Drogy v pražských klubech. Vyhazovač vzpomíná, zapomenout prý nejde

ROZHOVOR: Jmenuje se Filip a táhne mu na třiapadesát let. Dlouhá léta se živil jako vyhazovač. On sám ovšem tvrdí, že stál pouze u dveří. Problematické lidi poznal, konfliktů nebývalo tolik. Hlavně prý s Rusy a Albánci ještě za časů, kdy fungoval klub Face2Face na Štvanici.

Hlídal také prostory v Abatonu, Radosti nebo v Karlových lázních. PrahaIN.cz s ním ve dvoudílném interview probírala především místní drogovou scénu.

„My jsme tam chodili hlídat a neměli jsme na starost nic jiného než dozor. Postupně se k tomu přidalo šacování, aby někdo nechodil dovnitř s nožem nebo s drogami. Taky jsme někdy někoho vyvedli, nebo jsme naopak vůbec nepouštěli. Bývali jsme u dveří dva, další kluci byli vevnitř. Když se vědělo, že má přijít hodně lidí, najímali nás přes agenturu, nebo prostě zavolali, jestli můžeme některý den přijít,“ říká Filip k zajetému postupu.

Sám drogy nikdy nezkoušel. V rukách jich měl podle vlastních slov desítky kilogramů.

„Po roce 2010 to byl fakt boom. Nevím, kde byli policajti, protože v klubu jsem je v životě neviděl. Do Karlových lázní nosili různí lidé obrovské množství fetu. Pravidelně jsme to zabavovali. My všichni jsme se znali různě z posiloven a nikdo to nejedl. Takže jsme celý večer ten fet vybírali a pak jsme to házeli do Vltavy a čekali, kdy vyplavou mrtvé ryby. Kdo tohle nezažil, vůbec nepochopí, jak snadné je v tomhle městě sehnat drogy. Jak říkám, policajty jsem v životě neviděl, nikdy nepřišla kontrola, nic takového,“ dodal Filip.

Karlovy lázně. zdroj: Commons.wikimedia.org, se souhlasem pro média

Policie se mi vysmála

S Národní protidrogovou centrálou však zkušenosti má. „Potkali jsme se s klukama od nich občas v posilovně. Říkal jsem jim totéž, co teďka vám. Že nechápu, proč tam neudělají razii, že by Praha byla v tu ránu čistá. Aspoň na pár dnů. Policajti se zasmáli, že jim prý nejde o malé dealery s extází, ale o velké dodavatele. Na ty jsem pochopitelně nikdy nenarazil, ani nechci,“ doplňuje Filip.

Jeho zkušenosti jsou bohaté. Od rvaček po problémy se zákonem.

„Jednou jsme chytili kluka, měl v ledvince mraky sáčků. Ani jsme to nezkoumali, okamžitě jsme ho chytili pod krkem, že dál nepůjde. On se furt domáhal vstupu, to bylo v Abatonu. Vykopli jsme ho ze schodů, bylo jich tam před vstupem maximálně pět, on začal hrozit tatínkem, že je právník. Tak mě to vytočilo, že jsem ho trefil. Už se nikdy neukázal, byl pokoj. Měl jsem tehdy malé děti, když jsem viděl, co s lidmi dělají drogy, vypěstoval jsem si k tomu odpor.“

Filip nám dále řekl, že žádné dohody o tom, jaký dealer zásobuje konkrétní klub, nikdy nezažil. Když prý odhalili někoho s velkým množstvím drog, zabavili je nebo dotyčného nepustili.

Vracet se nechce

„Chtěli nás uplatit trávou, pár gramy pervitinu, penězi. Nikdo z kluků to nezkoušel, tyhle lidi jsme fakt likvidovali. Doteď ale musím říct, že to bylo absolutně zoufalé. Každou sobotu jsme toho sesbírali, že by za to třeba v Thajsku dostali doživotí. Tady se nedělo nic. Vyházeli jsme drogy, psaníčka, pilulky, prášky, prostě humus a další víkend to bylo stejně znovu. Policajtům to bylo jedno a my určitě nikam nevolali, aby si pro někoho přijeli. Naštěstí se nikdy nestalo, že by někdo přebral a došlo k něčemu smutnému. To se spíš servali kluci z postsovětských států v klubu Face2Face, kde to bylo na denním pořádku. Tam byly bloky stolů pro Rusy, Ukrajince, Srby, Dagestánce, tam to bývalo ostrý. Ale makal tam kdysi nějaký Filip, provozní, který s nimi uměl mluvit, takže dokázal vyžehlit potenciální hrozby, jak se teďka říká,“ usmál se někdejší vyhazovač.

Teď už by prý ke dveřím nešel. Má věk, za sebou tři operace ramene, ale především nechce ztratit iluze.

„Jsem z toho světa pryč a už se do něj nechci vracet, i když zapomenout na některé věci nejde. Třeba to všechno zmizelo. Budu jednou dědek a nechci se bát o vnoučata, jako jsem se před patnácti, dvaceti lety bál o svoje vlastní kluky,“ uzavřel.

V druhé části rozhovoru se vrátíme k identitám samozvaných dealerů, s nimiž má také zkušenosti.