foto: Bára Richterová, PrahaIN.cz/Věznice, ilustrační foto
ROZHOVOR: V prvním pololetí letošního roku došlo v Česku k 71 vraždám. Ročně je u nás ve vězení téměř 20 000 osob ve věznicích. O vysokých nákladech, recidivě i nevyužitých alternativách jsme hovořili s kriminologem Petrem Zemanem.
Hovoří se o tom, že jeden vězeň stojí stát zhruba tři čtvrtě milionu korun ročně. Je tato částka reálná? A co všechno do těchto nákladů vstupuje?
Realistická ta částka asi je. Jak přesně se k těmto výpočtům dochází, je samozřejmě spíše otázka na Vězeňskou službu ČR, ale pokud je mi známo, používají se prostě celkové výdaje vězeňské služby a dělí se počtem osob, o které se v daném roce starají, tedy odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, obviněných ve vazbě a chovanců v ústavech pro výkon zabezpečovací detence. V tomto případě to obecně dává smysl, protože vězeňská služba existuje prakticky výlučně proto, aby pracovala s těmito osobami. Jinými slovy, prakticky každá položka výdajů vězeňské služby je vynakládána v souvislosti s vězněnými osobami, ať už jde o jejich ubytování, stravování, lékařskou péči, ale pochopitelně třeba i o náklady na pracovníky vězeňské služby, jejich vzdělávání atd.
Problematika společenských nákladů určitého opatření (třeba uvěznění) je ovšem podstatně složitější. A podle mého názoru vlastně neřešitelná. Kdybyste chtěla vypočítat, o co skutečně přijde stát či společnost při uvěznění konkrétní osoby, musela byste brát v úvahu také potenciální ušlé přínosy, tedy třeba kolik by odsouzený odvedl na daních a jiných odvodech do státního rozpočtu, kdyby na svobodě pracoval za běžnou mzdu, anebo jak kupříkladu narůstají jeho dluhy na výživném atp.
Na druhou stranu, a na to se někdy při analýzách nákladové efektivity různých opatření v oblasti trestní justice zapomíná, uvěznění někdy přináší i nějaké úspory. Přinejmenším řada odsouzených po dobu pobytu ve výkonu trestu nepokračuje v delikvenci právě proto, že nejsou na svobodě, takže nepůsobí další škodu a nevyčerpávají dál kapacity systému trestní justice či správních orgánů v případě přestupků.
Takže tzv. cost-benefit analýzy jsou velmi složitou vědní disciplínou a jejich výsledky je vždy třeba brát s jistou rezervou. Ale čisté náklady vězeňské služby na jednu vězněnou osobu jsou z tohoto pohledu srozumitelným a vcelku spolehlivým údajem, ovšem při nakládání s ním bychom měli mít na paměti ty další dříve uvedené aspekty.
Z ekonomického i lidského hlediska: nebylo by v některých případech efektivnější uložit alternativní trest, například peněžitý, který by zároveň mohl sloužit jako určité zadostiučinění pro poškozené?
Je všeobecně uznávaným faktem, že z dostupných trestních sankcí je nepodmíněný trest odnětí svobody tou „nejdražší“. Takže i to je důvod, proč se hledají způsoby, jak ve vhodných případech účinně nahrazovat trest vězení jinou sankcí. Ale je třeba zdůraznit, že ekonomické hledisko nemůže a nesmí být při nastavování a aplikaci systému trestních sankcí rozhodující.
Lidé jsou různí, i pachatelé téhož trestného činu bývají často velmi odlišní, takže systém trestních sankcí má být nastaven tak, aby umožňoval náležitou individualizaci. Hlavním cílem je, aby se člověk, který už se dostal do konfliktu se zákonem, další trestné činnosti nedopouštěl, a pokud možno dále žil spořádaným životem. Na každého prostě může fungovat něco jiného, výběr trestní sankce by tomu měl odpovídat. Vámi zmíněný peněžitý trest, když pomineme zákonem stanovená omezení pro jeho uložení, zjevně nemá smysl ukládat odsouzeným, kteří evidentně žádné významnější finanční prostředky nemají (a těch není málo), takže není univerzální alternativou vězení. Pak jsou tu ke zvážení soudu jiné druhy trestních sankcí, třeba obecně prospěšné práce, ale to vždy záleží na posouzení konkrétního případu. Přes to všechno se využívání peněžitého trestu v ČR spíše zvyšuje, což pokládáme za pozitivní tendenci Ale nemůžeme si myslet, že tento trest je vhodný vždy.
Jeden aspekt trestu je náprava pachatele. Ale co když jde o jednorázové pochybení, nehodu nebo selhání bez úmyslu? Je v takových případech na místě hovořit o potřebě nápravy?
Máte pravdu, že koncept „nápravy“ je poněkud nešťastný a není nikde pevně definovaný. Z kriminologického hlediska se jedná o odstranění či zmírnění rizikových faktorů, které přispěly k trestné činnosti pachatele. A v tomto směru je vlastně jedno, zda jde o trestné činy úmyslné, či nedbalostní. Dám dva příklady. Máme pachatele, kterého od dětství fyzicky týral otec a který v dospělosti po dalším konfliktu otce zavraždil. Jinak žije běžným životem, pracuje, s okolím má dobré vztahy, jeho osobnost je v normě. Co se tady dá napravovat? Pravděpodobně jediný „rizikový faktor“, jeho otec, už neexistuje, jakkoli to může znít cynicky. Pachatel si musí odpykat svůj trest, protože vražda je vražda, ale měli bychom se spíš soustředit na to, aby se po propuštění nevrátil na svobodu „horší“, než byl. Druhý příklad, osoba, která opakovaně porušuje dopravní předpisy (příliš rychlá jízda, telefonování za jízdy atd.) způsobí závažnou dopravní nehodu se škodou na zdraví, či dokonce na životě. Byl to „pouze“ nedbalostní čin, ale zde bychom se na tu tzv. „nápravu“, a tedy změnu jeho lehkomyslného přístupu k řízení, kterým ohrožuje jiné lidi, měli v rámci trestní sankce zaměřit podstatně víc.
Nemá česká společnost tendenci vnímat trest jako formu společenské pomsty? A jaký dopad to má na justici?
Naše výzkumy ukazují, že míra viktimizace, což je podíl občanů, kteří se stali obětí nějaké trestné činnosti, není v ČR nijak vysoká. O kriminalitě se tak lidé dozvídají především z médií, která pochopitelně přináší zprávy spíše o těch nejzávažnějších trestných činech. Vzniká pak dojem, že jsme zahlceni brutální násilnou kriminalitou. Ale tak tomu opravdu není. Česká republika je i v evropském srovnání velmi bezpečnou zemí. Nicméně pokud máte dojem, že většina pachatelů jsou vrazi, sexuální delikventi či obecně násilníci, budete chtít, aby uloženou sankci silně pocítili. Myslím, že stát nemůže rezignovat ani na symbolickou roli trestu, ať už v tom, jaká jednání prohlásí za trestná, v tom, jak přísné na ně stanoví sankce, anebo v tom, jak postihuje jednotlivé případy. Občané pochopitelně chtějí vědět, že stát zajišťuje, aby se adekvátně trestaly trestné činy. Tohle podle mě nemohou policie, státní zastupitelství, a dokonce ani soudy opomíjet, jinak to podrývá důvěru v celý systém trestní justice.
Zároveň by se podle mého názoru mohla média více snažit problematice trestání porozumět a přispívat ke zmírnění nedorozumění mezi občany a systémem trestní justice. Někdy to vypadá, jako by jediný „opravdový trest“ bylo vězení. Ovšem trest by měl odrážet především závažnost spáchaného činu, a pak i některé další okolnosti, jako jsou třeba osobnost a poměry pachatele a jeho přístup k tomu, čeho se dopustil. Pro někoho mohou být třeba dva měsíce ve vězení přijatelnější než dostat tříletý zákaz řízení motorových vozidel. A kromě trestů máme jako trestní sankce také ochranná opatření, jako jsou ochranné léčení, ochranná výchova či zabezpečovací detence, ohledně jejichž ukládání panují snad největší nedorozumění. Typicky v případech, kdy pachatel závažného trestného činu není trestně odpovědný z důvodu nepříčetnosti, takže mu soud místo trestu uloží zabezpečovací detenci. V reakcích pak zaznívá, že „se vyhnul trestu a dostal jen detenci“. Ovšem zabezpečovací detence se vykonává v detenčních ústavech, což jsou zařízení vězeňské služby, chovanci jsou pod dohledem vězeňských dozorců, a hlavně, na rozdíl od trestu odnětí svobody, není zabezpečovací detence ukládána na konkrétní dobu, ale trvá tak dlouho, dokud soud nerozhodne, že už podmínky pro její výkon pominuly. Není tedy divu, že zabezpečovací detence bývá odborníky na penologii (vědní obor zkoumající účel, formy a efektivitu trestů, zejména výkon trestu odnětí svobody, pozn. red.) srovnávána s dlouhodobými tresty odnětí svobody, pokud jde o intenzitu újmy, kterou pachateli působí. Není to tedy pro pachatele vůbec žádná výhra. To ovšem stále není ve veřejnosti všeobecně známo.
Petr Zeman je kriminolog, který působí jako vědecký pracovník v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP). Specializuje se na problematiku trestní justice, trestních sankcí a penitenciární praxe. V minulosti se podílel na rozsáhlých výzkumech zaměřených na účinnost alternativních trestů a recidivu.