„Čtyřka“ za časů první republiky, pana rady Vaňáska a „jeho“ galerky: hříšní viníci města pražského

20. 03. 202219:23

foto: Hana Hlušičková a Wikimedia/Bartolomějská 4 – dům na známé adrese, kde působil legendární pan rada Vaňásek.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN „Dejte jim zahrát, pane inšpektóre, už jsou zase u vás na „čtyřce“ a za chvíli přišijou jim číslo na mundúr, šedivej, plesnivej, špinavej… Vy přeci musíte vědět, jak to dovopravdy je, za ten čas, co s náma dejcháte.“ Ano, pana radu Vaňáska měla pražská galerka ve velké úctě. Vydejme se tedy v jeho stopách a připomeňme si pár příběhů z prostředí prvorepublikové Prahy.

Po vyhlášení samostatné republiky Československé přešlo policejní ředitelství v Praze do služeb československého státu. Nejdříve jako úřad ve správě Národního výboru, poté bylo podřízeno jednak ministerstvu vnitra, jednak zemské správě politické v Čechách.

Prvním policejním prezidentem se stal již 30. října 1918 Richard Bienert, dosavadní policejní rada na prezidiu policejního ředitelství, který za války úzce spolupracoval s domácím protirakouským odbojem, tzv. Maffií. Provedl reorganizaci pražského policejního sboru a díky němu mělo prvorepublikové Československo jeden z nejlépe fungujících policejních sborů v Evropě i na světě. Za jeho působení se zvýšila prestiž policie, zároveň byl znám sociálním cítěním i charismatem.

Od černé vypelichané dvouhlavé orlice pod záštitu českého dvouocasého lva

Místo čtyř oddělení policejního ředitelství v době Rakouska-Uherska vznikl za 1. republiky větší počet samostatných odborných oddělení. Místo bývalého I. departmentu byla zřízena dvě oddělení, a to tiskové, spolkové a divadelní a oddělení hudební. II. department se rozdělil na čtyři oddělení, k nimž patřilo oddělení dopravní, oddělení pro zbrojní pasy, úřadovna pro potírání lichvy a oddělení poříční policie. Místo III. departmentu vznikl ústřední přihlašovací úřad a pasové oddělení. A konečně místo IV. departmentu vzniklo bezpečnostní oddělení, které bylo pověřeno všeobecnou agendou veřejné bezpečnosti.

Již počátkem dvacátých let se skládalo z několika oddělení s úzce vymezenou kompetencí: oddělení železniční, oddělení poštovní, oddělení mravnostní (stíhání obchodu se ženami a dětmi, obchodu s narkotiky, kuplířství, tuláctví, pornografie), evidenční oddělení, oddělení krádeží, korespondenční oddělení, oddělení pro stíhání kapesních zlodějů, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, šeků a cenných papírů, zjišťovací úřad (mj. vedl úřední sbírku fotografií a daktyloskopickou sbírku pro celé území republiky), trestní rejstřík, oddělení pro ztráty a nálezy, oddělení pro správu policejních věznic. Spravovalo i stanici policejních psů a redakce policejních tisků (Policejní oznamovatel vycházel 3x týdně pro obvod zemské správy politické v Čechách a Ústřední policejní věstník, vydávaný jednou týdně pro celé území Československé republiky).

V průčelí budovy v Bartolomějské 4 nad vjezdem je znak, na němž jsou váhy a fasces jako symboly nepodplatitelné spravedlnosti, přičemž sekera značí právo uložit trest smrti. Foto: Hana Hlušičková

Workoholik ze „čtyřky“ jako postrach zlodějů a podvodníků

Na „čtyřce“ čili IV. bezpečnostním oddělení Policejního ředitelství Praha usídleném v Bartolomějské 4 zůstal pracovat i Josef Vaňásek. Hned po převratu stanul v čele železničního oddělení, kde se zaměřil na šetření rozsáhlých a četných krádeží i podvodů na železnicích po celém území republiky. V roce 1923 byl za zásluhy na výrazném snížení počtu krádeží, čímž státu ušetřil na náhradách nemalé peníze, jmenován vrchním policejním radou. Železniční policie pak byla v roce 1929 přiřazena pod Všeobecnou kriminální ústřednu.

V čele IV. bezpečnostního oddělení a všeobecné kriminální ústředny stanul Josef Vaňásek v září 1930 poté, co požádal o uvolnění ze služby další z legendárních kriminalistů staré Prahy – JUDr. Josef Knotek. O rok později byl dosavadní vrchní policejní rada Vaňásek jmenován vládním policejním radou. Právě tehdy se také stal věrným předobrazem pana rady Vacátka ze „čtyřky“, jak ho známe z povídek Jiřího Marka a ze seriálu Hříšní lidé města pražského.

Na oblast takzvané Velké Prahy bylo vyčleněno 45 detektivů, jejichž pracovní podmínky nebyly zrovna záviděníhodné. U jednoho stolu v kanceláři se tísnili čtyři až šest detektivů, kteří se dělili o jeden telefon. Dobový tisk je nazýval „kavalíry zákona“, neboť jejich platy zdaleka neodpovídaly jejich odpovědnosti a výkonu. Pohybovali se většinou pěšky nebo tramvajemi, o služebních autech se jim mohlo dlouho jen zdát. Technické nedostatky však nahrazovali vynikající znalostí svého rajonu a členů galerky. Na sklonku první republiky pak působilo na IV. bezpečnostním oddělení kolem 30 lidí.

Nejzajímavější případy pana rady

Rada Vaňásek byl profesionál každým coulem. Policejní řemeslo mu bylo vším, měl údajně k dispozici služební byt přímo v Bartolomějské ulici, aby mohl v práci i přespat. Na „čtyřce“, v jejímž čele stál v letech 1930–1938, vyšetřoval řadu těch nejzávažnějších zločinů – vraždy, loupeže a drogy, přičemž tehdy šlo především o kokain. Práce pánů ze „čtyřky“ nebyla nijak lehká. Do jejich výbavy pro práci v terénu patřily pevné polobotky a notýsek, kam si vše znamenali. Protože erár jim neproplácel tramvajové lístky, vlekli delikventy často v želízkách přes celou Prahu. Oficiálně existoval policejní vůz k převozu zatčených či zadržených osob, slangově zvaný anton, ale služební vůz s řidičem měl k dispozici pouze pan rada.

O legendárním panu radovi Vaňáskovi se traduje, že se svým týmem detektivů vyřešil téměř všechny kriminální případy a že jeho pomníčkem je vražda prostitutky Otýlie Vranské (psali jsme o ní v únoru). Nalijme si však čistého vína – i tak zkušenému kriminalistovi se někdy nepodařilo shromáždit dostatek důkazů, aby pachateli mohl prokázat vinu.

Na rohu Karlova náměstí a Spálené, v domě čp. 284/1, bývalo zlatnictví Rudolfa Havrdy. Foto: Hana Hlušičková

V červnu 1930 vyšetřoval pan rada dokonce dva surové mordy. První případ, loupežnou vraždu zlatníka Rudolfa Havrdy v jeho obchodě na rohu Karlova náměstí a Spálené, v domě čp. 284/1, vyřešil s pomocí svědků brilantně. Po osmi hodinách, které uplynuly od vraždy, zatkli v Plzni detektivové prvního pachatele s důmyslně ukrytými šperky, ruského emigranta Antona Volovika. Druhého pachatele pak zatkli za sedmadvacet hodin po vraždě, byl jím Pavel Brůžek. V televizním seriálu Hříšní lidé města pražského o tomto případu vypráví druhá epizoda nazvaná Malý a velký vrah.

Dům v Dušní ulici čp. 112/16. Foto: Hana Hlušičková

Kvůli vyšetřování druhého případu musel však pan rada Vaňásek čelit sžíravé kritice novinářů, že pachatele nedokázal chytit. Zločin se odehrál v Dušní ulici 112/16. Obětí vraždy byla šestašedesátiletá manželka starožitníka Hermína Burgerová. Oběť měla ruce svázané za zády, nohy spoutané nad kotníky a kolem krku jako škrtidlo pevně utažený šátek.

Když se na místo dostavil pan rada s týmem detektivů ze „čtyřky“, musel konstatovat, že nešlo o loupežnou vraždu. Veškeré cennosti včetně šperků a peněz zůstaly na místě. Podle svědectví služebné mohl být pachatelem tajemný muž, údajně dlužník, kterého viděla vycházet z bytu zavražděné. Pana radu ale zaujalo několik detailů, které ukazovaly na jiný motiv zločinu: zavražděná byla v županu a na stole stály dva hrnečky od kávy. To svědčilo o tom, že vrah nebyl cizí člověk, toho by v županu nepřijímala. Pitva ukázala, že vrah si počínal s mimořádnou brutalitou. Žena měla zlámaná žebra a poškozené vnitřní orgány. Nejprve ji někdo škrtil, potom jí svázal ruce za zády ručníkem, nohy omotal provazem, a nakonec po ní surově dupal. Vše vypovídalo o nebývalém vzteku, možná pomstě.

Pražský Polední list napsal, že „rozluštění záhady této vraždy je jedním z nejtěžších úkolů, před jaké byla pražská policie postavena“. Detektivové znovu a znovu vyslýchali obyvatele domu, ale v jejich výpovědích se objevovaly četné rozpory, dokonce narazili přímo na lživá svědectví. Přestože rada Vaňásek byl skálopevně přesvědčen, že vraha musí hledat uvnitř domu, k prokázání viny domovnice a pomocnice v domácnosti u Burgerů Amálie Langové, kterou považoval za hlavní podezřelou, chyběly důkazy a ani výslechy jejího manžela nic nepřinesly. Manželé Langovi byli zatčeni, ale po čtyřech měsících museli být propuštěni. Dokonce podali na stát žalobu, v níž se za neoprávněnou vazbu domáhali peněžní náhrady. Pan rada byl nicméně do konce života přesvědčen, že Langová Hermínu Burgerovou zavraždila, pouze se jí zločin nepodařilo dokázat.

Průchozí dům mezi Karlovou a Řetězovou ulicí, Karlova 223/26. Foto: Hana Hlušičková

U vyšetřování třetího případu se panu radovi jeho metody – důkladná prohlídka místa činu, pozorovací talent, bystrý úsudek a o praxi opřený odhad lidských pohnutek – osvědčily. Byla jím trojnásobná loupežná vražda v průchozím domě mezi Karlovou a Řetězovou ulicí, v jehož dvoře byl hostinec. Jeho majitel Hugo Hrubý se stal se svou ženou Annou a matkou Marií obětí vražedného útoku. Syn manželů, ani ne roční Hugo, a další člen rodiny, švagr Jan Větrovský, vyvázli s různě těžkými zraněními.

Vše se odehrálo v místnosti nad výčepem, kde celá rodina spala, přede dveřmi ložnice se našla zakrvácená vražedná zbraň, sekera. Kolem šesté hodiny ráno se na místo činu dostavil Josef Vaňásek spolu s nejbližšími spolupracovníky dr. Horou a dr. Zdeňkem Borkovcem (blíže viz rámeček). První svědectví poskytla kuchařka, žena kurážná a duchapřítomná, která spala v přístěnku a kterou nad ránem probudil dětský pláč. Když otevřela dveře do ložnice, spatřila hrůznou scénu: na lůžku leželi těžce zranění manželé v tratolišti krve, mezi nimi plakalo dítě. Stará paní ležela již mrtvá u postele a nad ní se skláněl Větrovský.

Pana radu z jejího popisu scény zaujal fakt, že Větrovský svíral v ruce vražedný nástroj a byl velmi bledý. Kuchařka, která se v hrůze nejprve schovala do svého pokoje, dále vypověděla, že po nějaké době našli Větrovského ležet v bezvědomí na chodbě s bodnou ranou v hrudi. Vše ukazovalo na to, že do bytu v noci vnikl neznámý pachatel zvenčí, neboť železná roleta na vchodových dveřích restaurace byla zpola vytažená. Také zmizely klíče od domovních dveří. Ztratila se náprsní taška Hrubého, v níž měl ještě večer velkou sumu peněz, protože se ráno chystal zaplatit pivovaru za pivo, řezníkovi za maso a také výplatu personálu. Vkladní knížky a cennosti však zůstaly na svém místě.

Pan rada začal z dílčích svědectví pečlivě skládat mozaiku o dění v osudný večer, který na první pohled probíhal jako obvykle. Vaňáskovi však byla od počátku podezřelá výpověď Větrovského a byl přesvědčen, že klíč k řešení případu má on, přestože utrpěl vážné zranění. Hypotézu pana rady podpořili i znalci z řad lékařů. Potvrdili, že bodnutí podobného rázu, jaká měl Větrovský, jsou obvyklá u osob, které se pokoušejí o sebevraždu nožem. Důkazy proti povedenému švagrovi se vršily: kuchařka si vzpomněla, že když Větrovského viděla poprvé v ložnici se sekerou v ruce, nebyl oblečený a nadto ani zraněný. Když ho pak našli v bezvědomí na chodbě, měl na sobě navlečené kalhoty. Stopy krve, bezpochyby pocházející od vraha, objevili detektivové na vypínači ve sklepě. Tam také potom našli ukryté ukradené peníze.

Vše nasvědčovalo tomu, že pachatel dům i členitý sklep dobře znal, tedy že patřil k domácím lidem. Pan rada i dr. Hora se proto soustředili na mezery ve výpovědi Větrovského a podrobili ho řadě výslechů. Nakonec se po necelých 14 dnech zhroutil a doznal se. Rekonstrukce na místě činu správnost výpovědi Větrovského potvrdila a pan rada mohl případ uzavřít. Soud trojnásobného vraha odsoudil k trestu smrti provazem, nicméně po dvou letech mu byl trest dle tehdejších zvyklostí změněn na doživotí.

Páni v buřinkách a pražská galerka

Pan rada Vaňásek by samozřejmě nemohl mít tak skvělé výsledky bez kvalitních spolupracovníků. Na jednoho z nich, revírního inspektora Jaroslava Kinkora, vzpomínal i Karel Čapek a nazýval ho lordem pražské kriminálky. Kinkor mu také pomáhal při psaní Povídek z jedné a druhé kapsy. Faktem je, že mnozí detektivové měli s galerkou nadstandardní vztahy a například s některými prostitutkami spolupracovali jako s informátorkami. Potomci skutečných detektivů si vybavují situace, kdy se jejich otcové či dědové potkali po letech na ulici s bývalou prostitutkou a ta je uctivě zdravila. Nebylo ovšem výjimkou, že bývalý detektiv se už v té době mohl živit jen manuální prací, kdežto někdejší prostitutka seděla třeba jako důležitá osoba na národním výboru.

Tímto dílem sice opouštíme prvorepublikovou Prahu pana rady Vaňáska, nicméně v Bartolomějské zůstaneme. Příště se ve stroji času přeneseme do minulosti celkem nedávné a bohužel nikoli slavné, do let před rokem 1989, a v Bartolomějské 7 se setkáme mimo jiné se soudruhy generály Riplem i Cardou a jeho „veksltýmem“.

Osud Vaňáskových detektivů po roce 1938

S JUDr. Zdeňkem Borkovcem (1905–1986), který v roce 1926 nastoupil jako kancelářská síla na bezpečnostní oddělení, dostudoval vysokou školu, vypracoval se na vrchního policejního komisař (od roku 1937), vyšetřoval nejtěžší zločiny, byl spolehlivý a charakterní, počítal pan rada Vaňásek jako se svým nástupcem v čele „čtyřky“. Po příchodu nacistů ale musel Borkovec své místo opustit a vykonávat kancelářskou práci na jednom z obvodních komisařství. Opakovaně byl vyslýchán na gestapu, neboť spolu se svým bratrem Jaroslavem pomáhal zachraňovat životy a majetek mnoha stíhaných lidí. Po válce byl povýšen na kriminálního radu. Ráno 10. března 1948 byl zavolán do Černínského paláce, aby vyšetřil smrt ministra Jana Masaryka. Jenže už tam mu šéf Státní bezpečnosti dr. Hora naznačil, že mu případ odnímá. V květnu téhož roku byl zproštěn činné služby. Zdeněk Borkovec pak směl vykonávat jen manuální práci, ale nenechal se psychicky zlomit.

Osud většiny prvorepublikových detektivů byl bohužel podobný. Řada z nich se zapojila za okupace do protifašistického odboje, byla vězněna v koncentračních táborech nebo předčasně zemřela pod vlivem silného stresu. A pokud se dožili míru, čekalo je sice zprvu povýšení a vyznamenání, ale po únoru 1948 nekompromisní vyhazov. A tak musela svou práci opustit většina detektivů, které vychoval pan rada Vaňásek.