foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Soud, ilustrační foto
DEVADESÁTKY: Miloš Kopecký byl ve filmu Jak napálit advokáta nebo Causa Králík coby advokát fakticky sympaťák. Zažil jsem takových spoustu. Ale mnohem více těch, které jsem moc, nebo dokonce vůbec potkávat nechtěl. Napadlo mě to při snaze některých novinářů rozplést a spočítat, kdo, co a kde ukradl v motolské kauze a kdo a komu a jak vypomáhal.
V rámci vzpomínek starého zbrojnoše, které jako vzpomínky na devadesátky PrahaIN.cz tiskne, jsem si vzpomněl na kauzu, která by dala na seriál a jmenovala by se Za zámek pod zámek.
Šlo o velmi pochybnou privatizaci vojenských nemovitostí z portfolia plzeňské Krajské vojenské a ubytovací správy (KVUS), ve které šlo o spoustu peněz, kolem kterých se motalo několik plukovníků v zeleném. A taky pražských právníků.
Od začátku docela složitá věc. Tak složitá, že jsem musel o pomoc požádat Miroslava Kalouska, který se v roce 1993 začal starat o finanční řízení obrany, armádní restrukturalizace i řízení armádních zakázek. Kupodivu jsem ani nemusel využít staré známosti, protože zamlada jsme kamarádili v Bechyni s velmi podobným okruhem slečen.
Dostal jsem k ruce několik skvělých cifršpionů, členů Vojenské obrody. To byli lidé odejití v různých obdobích komunistické vlády z armády. Začali jsme společně odkrývat machinace při prodeji velmi zajímavých budov. Jednalo se o zámky a šlo hlavně o ty v okolí Karlových Varů. Mechanismus byl na tu dobu naprosto ukázkový, shodný s mnoha jinými nemovitostmi: napřed vytvořit situaci pro privatizaci, pod cenou koupit, dát do zástavy bance na úvěr, peníze rychle otočit, aby bylo na splátky a dům prodat, jak je.
Ve všech případech se jednalo nemovitosti, kterých se KVUS Plzeň zbavovala za naprosto šílených podmínek. Pátrací akce se samozřejmě neutajila a právníci rozhýbali kolečka, ve kterých zámky mezi firmami létaly raketovou rychlostí. Zákony související s privatizací dostávaly na zadek.
Největším hitem se stal zámek Stružná, bývalá základna raketového vojska kousek od Varů, téměř ve skvělém stavu a s obrovským pozemkem. Zámek, který od roku 1948 sloužil jako kasárny, vypadal velkolepě. Tak jsem skoro uvažoval, že bych si na něj snad půjčil sám…
Starosta Stružné byl bývalý voják, pro něhož byl vojenský areál donedávna domácím hřištěm. Zatímco z vojáků Stružná něco měla, po jejich odchodu zůstal ve vsi jen nepořádek. Starosta si přál, aby se ze zámku stalo něco, kde lidé třeba dostanou práci, aby nemuseli jezdit nikam daleko.
Konzultoval jsem situaci s bývalým ministrem obrany Miroslavem Vackem, který v Karlových Varech bydlel. Znali jsme se z pohnutých listopadových dnů roku 1989, tak byl docela sdílný. Nemovitosti se ale nedařilo z rukou nových majitelů dostat. Ovšem naše snahy nezůstaly bez odezvy. A tak jsem jednou nedošel od tehdejšího sídla Mladé fronty na Florenci, k metru. Partička na chodníku pod magistrálou mi totiž začala vysvětlovat, že mám psát o holkách, a ne o zámcích.
Díky tomu jsem dostal dvoustranu v Reflexu. Nebyla ta investigativní žurnalistika po způsobu procházky březovým háječkem.
Plukovníci se nakonec rozhodli, že zkusí u soudu své konání zlegalizovat, aby ten nezbedný novinář vyměkl. Ovšem moje obhajoba opřená o závěry pomocníků z Ministerstva obrany vedla k něčemu, co jsem zažil jen jednou, a dnešního ministra spravedlnosti Blažka by asi fláklo. Když jsem v tomto ohledu sledoval jeho projev kolem úniků informací z kauzy motolské nemocnice.
Před vynesením rozsudku se soudkyně zeptala těch, kteří se chtěli domoci cti, zda ještě někdy budou krást. A z uniformy šli všichni. K mé spokojenosti.
A jak to se zámkem ve Stružné dopadlo? V roce 2023 od běloruských majitelů, kteří památkově chráněnou nemovitost s desítkami pokojů, dvěma věžemi, pseudogotickou kaplí a nádherným dvanáctihektarovým parkem, získali v roce 1993, zámek odkoupili manželé Pěnkavovi z Chebska. A ti se pustili do jeho obnovy. Naplánovali, že po úpravách kdysi nádhernou zahradu otevřou veřejnosti, stejně tak i část zrestaurovaného interiéru památkově chráněného objektu.
Jak se jim vede?
Podle mých informací renesanční zámek stále ještě křísí.
Autor je bývalý redaktor deníku Expres, který si toho podle vlastních slov hodně pamatuje.