foto: Petr Mamula/Správný start, se souhlasem/Jonáš Motyčka
ROZHOVOR: Jonáš Motyčka, tvůrce projektu Správný start, chce pomáhat mladistvým. O jeho práci a zkušenostech jsme s ním měli možnost hovořit. Věnovali jsme také dokumentu z prostředí českých věznic, který momentálně připravuje.
Na podzim to bude už dvanáct let, co Motyčka změnil svůj profesní život a vybral si novou netradiční profesi, kterou sám nazývá misí. Tehdy mu bylo pětadvacet let a v životě nebyl spokojený.
„Jako únik jsem bral knihy o seberozvoji, doslova jsem se do jejich studia ponořil a začal sám sebe koučovat. Při mých niterných rozhovorech sám se sebou mi došlo, že chci dělat kreativní činnost, tvořit různé projekty, pouštět se do věcí, které mě baví. Zároveň jsem si uvědomil, že bych rád těmito projekty přímo pomáhal nějaké skupině lidí, a to ne formou jen věnováním peněz či nějakých věcí, ale chtěl jsem s těmi lidmi přímo pracovat, poznat jejich potřeby a snažit se být v jejich podpoře co nejefektivnější. Jelikož jsem byl mladý, táhlo mě to k mladým lidem, přišlo mi, že jim rozumím, že věkový rozdíl není až takový a oni by mi jako téměř vrstevníkovi mohli důvěřovat. Proto mi to nejvíce zarezonovalo s mladistvými a mladými dospělými, kteří prošli ústavní výchovou, dětským domovem, výchovným ústavem anebo pěstounskou péčí,“ popisuje v rozhovoru pro server PrahaIN.cz.
Ve spojitosti se začátky zmiňuje slovo „punk“. Oslovil pět dětských domovů v Praze a Středočeském kraji a nezbývalo mu nic jiného než se modlit, aby s ním některý z nich chtěl spolupracovat. A povedlo se. Jako první se mu ozval Dětský domov Dolní Počernice, který podle něj vede ředitel, jenž se nebojí nových projektů.
„Díky tomu jsem začal nabírat zkušenosti a získávat důvěru mladých. Po téměř dvanácti letech mi přijdou některé mé úvodní počínání úsměvné, ale holt jsem se učil za pochodu. Třeba když jsem do děcáku přivezl knihy o seberozvoji a hned z výrazu dětí jsem si uvědomil, že tam téměř nikdo nečte a spíše se na mě dívají jako na blázna. Rychle jsem na to zareagoval a hned za měsíc jsem tam dorazil se zápasníky thajského boxu a najednou jsem pozornost mladistvých získal, uvědomil jsem si, že cesta k nim vede přes zážitky, ne materiální statky,“ míní.
Mají to těžší
Začlenit se do běžného života je pro ty, co prošli ústavní výchovou, podle Motyčky stoprocentně těžší. Potkal prý tisíce mladých, jeho projektem Správný start jich pak prošlo více než sto. Podotýká, že stát v tuto chvíli bohužel nezajišťuje následnou péči, když mladý dospělý opustí ústavní výchovu.
„Častokrát je nedostatečně připravený, jeho vize a plány narážejí na tvrdost reality. Mladý člověk vyrůstající například v dětském domově má, co se týká materiálních věci, zajištěno hodně, někdy bych řekl, že kolikrát i více, než by tomu bylo v nemajetné rodině. Co mu ale výrazně chybí, je sociální zázemí a vyspělost, má zkreslené představy o tom, jak to v běžném životě chodí, žije v bublině, kde má vždy připravené jídlo, dárky od sponzorů, bere to jako samozřejmost. Při střetu s realitou ho pak čeká tvrdý náraz, záchrannou síť zde nabízejí pouze neziskové organizace a projekty, jako je ten můj. Stát od mladých po odchodu z ústavní výchovy dává ruce pryč. Mladý dospělý ale potřebuje někoho, kdo ho doprovodí do běžného života a pomůže mu překonat nástrahy, které si zatím ani neuvědomuje, že mohou nastat. Snažím se, aby ten sešup z děcáku, kde má materiálně vše a o nic se nemusí starat, nebyl tak prudký,“ popisuje.
Film z vězení
V únoru Jonáš Motyčka zahájil natáčení časosběrného dokumentu z prostředí věznice. Věnuje se lidem ve výkonu trestu, kteří prošli právě ústavní výchovou. Když režisér poprvé dorazil za mladistvými do věznice, připadal si prý úplně jako v dětském domově či výchovném ústavu. Jediným rozdílem byly mříže na oknech.
„Ta atmosféra byla totožná, jelikož drtivá většina mladých odsouzených prošla ústavní výchovou. To znamená natáčet s nimi ve mně vyvolává stejný pocit, jako bych točil s někým důvěrně známým, jen udělali nějaký větší průser. Pro mě je to cílovka, se kterou pracuji dlouho, a díky tomu jsme k sobě našli cestu, myslím, že i oni ze mě cítí, že nejsem v tomhle oboru nějaký zelenáč, to nám ulehčuje práci. Častokrát mladí, kteří se rozhodli se mnou točit, chtějí sdílením svého příběhu pomoct ostatním, aby jim ukázali, že touhle cestou se vydávat nemají. Chtějí šířit osvětu, že hrát si na gangstera lidem akorát ubere roky života, které nejdou vrátit a jsou promarněné, v base čas zkrátka trávit nechcete,“ říká.
„Nerad bych prozrazoval konkrétní příběhy, ale je to povětšinou opakující se vzorec, kdy mladý vyrůstá v dětském domově, kolem puberty začne být bujný, přijdou první krádeže či útěky z domova, putuje do výchovného ústavu, kde se chytne špatné party a v trestné činnosti přitvrdí, třeba je tam nějaké napadení, loupežné přepadení, opětovné útěky. A bohužel se již nepodaří změnit trajektorii jeho chování a putuje do kriminálu. Klíčové na filmu Mříže nebude ale ta minulost, prostředí, ze kterého pochází, ale fakt, že jsem zvolil formu časosběrného dokumentu. Budu tedy mapovat jejich život nejen ve vězení, ale hlavně po jejich propuštění. Díky tomu se podaří zachytit, jak se k nově nabité svobodě postaví oni sami, ale i jak se společnost postaví k nim. Jsme v tuto chvíli na začátku natáčení, které bude trvat minimálně tři roky. Bude tak dokonalou sondou do hlavy mladistvých a poukáže i na náročnost integrace těchto mladých lidi zpět do společnosti. Scénář napíše sám život,“ přidává.
Jedním z cílů, jež si Motyčka dává, je otevření celospolečenské otázky provázanosti systému ústavní výchovy u dětí a následné trestné činnosti. Jak říká, vidí mezery v systému, kdy obecně sociální práce je podfinancovaná, tudíž motivace pracovat s problémovými mladými v dětských domovech a výchovných ústavech příliš není. Vzpomíná, že když se bavil s ředitelem věznice Všehrdy, kde natáčí, sám mu říkal, že nedaleký výchovný ústav je bohužel taková „přípravka“ a často jejich mladí končí pak u nich za mřížemi.
MMA?
„Myslím, že v systému chybí lidi, kteří by měli zájem a chuť pracovat s mladými, kteří nejsou svatoušci. Z těchto oborů kvůli špatným financím utíkají do lépe placených profesí. Věřím, ale, že motivovat, sportovat s nimi, vést tyhle mladé k zajímavým zážitkům, inspirovat je známými osobnostmi a kooperovat s nimi je cesta, jak se vyhnout páchání trestné činnosti. Mohu uvést jeden příklad z nejmenovaného dětského domova, se kterým jsem spolupracoval. Byl jsem zde poprvé ještě s jednou neziskovou organizací na návštěvě a během představení projektu Správný start jsem si všiml party asi osmi mladých grázlíků, kteří mi hned padli do oka. Bylo vidět, že jsou problémoví, ale věděl jsem, jak na ně, svého času jsem totiž spolupracoval s organizací, která pořádala galavečery bojových sportů a kluky jsem na jeden z nich pozval. Byli unešení a prosili mě, zda by též nemohli začít s MMA. Díky mým kontaktům jsem jim zařídil možnost zdarma trénovat v jednom z nejlepších pražských gymů pod věhlasným trenérem, dokonce jsem i sehnal sponzora, který by všem hradil dopravu na tréninky,“ vypráví.
„Vše ale narazilo na odpor ředitelky, která se bála, že nově naučené bojové techniky by praktikovali na personál. Kdo měl někdy co dočinění s bojovými sporty, ale ví, že naopak tréninky vedou k větší pokoře, úctě k soupeři, člověk se vybije na žíněnce a začne posilovat zdravé hodnoty. Bohužel paní ředitelka byla neoblomná, klukům tréninky nedovolila. Naše partička se rozpadla, kluci ztratili motivaci, svůj sen a každý z nich měl zanedlouho oplétačky se zákonem, dostali se k drogám a jiným problémům. Troufám si říct, že kdyby tenkrát začali se sportem, podporovali by se a těmto trablům by se většina z nich vyhnula…,“ uzavírá.