubkovým“ zákonem i dalšími spornými návrhy, jako byla finta ve prospěch tunelářů či snížení daně z hazardu u loterií.
Asi „nejslavnějším“ absolventem plzeňských práv je Marek Benda, který se ve svém profesním životě setkal i s dalším významným aktérem plzeňské kauzy, Jiřím Pospíšilem, jenž byl v době působnosti Bendova smutně proslulého „náhubkového“ zákona ministrem spravedlnosti (2010–2012).
Doktorem práv s magisterskou prací?
Nejstarší syn disidenta Václava Bendy studoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (1988–1990), kde byl již 21. listopadu 1989 jmenován do koordinačního stávkového výboru studentů. Tím pádem vysokoškolské studium nedokončil, stejně jako někteří ze studentských aktivistů z dob „sametové“ revoluce. Mezi nimi byl např. Jan Bubeník, který byl kooptován za Občanské fórum do tehdejší Sněmovny lidu Federálního shromáždění a podílel se práci komise pro dohled nad vyšetřováním policejního zásahu 17. listopadu na Národní třídě. Záhy si však uvědomil, že mu je „jen dvaadvacet let a že vlastně o životě vím tak strašně málo, že by bylo zcela absurdní ostatním říkat, jak mají žít, a regulovat jejich život tím, že budu někde v parlamentu dělat zákony,“ uvedl v rozhovoru k 25. výročí listopadu 89 v Parlamentních listech. Tento názor ale stejně starý Marek Benda, který byl v únoru 1990 kooptován do České národní rady, nesdílel a vydal se na politickou dráhu.
Marek Benda. Foto: PrahaIN.cz
Nakonec se Marku Bendovi podařilo vysokou školu absolvovat, a to mezi lety 2003–2008. Studoval na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, v éře proděkana Milana Kindla, který byl rovněž konzultantem Bendovy diplomové práce „Restituční proces v 90. letech“.
Bendova pověst právnického experta a předsedy parlamentního ústavně právního výboru dostala trhliny v roce 2009, kdy vyšlo najevo, že jeho prý výjimečná rigorózní práce je téměř o padesát stran kratší, než předepisují pravidla. Navíc šlo o jeho magisterskou práci o rozsahu 57 normostran, která nabobtnala do požadovaného počtu stran jen díky tomu, že použil větší font písma a nastavil dvojité řádkování, čímž podle serveru iDNES.cz rozsah textu činil 109 stran. Později si Benda na svých webových stránkách posypal hlavu popelem a uznal, že odevzdání práce o nedostatečném rozsahu bylo chybou. Omluvil se za ni a odmítl převzít titul JUDr. Přestože prohlašoval, že rigorózní řízení absolvuje znovu, nikdy se k tomuto kroku neodhodlal.
Při této příležitosti si připomeňme ještě jednoho „lžidoktora“. Byl jím předseda ODA Jan Kalvoda, který byl coby místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ve vládě Václava Klause jedním z nejmocnějších lidí ve státě. Přiznal, že užívá titul JUDr., přestože na právech absolvoval jen magisterské studium, a na svůj poslanecký mandát v prosinci 1996 rezignoval. Ten svou chybu uznal a nezkoušel se vymlouvat.
Benda „Legenda“
V délce zahřívání poslanecké lavice na tohoto spoluzakladatele Křesťanské demokratické strany a od roku 1996 pravověrného občanského demokrata nikdo z našich politiků nemá. Letos, kdy také bude Marek Benda slavit významné životní jubileum, a to 55 let, poslancuje neuvěřitelných 32 let! Do toho ovšem počítáme i dobu, kdy zasedal od svých jednadvaceti let v porevoluční České národní radě (1990–1992). Na druhou stranu jsme mu odečetli dva roky, kdy nedopatřením vypadl z kola ven a pracoval na ministerstvu informatiky (2002–2004) a do parlamentu se vrátil jako náhradník, když Jan Zahradil odešel do Evropského parlamentu. Benda tak působí ve vrcholné politice v podstatě celý svůj dospělý život a je tak bezkonkurenčně nejdéle sloužícím poslancem, neboť kroutí už jedenácté volební období.
Chtělo by se napsat, že jsme byli u prvních krůčků Marka Bendy, ale v jistém smyslu se to tak dá říci. Byli jsme svědky jeho začátků přinejmenším v Poslanecké sněmovně. Vyrůstal a šedivěl nám před očima, svědectvím jsou jeho fotografie od roku 1992, kdy se stal poslancem dolní komory parlamentu, na webu Poslanecké sněmovny.
Zatímco mnozí poslanci ODS, s nimiž sedával v lavici, jako byli Vlastimil Tlustý i Pavel Bém, se zdiskreditovali tak, že museli z politiky zmizet, Benda, který se jen čas od času ocitne v popředí, přes všechny menší či větší maléry zůstává. Nejednou to však vypadalo, že poslanecká lavice mu mizí v nedohlednu. Svůj mandát obhájil jen zásluhou preferenčních hlasů voličů, například v roce 2010 byl na kandidátce ODS na nevolitelném sedmnáctém místě, ale poskočil na místo šesté! Naposledy „kroužkový specialista“ takto uspěl v roce 2017, jak shrnul jeho anabázi server iROZHLAS.cz.
Psali jsme
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 13. DÍL, 1. část: Zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou…
Muž jednoho zákona?
Pochybnou slávu přinesl Marku Bendovi mezi novináři svého času proklínaný „náhubkový“ zákon, jehož klíčovou část stvořil. Připomíná to jiného právníka, Tomáše Sokola, autora jediné věty, která ho katapultovala do křesla ministra vnitra (1990–1992). Ale stejně jako se pozapomnělo na jeho výbušný výrok „Postavte komunisty mimo zákon!“, do zapomnění upadl i „náhubkový“ zákon, což je zlidovělé označení novelizace trestního řádu v oblasti poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných. Konkrétně šlo o zákon č. 52/2009 Sb., který s účinností od 1. dubna 2009 novelizoval znění § 8a a zavedl nová ustanovení § 8b a 8c trestního řádu, dále zrušil část zákona o přestupcích a novelizoval zákon o ochraně osobních údajů i tehdejší trestní zákon.
Hlavním cílem novely původně byla ochrana obětí některých trestných činů před nežádoucí medializací, avšak při projednávání v ústavně právním výboru sněmovny, jemuž Marek Benda předsedal, přibyla k návrhu část zakazující zveřejňování policejních odposlechů, jak informoval např. server Aktuálně.cz. Média kritizovala především hrozící pětileté vězení nebo až pětimilionovou pokutu pro novináře za jeho porušení. Zákon si vysloužil výtky i ze zahraničí. Ve sněmovně pro něj zvedla ruku většina poslanců ze čtyř stran: ODS, KDU-ČSL, ČSSD a Zelených. A mezi jeho velké zastánce patřil také již zmiňovaný Tomáš Sokol, jak vyplynulo z jeho rozhovoru pro Radiožurnál. Nakonec „náhubkový“ zákon podepsal – přes ostré protesty novinářů a nesouhlas Senátu – tehdejší prezident Václav Klaus, který celou diskusi o omezení svobody slova označil za falešnou…
Stránka z deníku Mladá fronty DNES z 13. února 2009 s dopisem 14 šéfredaktorů českých médií, adresovaným prezidentu Klausovi. Foto: Archiv autorů
Benda tvrdil v Lidovkách.cz, že „je třeba chránit občany této země před novinářským hyenismem“, ale zvláště rok 2011 ukázal, jak je prosazování „náhubkového“ zákona v praxi problematické. Přispěl k tomu tragický případ Aničky, oběti trestného činu, jejíž totožnost měla být podle zákona utajena.
Po veřejných kontroverzích s tím spojených pak s účinností od 3. srpna 2011 (zákon č. 207/2011 Sb.) došlo k jistému zmírnění, když informace o trestním řízení bylo možné v nezbytném rozsahu zveřejnit, odůvodňoval-li to veřejný zájem, který v daném případě převážil nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby. Zveřejňovány tak mohly být například údaje o korupci a dalších trestných činech politiků, jak uvedly mj. Novinky.cz.
Bendova finta ve prospěch tunelářů
Rok 2009 byl pro Marka Bendu vůbec plodný. Státní zástupci i soudci kroutili ctihodnými hlavami nad dalším sporným návrhem, s nímž přišel sněmovní ústavně právní výbor, v jehož čele stál. Bendova finta spočívala ve zvýšení hranice trestní sazby pro zvlášť závažné zločiny z osmi na deset let. Tím došlo k výraznému zúžení výčtu trestných činů spadajících do kategorie zvlášť závažných zločinů, a to ve prospěch tunelářů – šlo například o porušování povinností při správě cizího majetku či legalizaci výnosů z trestné činnosti. Řada protitunelářských paragrafů tak měla mít horní trestní sazbu osm let, a tím pádem z kategorie zvlášť závažných zločinů vypadla.
To také znamenalo, že policie už nemohla po 1. lednu 2010, kdy se stal účinný nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), využívat při odhalování tunelářů odposlechy. Tehdejší ústecká státní zástupkyně Lenka Bradáčová se k tomu vyjádřila pro Mladou frontu DNES: „Řada majetkových trestných činů, která byla dosud zařazena do zvlášť závažných zločinů, už podle nového zákoníku v této kategorii není. Kromě zmiňovaných paragrafů nepůjde nasadit odposlech ani u krádeže, zpronevěry a podvodů do pěti milionů, tedy docela rozsáhlých případů.“
Marek Benda. Foto: PrahaIN.cz
Další metou ústavní soud?
Myšlenka, že matador poslaneckých lavic by chtěl být před politickým důchodem předsedou ústavního soudu, není kupodivu nijak nová. Nad troufalostí, že by na „takto významném postu seděl člověk, který nemá dokončené právní vzdělání, žádnou soudní praxi a evropskou zkušenost, je a priori loajální ke své politické straně a který ani jiný být neumí, protože v jiném prostředí se nikdy nepohyboval“, se pozastavoval už v roce 2011 Karel Hvížďala v článku na webu Neviditelný pes.
Spekulace, že by se Marek Benda, toho času předseda poslaneckého klubu ODS, mohl stát jedním z členů Ústavního soudu ČR, se v médiích objevila opět na jaře 2023, a to v souvislosti s tím, že během pár měsíců končil mandát celkem sedmi soudcům a před prezidentem Pavlem stál zapeklitý úkol vybrat dle svého uvážení jejich nástupce. Ačkoli sám Benda – samozřejmě z vrozené skromnosti – svůj přechod do ústavního soudu odmítl, připomeňme si úsloví „Na každém šprochu pravdy trochu“. Možná tyto odvážné úvahy o Bendovi jako ideálním kandidátovi, které se mimo jiné objevily i na serveru Česká justice, zastavila jen vlna odporu, která se proti tomu zvedla. Ale jak známo, naděje umírá poslední – obměna ústavních soudců letošním rokem totiž nekončí…