Brutální vražda U Dvou koček, případ, který šokoval Pražany

13. 02. 202317:21

foto: Hana Hlušičková/V domě na Národní třídě 20, kde dnes sídlí Reduta Jazz Club a Rock Café, bývala pověstná noční vinárna Bystrica.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Lupiči, část I. Dne 19. února 1981 byl v restauraci U Dvou koček, jež se nachází v samém centru města, na Uhelném trhu, zavražděn zdejší kuchař. Pachatelé umlátili nebožáka železnou tyčí na stahování rolety, posmrtně mu pak odsekli obě ruce v zápěstí. Prahou se zpráva o surové vraždě ve známé pivnici šířila jako blesk. A spolu s ní se objevily i spekulace a fámy, které nabývaly až absurdních rozměrů.

Pražská vinárna Bystrica bývala za dob minulých velmi známá a vyhledávaná nejen pro svoji polohu na Národní třídě mezi Mikulandskou a Spálenou ulicí, ale také díky otevírací době, která končila až v brzkých ranních hodinách. 18. února ve vinárně zasedli ke své obvyklé pijatice známé firmy pražského podsvětí Jiří Doležal, Albín Baláž, Zdeněk Zháňal, Evžen Lachman a Dana Hřebíková. To by nebylo nijak zvláštní, kdyby se jejich nevinně začínající mejdan nezvrhnul v ranních hodinách následujícího dne ve vraždu, která zaměstnávala pražskou kriminálku několik let.

Zmíněná pětice byla opravdu povedená. Těžký alkoholik a sadista Jiří Doležal s oblibou týral svoji družku, která musela „šlapáním“ denně vydělávat nejméně tisíc korun, aby unikla trestu. Celou dobu jejich vztahu ji surově mlátil, někdy až do bezvědomí. Hlavně kvůli tomu, když pro něj „vyšlapala“ málo peněz, někdy ji ale trýznil a ponižoval bezdůvodně. Albín Baláž nebyl ve vztahu ke své družce o nic lepší. V alkoholickém opojení ji často tloukl a nutil, aby se před zbitím svlékala donaha. Evžen Lachman a Dana Hřebíková tvořili pár, který stál před rozpadem. Žárlivý Lachman věděl, že se Hřebíková moc líbí Zdeňku Zháňalovi, a Hřebíková měla Lachmana už plné zuby.

Když partičce došly peníze…

V časných ranních hodinách 19. února partičce došly peníze. Doležala napadlo, že by mohl zkasírovat svoji družku Horníčkovou, která měla šlapat v nedaleké Perlovce. Celá společnost se vydala do Perlovky, ale Horníčková na předpokládaném místě nebyla. Rozzlobený Doležal začal družku hledat a zbytek společnosti čekal v podloubí před restaurací U Dvou koček. Počasí nebylo nejvlídnější a všem byla zima, Lachman navíc pití přehnal a bylo mu špatně od žaludku. Doležala napadlo, že by nějaké peníze mohly kápnout z vloupačky do uzavřené restaurace, před kterou stáli.

Bylo krátce po půl páté. Dovnitř šli čtyři, venku zůstal Lachman, aby hlídal. Doležal místo dobře znal a vniknout do restaurace zadním vchodem ze dvora nebyl žádný problém. Stačilo rozbít skleněnou výplň vchodových dveří, a tak se dostat ke klíči, který byl zevnitř v zámku. Potom jenom vypáčit dveře od kanceláře a vyhledat klíče od pokladny, sebrat několik kartonů cigaret a několik lahví vína Jenže…

Podloubí na Uhelném trhu, kde měl hlídkovat Lachman. Foto Hana Hlušičková

Lachman, který měl venku hlídat, měl co dělat sám se sebou, tiše zvracel do kanálu a okolí restaurace nevěnoval pozornost. Nevšiml si tak, že ke vchodu do restaurace přichází první z tamního personálu, kuchař Tikovský. Nic netušící kuchař v klidu odemkl a vytáhl roletu u hlavního vchodu. Prošel tmavou chodbou do kuchyně a z další rutinní ranní činnosti ho vyrušil nezvyklý hluk v lokále. Vyběhl z kuchyně a vrazil do Albína Baláže, kterého znal od vidění. Začal divoký zápas, ve kterém kuchař utrpěl zlomeniny lebky s pohmožděním mozku.

Nerovný zápas o život

Kuchař se nejdříve pral s Balážem, který byl sice o několik centimetrů menší než on, ale představa návratu do vězení mu dodávala sílu. Balážovi přispěchal na pomoc Zháňal a praštil kuchaře přes natažené ruce, Baláž udeřil protivníka hlavou do nosu. Nejrazantněji přispěl svou troškou do mlýna Doležal, který udeřil kuchaře zezadu do hlavy železnou tyčí, kterou nalezl u zadního vchodu do restaurace. Nezůstalo o jedné rány, ty další tři rány Doležal ještě doprovázel výkřiky ve smyslu: „Já ti ukážu, jak se trestají lidi jako ty!“

Oběť brutální vraždy zemřela kvůli dvěma kartonům cigaret a třem lahvím vína. Avšak důvod, proč pachatelé kuchaři navíc usekli obě ruce v zápěstí a odnesli si je s sebou zabalené v novinách, není jasný dodnes. Záseky od sekáčku jsou prý v dlažbě zřetelné ještě dnes, přes 40 let od vraždy.

Restauraci se na to konto jeden čas morbidně přezdívalo „U Paciček“ nebo dokonce „Pacifik“, protože se tam fikaly packy…

Číšník jako falešná stopa

Kriminalisté v prvních 24 hodinách zahájili velkou razii. Prošetřili desítky mužů s pestrou kolekcí záznamů za majetkové i násilné delikty. Bezvýsledně.

Až 1. dubna je anonymní telefonát přivedl na stopu možného pachatele. K vraždě se jim pak přiznal František Chládek, číšník ze Slovanského domu, který se po rozchodu se svým přítelem chtěl nechat ze zoufalství zavřít do vězení za vraždu, přestože ji nespáchal. Detailní podrobnosti o vraždě znal od jednoho policisty, který mu je prozradil v podnapilém stavu. Jenže se ukázalo, že skutečným vrahem není. Vyšetřování tedy bylo zase na začátku.

Až v dubnu vydala říčka Rokytka protékající Libní levou ruku oběti. Nález však nic nového nepřinesl, další stopy se neobjevily. Na konci října 1981 tak vyšetřování vraždy uvázlo na mrtvém bodě. Všichni podezřelí předložili na dobu vraždy alibi a do 30. října 1981, kdy bylo vyšetřování přerušeno, zůstal pachatel policii neznámý.

Na rohu Perlové a Uhelného trhu je výmluvná pamětní deska padlým ženám. Foto Hana Hlušičková

Kriminalistům pomohla náhoda

Až v březnu 1984 se zablýsklo na lepší časy. Promluvila bývalá Doležalova družka Horníčková, která tehdy v Perlovce předčasně skončila svoji sexuální směnu. I když „nevyšlapala“ Doležalem požadovanou sumu peněz, odešla domů. Po desáté večer totiž začalo sněžit, mrzlo, a tak usoudila, že už žádného kunčafta nesežene. Při vyšetřování jiného trestného činu kriminalistům oznámila, že právě její druh je jimi hledaný vrah kuchaře od Dvou koček. Alibi mu tenkrát potvrdila ze strachu. Vyhrožoval jí prý, že když jenom cekne, zabije i jí. Kriminalisty zaujalo i její vyprávění o tom, jak jí držel ruku na stole a těsně vedle natažených prstů sekal do stolu sekáčkem. Jeho družka si proti němu troufla konečně vypovídat, protože právě seděl ve vězení za znásilnění. Po letech pak popsala, jak musela Doležalovi čistit kalhoty, košili a svetr od krve, omluvit ho příští den ve veleslavínské nemocnici, kde pracoval jako sanitář, a nakonec mu na policii poskytnout i falešné alibi. Svědkyně uvedla také jména jeho kompliců, kteří by měli o vraždě kuchaře vědět víc.

Psychopat s tváří filmového herce

Kriminalistům bylo tím pádem jasné, že recidivista Doležal bude tvrdý oříšek. Nebylo ale kam spěchat, protože Doležal i Balážem seděli ve vězení za jiné trestné činy. Lachmana a Zháňala zadržela kriminálka v místě jejich bydliště a případ vraždy znovu otevřela. Obrázek nerovného boje srdnatého kuchaře s přesilou tří přiopilých násilníků získal jasnější obrysy.

Kumpáni slova Doležalovy družky při výslechu potvrdili. Když pak přišly na řadu výslechy Doležala, bylo to podle legendárního vyšetřovatele Jiřího Markoviče velmi náročné. Všechny kolem sebe, včetně vyšetřovatelů, sprostě urážel. „Doležal měl líbivý zjev filmového herce. Jakmile se ale rozčílil, tvář se mu změnila v šerednou masku,“ řekl Markovič později Českému rozhlasu. Doležal urážel i znalce z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie. Ti došli k závěru, že je psychopatickou osobností s hysterickými, agresivními a schizoidními rysy, s tendencí k sexuální deviaci se zřetelnými známky sadismu a je neobyčejně lhavý.

Dana Hřebíková při výslechu uvedla, že když kuchař ležel nehybně na zemi, Zháňal mu usekl jednu ruku a Baláž tu druhou. Na pokyn Zháňala přinesla z kuchyně noviny, do kterých Zháňal s Doležalem useknuté ruce zabalili a Doležal si balíček odnesl domů. Vražednou zbraň Hřebíková odnesla na dvůr a hodila mezi staré krámy.

Restauraci U Dvou koček najdete na stejném místě dodnes. Foto Karel Tichý

Trest přišel dřív než světská spravedlnost

Vyšetřování vraždy bylo ukončeno v červnu 1985 se závěrem, že vraždu kuchaře Tikovského spáchali Doležal, Baláž a Zháňal. Projednání věci začalo v lednu 1986 před senátem Městského soudu v Praze. Doležal napadal psychiatrický posudek, útočil na vyšetřovatele, nařkl soudce z předpojatosti a odmítl vypovídat, protože se prý neměl možnost seznámit s vyšetřovacím spisem. Při závěrečné řeči tvrdil, že bude zavražděn jako nevinný člověk, že obžaloba je sestavena pomocí lží a fantasmagorií. Baláž svoji předchozí výpověď před senátem soudu potvrdil, Zháňal naopak svoje předchozí doznání odvolal. Prokurátor ve své řeči zdůraznil mimořádnou závažnost činu, ve kterém při brutálním odstranění svědka došlo k projevům sadismu a snaze předvést se a dominovat nad ostatními.

Recidivista Doležal byl odsouzen k trestu smrti pro trestný čin vraždy. Baláž a Zháňal se podle soudu dopustili trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a byli odsouzeni na osm a půl roku odnětí svobody nepodmíněně. Hřebíková za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví si měla odsedět 10 měsíců a Lachman pět měsíců nepodmíněně.

Na základě odvolání odsouzených v roce 1986 zrušil Nejvyšší soud České socialistické republiky celý rozsudek a vrátil městské prokuratuře v Praze. Nová obžaloba se stejným obsahem byla vypracována v červenci 1987, Doležal, Baláž i Zháňal zůstali obviněni z vraždy. Hřebíková byla mezitím doživotně umístěna do psychiatrické léčebny.

V červenci 1988 zemřel Lachman ve vězení na rakovinu plic, v prosinci 1988 zemřel Doležal ve výkonu trestu za znásilnění na rakovinu mízních uzlin. Městský soud poté rozhodoval o vině Baláže a Zháňala a opět je odsoudil pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.

Po listopadu 1989 však tento trestný čin vymizel z trestního zákoníku a v dubnu 1990 byli Baláž i Zháňal zproštěni obžaloby a jejich trestní stíhání bylo zastaveno.

Loupež

Loupež je považovaná za jeden z nejzávažnějších trestných činů a představuje útok na cizí majetek a tělesnou integritu oběti. V učebnici pátrací taktiky, sepsané majorem četnictva Rudolfem Košťákem a schválené výnosem ministerstva vnitra ze dne 1. prosince 1934 jako učební pomůcka pro četnictvo, jsou loupežníci rozděleni do dvou základních skupin, na nahodilé a úmyslné.

Nahodilý loupežník se na svůj čin nepřipravuje a svoji oběť úmyslně nevyhledává. Přepadává zpravidla ženy, starce, osamělé a slabé muže, tedy takové osoby, u kterých nelze předpokládat buď vůbec žádný, nebo jen nepatrný odpor. Svoji oběť nejdříve zastrašuje, a když to nestačí, použije násilí. Bývá buď neozbrojen, nebo ozbrojen jen takovými nahodilými zbraněmi, které na místě nalezne nebo které má náhodou u sebe.

Úmyslný loupežník si svoji oběť napřed vyhlédne, s odporem oběti počítá, a proto se ozbrojuje účinnými zbraněmi, které s sebou úmyslně přináší. Nejčastěji se jedná o střelné zbraně, sekyry nebo dýky, klacky. Vyhlédnutou oběť loupežník stopuje na příhodné místo nebo ji na příhodném místě již očekává. Úmyslný loupežník přepadá i silné muže a užívá ihned násilí v případě, když jej přepadený zná nebo je silnější než on. Mnozí zločinci se na loupežná přepadení specializovali. Přepadávání lidí se pro tyto tzv. „zločince z povolání“ stalo výnosnou živností, která zcela nebo částečně zajišťovala financování jejich životních potřeb.

Aby útočník dosáhl svého cíle, může přepadenému způsobit vážné zranění nebo i smrt. Loupežné vraždy sice nejsou v našich končinách ničím výjimečným, za povšimnutí stojí někteří z jejich pachatelů.