foto: Karel Tichý (stejně jako ostatní snímky v článku)/První prodejna Tuzexu se otevřela v Rytířské ulici 534/13 v roce 1957. Život tak zvaných veksláků zachytil celkem věrně režisér Vít Olmer ve filmu Bony a klid z roku 1997. Scénář napsal tehdy slavný novinář Radek John a v hlavních rolích se objevil Jan Potměšil a Roman Skamene.
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Rytířská, Štěpánská, Palackého, Jankovcova, Spálenka… Mileniálům to nic neřekne, ale dnešní padesátníci s nostalgickým povzdechem zavzpomínají, že v těchto ulicích byly prodejny Tuzexu, které kdysi pro ně představovaly vytoužený cíl. Ještě dnes tu někdy vítr tlumeně šeptá: „Bony, bony, nechceš bony?“ A byl to paradoxně právě černý trh s valutami a bony, který z Tuzexu udělal také zásluhou veksláků obchod pro prostý lid.
Jak už jsme zmínili v předešlém povídání o „Barťáku“, tak veksl bylo oblíbené téma i soudruhů v době hluboké totality včetně neslavně proslulého generála Cardy, který nechal těsně před revolucí zřídit speciální tým, nazvaný příhodně „Veksltým“. Svérázné ekonomické aktivity veksláků byly sice režimem tiše tolerované, nicméně jim neustále hrozilo trestní stíhání.
Do Tuzexu ve Spálené 82/4, resp. na rohu Spálené a Vodičkovy, se chodilo pro džíny.
Zákon spekulantům a šejdířům šlapal na paty, ale…
Ve znění tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. byly ve druhé hlavě uvedeny trestné činy hospodářské. Oddíl první definoval trestné činy proti hospodářské soustavě a tam byl hned jako druhý uveden trestný čin spekulace podle § 117, který říkal, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo si opatří nebo přechovává předměty potřeby ve větším rozsahu nebo předmět větší hodnoty v úmyslu je se ziskem prodat nebo směnit anebo získat jinou výhodu, nebo kdo takovou činnost zprostředkuje. Ten pak bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta... Spekulace ve velkém byly typické zejména v osmdesátých letech, kdy se hranice částečně otevřely, takže se mohlo ve větší míře pašovat ze zahraničí. Nebylo to žádné troškaření v podobě převážení zboží v kufrech nebo ve skrýších v automobilech, ale šlo často o celé kamiony magnetofonových kazet, videorekordérů nebo kosmetiky.
Ruku v ruce s trestným činem spekulace šel hned i ten následující § 118 týkající se nedovoleného podnikání a také § 124 zabývající se porušováním předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, což bylo jednodušeji řečeno pašování. V oddílu čtvrtém pak bychom našli § 146 definující ohrožení devizového hospodářství. Častokrát býval v souvislosti s touto trestnou činností uplatňován i § 140 na trestný čin padělání a pozměňování peněz. A také nesmíme zapomenout na trestný čin příživnictví dle § 203 uvedený v hlavě páté o trestných činech hrubě narušujících občanské soužití. Ten postihoval toho, kdo se soustavně vyhýbal poctivé práci..., což veksláci obcházeli zejména tím, že 99 % z nich mělo v občanském průkazu v kolonce zaměstnání napsáno pracovník OPBH. V Obvodním podniku bytového hospodářství se nechali oficiálně zaměstnat většinou jako domovníci, topiči nebo uklízeči. Tuto práci ovšem nevykonávali, ale najali si někoho, kdo to za ně dělal, a platili si ho. Anebo si rovnou vyřídili invalidní důchod jako například František Mrázek. I přes uvedená fakta byly tyto praktiky systémem vesměs tolerované.
Před Tuzexem ve Štěpánské 23 se odehrává scéna se sněhem navezeným z Krkonoš ve filmu Bony a klid.
Tuzex, vekslák a spekulant – nerozlučná trojice
Džíny, fáčovou košili, trička s anglickými nápisy, barbíny, voňavá mýdla, krém „21“ a další úžasné věci, z nichž se poté stávaly téměř relikvie, si mohl koupit jen ten, kdo měl bony. Ale jak je získat, když žádné příbuzné jste v zahraničí neměli a neznali ani někoho, kdo pracoval nějakou dobu venku? Museli jste se proto dostat k bonům jinak, nelegálně – za pomoci veksláků. Teprve potom jste mohli s bušícím srdcem vstoupit do prodejny Tuzexu jako do chrámu, v němž vás oslnila čistota, pořádek, omamná vůně a vysněný tovar.
Hlad po nedostatkovém západním zboží z Tuzexu byl mezi socialistickými pracujícími obrovský, protože se nikde jinde koupit nedalo. Zboží s puncem exkluzivity a kvality mělo navíc pro lidi emoční hodnotu – už jen pohledem na kousky ze Západu se člověk rázem ocitl v jiném světě. Vzhledem k tomu, že poptávka po luxusním a západním zboží stále stoupala, vznikl černý trh s valutami a bony.
Některé výrobky a značky z Tuzexu se staly legendární. V roce 1968 se na pultech prodejen objevily první džíny od italské firmy Rifle. Ty se staly nejžádanějším druhem oblečení v Tuzexu a posléze i synonymem pro džíny. V polovině osmdesátých let se v Tuzexu začaly prodávat dokonce i počítače, videokazety a auta. Zásluhou Tuzexu se tak u nás prosadila a získala zde renomé spousta zahraničních značek. Díky Tuzexu byly rovněž vydány první platební karty v dějinách Československa. V roce 1988 vydala Živnostenská banka tzv. dispoziční karty k tuzexovým účtům, které se daly použít k bezhotovostnímu placení v prodejnách Tuzexu.
V Parkhotelu kšeftovali pod bdělým dohledem Státní bezpečnosti „skupkaři“.
Neexistuje snad nikdo z generace dnešních padesátníků, kdo by nepamatoval mladé muže v kožených bundách, džínech a na nohách adidasky, kteří postávali před Tuzexem a vtíravě oslovovali kolemjdoucí slovy: „Bony? Nechceš bony?“ Veksláci prodávali bony za cenu kolem 5 Kč. Tak si dokázali běžně vydělat i mnohem více než desetinásobek tehdejší průměrné měsíční mzdy – průměrný vekslák si vydělal odhadem až 2000 Kčs denně, přičemž poctivý pracující si tuto částku vydělal za měsíc. Veksláctví navíc na začátku osmdesátých let v tichosti podpořila i legislativa (vyhláška federálních ministerstev zahraničního obchodu a financí č. 8/1981 Sb. o odběrních poukazech PZO Tuzex), kdy nejprve byla z poukázek odstraněna věta o zákazu jejich prodeje v Československu a také ustanovení, že prodej tuzexových poukázek není směnárenská činnost, ale prodej zboží za valuty. Vekslování se tak trestalo jen jako spekulace. Černý trh s valutami tím byl státem skrytě tolerován.
Veksláky se nejčastěji stávali lidé, kteří přišli do styku se západními turisty a uměli jazyky. Byli to číšníci a další pracovníci v hotelech, turističtí průvodci, řidiči autobusů a jim podobné profese. Šikovní jedinci si během krátké doby vytvořili vlastní klientelu, od které valuty kupovali. Základem bylo, aby výměna československých korun za jejich měnu byla výdělečná pro obě strany. Veksláci, kteří disponovali velkými částkami peněz, se často zapojovali i do obchodu s drogami, zbraněmi nebo do obchodu s bílým masem a prostitucí. Z veksláků se po roce 1989 rekrutovalo mnoho tzv. podnikatelů. Mezi zajímavé postavy z řad původních veksláků a spekulantů s pašovaným zbožím patřil nejen František Mrázek, ale i Miroslav Provod, Zdeněk Voňavka a Roman Pjajka.
V majestátní budově na nábřeží Kapitána Jaroše 100/7 sídlila v letech 1971–1990 Státní plánovací komise.
Místa spojená se šmelinou a překupnictvím
Hlavními místy, kde byla problematika veksláků v předlistopadové době řešena nejvíce, byla Praha 1 a Praha 7, kde byla největší koncentrace prodejen Tuzex a interhotelů. Zatímco před prodejnami Tuzex a v jejich okolí se pohybovali ti drobnější „spekulanti“, tak v interhotelech, většinou ještě i pod bdělým dohledem Státní bezpečnosti, se vyskytovala již vyšší kasta, tzv. „skupkaři“. Ti buď přímo sami nebo prostřednictvím sítě tzv. trasařů, což byli ti, kteří kontaktovali západní turisty, zejména z NSR, kterým s láskou říkali „vepři“, již během jízdy vozidly nebo autobusy na cestě od hranic do vnitrozemí, zejména do Prahy, a prováděli směnu valut za Kčs. Takovýmto místem na Praze 7 byl zejména IH Parkhotel, kde jako hlavní skupkař působil jistý Jiří Mraček. Byl to slušný chlap, žádný podvodník nebo zloděj, a i mezi svými měl dobré jméno. Ale to nebránilo tomu, aby si ho jednou vybrali a přepadli opravdoví banditi. Naštěstí přežil.
Před prodejnami Tuzexu se však šmelilo nejen s bony a valutami, ale i se zbožím. Na Praze 7 bylo nejvyhlášenějším místem těchto „obchodů“ okolí prodejny Tuzex v budově PZO KOVO u Libeňského mostu. Tam se vyskytovala pestrá směsice veksláků, šmelinářů a překupníků, a to jak „bílých“, tak Romů. Chodil sem i jistý Levko, který údajně následně skončil někde v cizinecké legii, nebo jeden z členů romské rodiny Bilých, který měl úzký kontakt na tehdejšího předsedu Státní plánovací komise Svatopluka Potáče a měl tak bony z první ruky, nebo jistý Schánělec, který jel i ve zlatě a povídalo se o něm, že má vztah k jednomu nechvalně známému krematoriu, kde mělo údajně zmizet i pár pohřešovaných osob.
Na pracovní zaujetí veksláků a šmelinářů u PZO KOVO dohlíželi policisté usazení v restauraci U Baterie, což byl podnik na rohu Dělnické a Jankovcovy ulice naproti mostu, odkud se jim cvrkot před „tuzíkem“ obzvláště dobře pozoroval. Ale to netrvalo dlouho, protože veksláci, poučeni z řady následných sprintů přes Libeňák, jak si je ještě popíšeme, tam pak začali stavět hlídky.
Z policisty oblíbené restaurace U Baterie byl dobrý výhled na prodejnu Tuzexu v Jankovcově ulici.
Strážce zákona a „jeho“ veksláci
Na hospodářskou kriminálku jsem nastoupil v roce 1984 na Obvodní správě VB Praha 7. A hned jsem dostal specifickou náplň práce – mou specializací se stali veksláci. Tehdy jejich působení spadalo zejména pod trestné činy spekulace, nedovoleného podnikání a pašování. A této činnosti se v obvodu Prahy 7 obzvláště dařilo. Bylo zde totiž několik vyhlášených míst, kde jste se s tímto „podnikáním“ mohli setkat. Byla to zejména místa jako Holešovická tržnice, prodejna Tuzexu v přízemí administrativní budovy tehdejšího Podniku zahraničního obchodu KOVO v Holešovicích, obchodníky (a skupkaři) oblíbený IH Parkhotel ve Veletržní ulici či restaurace Letenský zámeček v Letenských sadech. A šmelilo se tehdy s valutami, kazetami, digitálními hodinkami, kosmetikou, alkoholem i cigaretami a zejména s bony.
Jednou jsme s několika kolegy z hospodářské kriminálky pátrali a prověřovali informace a postupně si skládali celou mozaiku o rozsáhlé trestné činnosti. Tím jsme se stali svědky neuvěřitelného příběhu se zápletkou hodnou hollywoodského filmu.
Budova bývalého PZO KOVO v Jankovcově ulici 1518/2, kde před prodejnou Tuzexu v přízemí se odehrávaly podobné scény jako ve filmu Bony a klid.
Zjistili jsme, že pravou rukou pana Lišky byl jistý pan Kerek, a tento pán se nějakým způsobem seznámil s dcerou jednoho z největších prominentů tehdejší Státní bezpečnosti, generála Buchvaldka. A když se soudruh generál přesunul v pátek na svoji chalupu, přijel pan Kerek za svou přítelkyní do generálova luxusního bytu na Praze 6, oblékl si jeho župan, nalil si jeho skotskou, zapálil si jeho doutník a vrcholem bylo, když otevřel jeho garáž. Tam se navezl pašovaný kontraband a přes víkend se rozprodal dalším článkům řetězu. Nejdříve jsem se zhrozil, ale pak jsem se rozhodl, že si to nenechám pro sebe. Informoval jsem o připravované operaci své nadřízené, prokurátorku, vyšetřovatele, ale zatajil jsem jméno a funkci soudruha generála. Nadřízení včetně prokurátorky byli nadšení, a to jak rozsahem akce, tak hodnotou zboží, množstvím pachatelů trestné činnosti i precizně připravenou operativní kombinací, která měla vést k zatýkání. Podle prokurátorky to byl dokonce učebnicový případ korupce, pašování a nedovoleného podnikání čili šmeliny. Ale pak už jsem usoudil, že musím s pravdou ven. Když jsem sdělil náčelníkovi kriminálky jméno osoby, kolem které se vše točilo, málem ho trefil šlak: „Ty ses zbláznil! To nejde! Vždyť nás to všechny zničí! To musíme nahlásit, připrav mi spis a já někam zavolám.“ Kam přesně volal, nikdo nevěděl, ale asi za půl hodiny přijeli černou limuzínou dva přísní muži v dlouhých pláštích, sebrali spis i šéfa a beze slova odjeli. Náčelník se vrátil šedavě zelený únavou až druhý den ráno. Svolal poradu a vysvětlil, že akce se konat nebude a celou věc si přebírá Státní bezpečnost… V zájmu spravedlnosti však musím k této kauze dodat, že soudruh generál o tom, co se u něj doma o víkendech děje, neměl opravdu ani tušení.
Holešovická strana Libeňského mostu, odkud startovaly sprinty veksláků před zátahem policistů.
Zde možná ještě stojí za zmínku skutečnost, že vztah mezi mnou a „mými“ veksláky na Praze 7 nebyl, až na pár výjimek, nijak vyhrocený a nebyla v něm nenávist. Často říkali: „My jsme zločinci, ty jsi polda, tak je to, kdo s koho, nic osobního.“ Je však pravdou, že když jsem měl dobrou náladu, tak jsem si s tamními veksláky užil i trochu legrace. Mnozí z nich byli totiž kulantně řečeno dobře živení, a tak jsem dbal i o trochu jejich pohybu na čerstvém vzduchu. Kdo zná Libeňský most, tak si určitě vybaví, jak to tam vypadá. Most začíná na Praze 7 – a hned u jeho kraje stojí budova, v níž býval podnik zahraničního obchodu PZO KOVO (dnes tam sídlí Nejvyšší kontrolní úřad) s prodejnou Tuzexu v přízemí, překonává Vltavu směrem na Prahu 8, přičemž asi v jeho polovině jsou sjezdy dolů, kde bývaly velké autobazary. Sem je to hezkých pár stovek metrů. A já se jakoby „nenápadně“ začal motat na kraji Přístavní ulice, kde v té době bylo místní oddělení VB Holešovice. Moji přítomnost ihned zaregistrovaly vekslácké hlídky a daly echo těm svérázným podnikavcům. Nastal jejich hromadný úprk přes Libeňák. Ti sportovně založení ho dali celý, ale ti nejobdařenější jen půlku. Tam seběhli z mostu dolů a sotva popadali dech. Jsem charakter, tak jsem jim dal přiměřený náskok, poté jsem sedl do služebního auta, které neznali, a popojel jsem pod most a už tam na ně čekal. Ti mi pak dali! „Pane Tichý, no tohle, dyť nás uštvete k smrti, to nás radši zavřete, tam si aspoň odpočinem!“ Jak říkám, někdy byla s „mými“ veksláky i legrace.
Podnik zahraničního obchodu s názvem Tuzex
Československo se v poválečných letech potýkalo s nedostatkem valut, a tak komunistická vládní garnitura začala uvažovat o založení speciálních obchodů, které by prodávaly exportní domácí zboží za cizí měnu. Luxusní prodejny nejprve pod názvem Darex (1949–1953) a poté Tuzex (zkratka z tuzemský export) se měly zaměřovat hlavně na lidi pracující v zahraničí a na cizince u nás, od kterých měly odčerpávat valuty, které byly potřeba na nákup technologií, léků nebo různých nedostupných surovin. Tuzex se poté zanedlouho stal centrem západního zboží, ačkoli se v něm původně prodávaly pouze luxusní domácí výrobky. Úprava celních tarifů dokonce podpořila Tuzex tak, že nákup zboží v něm byl výhodnější než jeho dovoz ze zahraničí.
První prodejna Tuzexu v Rytířské ulici 13 se otevřela v červenci 1957. Další obchody brzy následovaly a v roce 1961 již existovalo v Československu 14 prodejen. V Tuzexu se nakupovalo za tuzexové odběrové poukázky zvané lidově bony, které vytvořily jakousi paralelní měnu. Kdo chtěl oficiálně získat bony, musel je směnit za valuty. Hodnota papírových poukázek činila od 0,5 až 100 tuzexových korun. Platnost bonů byla zpočátku jen tři měsíce, v roce 1960 se jejich platnost prodloužila na šest měsíců a u hodnot 0,50, 1 a 5 Tkčs se přestala platnost sledovat. Od roku 1981 se platnost tuzexových poukázek od hodnoty 10 Tkčs a vyšší prodloužila na jeden rok.
Např. v roce 1988 tvořilo dvě třetiny sortimentu dovezené zboží ze Západu, třetinu tvořilo zboží domácích výrobců určené na export. Na vrcholu, v osmdesátých letech, měl Tuzex v Československu 170 prodejen a roční obrat 250 milionu dolarů. V Praze sídlila bezmála polovina prodejen z české části federace. Sortiment v obchodech tvořilo smíšené zboží, od potravin přes kosmetiku, oblečení až po předměty dlouhodobé spotřeby.
Je zřejmé, že existence Tuzexu byla možná jen v prostředí neuspořádaných měnových poměrů a politické i ekonomické izolace. Poprvé ho ohrozily neuskutečněné reformy z roku 1968, podruhé si jeho likvidaci vynutily reformy po roce 1989 a přechod ke konvertibilní měně. Prodej za tuzexové poukázky tak skončil v roce 1992.
|
Psali jsme
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Co si asi pod zkratkou SNB představí náctiletí? Snowboard. Pamětníci si ale vybaví, že to byl Sbor národní bezpečnosti.…