foto: Jakub Mračno, PrahaIN (stejně jako ostatní snímky v článku)/Zde se Mrázek scházel se svými kumpány na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nyní již vypadá úplně jinak. Hospoda U Zlatého soudku, Ostrovní 127/28, Praha 1, Nové Město
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Lednové týdny věnujeme nekorunovanému králi tuzemského podsvětí, Františku Mrázkovi, který měl nadstandardní kontakty do bezpečnostních složek i do politiky. Provedeme vás po místech, kde se s lidmi z veksláckého polosvěta, v němž byl pevně zakotven, scházel. Začínáme na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se tito svérázní ‚podnikatelé‘ vzájemně podezřívali, navzájem si dělali podrazy, podváděli se, nebo se dokonce mezi sebou vraždili, ale současně si i vypomáhali. Své nelegální obchody i podvody si domlouvali zpočátku hlavně v hospodách, a jak jejich moc rostla, tak se přesouvali na jednání do vyhlášených restaurací či do přítmí hotelových salonků.
Jednou z pražských hospod, kde se František Mrázek nejraději se svými kumpány na přelomu osmdesátých a devadesátých let scházel, byla restaurace U Zlatého soudku na rohu Opatovické a Ostrovní ulice. Jeho hlavním ‚štábem‘ byla místnost vedoucího, kde si Mrázkova skupina domlouvala nelegální obchody. Tady se Mrázek ještě před rokem 1989 také potkával se svými kontakty z tehdejšího komunistického establishmentu. Zda Mrázek věděl o tom, že policie má restauraci prošpikovanou skrytými kamerami a odposlechy, se můžeme jen dohadovat. Jedna kamera byla umístěna u vchodu, druhá kousek od výčepu, třetí pak v místnosti vedoucího.
Mrázek měl s personálem tohoto podniku, spadajícího pod předlistopadový podnik Restaurace a jídelny (RaJ), také čilé obchodní vztahy, dodával sem načerno maso a uzeniny. Podle policejních informátorů otec Mrázka, který vlastnil na vesnici malou masnu, získával převážnou část surovin pro výrobu uzenin z prodejny nuceného výseku nebo maso ‚zachraňoval‘ před zpopelněním v kafilérii. Nebohým zvířatům se nakonec dostalo vznešeného využití – skončila třeba ve voňavých salámech a klobáskách, jimiž Mrázek s oblibou častoval své chábry.
Restaurace U zlatého soudku padla na oltář dějin, dnes by ji František Mrázek nepoznal
Tato ‚památná‘ hospoda byla zrušena v roce 2012; prostory prošly několikerou rekonstrukcí a dnes je tu bistro s asijskou kuchyní.
Následovala restaurace U Tří housliček v Nerudovce
Tuto stylovou restauraci najdeme v přízemí jednoho z nejznámějších domů v Nerudově ulici, který se nazývá podle svého domovního znamení na průčelí U Tří housliček, a to na paměť tří generací houslařských rodin Edlingerů. Z jejich dílny i z rukou jejich žáků odcházely housle do celého světa. Na jednom z edlingerovských nástrojů prý rád hrával sám Ludwig van Beethoven. Zvláštní domovní znamení doprovází i tajuplná pověst. Pokud za tiché, úplňkové noci u domu postojíte, uslyšíte, jak na jeden z nástrojů z této houslařské dílny hraje sám ďábel Paganini, podle jiné legendy tu zní houslové koncerty v podání kostlivců. Tak se tam za úplňku zastavte a posuďte sami, kdo tu vlastně hraje.
Restaurace U Tří housliček (Nerudova ulice 210/12, Praha 1, Hradčany) vypadá více méně stejně
V restauraci si můžete dnes pochutnat na jídlech z české i mezinárodní kuchyně a možná se vám podaří nahlédnout i do intimně zařízeného uzavřeného salonku, o který nám ve vztahu k Františku Mrázkovi hlavně půjde. Patřil totiž k jeho oblíbeným místům schůzek. Sem chodil, když potřeboval mluvit s některým z vlivných politiků z nedaleké poslanecké sněmovny, zejména z řad ČSSD a ODS, ale jednal tu i s různými obchodními partnery nebo s osobami, na které chtěl udělat dojem svými kontakty. Jak s oblibou ve svých telefonních hovorech žoviálně partnerům líčil: „Já jim zavolám do sněmovny, zavelím a oni vyskočej, povalej židličku a poběžej...“ Ano, právě sem běželi… Pravda, je to sem od sněmovny trochu do kopce, ale asi jim to stálo za to.
I salónek tam ještě mají...
Podíváme-li se na šikovně ‚utajený‘ salonek z hlediska policistů-operativců, tak jim zbyly jen oči pro pláč, protože se tam nedokázali skrytě dostat. Aby schůzky probíhající v uzavřeném salonku mohli monitorovat, potřebovali tam umístit odposlouchávací zařízení a kamery. Nepodařilo se jim však sehnat z personálu nikoho, kdo by je tam tajně pustil a nechal techniku nainstalovat. Tak jim nezbývalo nic jiného, než v rámci utajení jen sledovat příchody politiků a zájmových osob z vozidla venku, zaparkovaného někde v Nerudově ulici. Několikrát se jim také podařilo posadit kolegy, většinou se jednalo o ženu a muže z operativy, do restaurace, ale opět bohužel neslyšeli nic z toho, o čem se vybraná společnost v salonku bavila.
V kavárně Slavia sedával mezi umělci
Kavárnu Slavia najdeme v přízemí paláce Lažanských na pravém břehu Vltavy naproti Národnímu divadlu, na nároží Národní třídy a Smetanova nábřeží. Její historie sahá do roku 1881. Kavárna byla za celou svou historii mnohokrát přestavována, přičemž nynější podobu získala po rekonstrukci, která proběhla na začátku třicátých let. Slavia se po ní proměnila v kavárnu ve stylu francouzského art deco. Nedávná rekonstrukce, po níž se v září 2021 Slavia opět otevřela veřejnosti, se naštěstí týkala hlavně zázemí. A tak na nás i dnes dýchne jedinečná bohémská atmosféra místa setkávání herců, malířů, muzikantů a intelektuálů. Dojem umocňují tmavé stěny z mramoru a dřeva, velká zrcadla zasazená ve stěnách od podlahy ke stropu, bytelné stoly s pohodlnými židlemi či zelenými koženými sofa.
Kavárna Slavia (Národní 1012/1, Praha 1, Staré Město). Tou doslova prošly dějiny tohoto národa
Často sem chodili i divadelní režiséři, a tak si tu František Mrázek mohl připadat jako jeden z nich. Ostatně i on byl také svým způsobem režisérem dramatických zvratů a příběhů na scéně, ať již ekonomické, či politické. Mohl se však stát i hercem v dramatu, které málem skončilo tragédií. Pro něj naštěstí si nájemný vrah s výcvikem v cizinecké legii, najatý pravděpodobně jeho největším konkurentem z pražského podsvětí Radovanem Krejčířem, nebyl stoprocentně jistý, že zastřelí toho pravého.
Interiér se ale často měnil...
V kavárně Slavia to měli policisté-operativci při sledování o poznání lepší v tom, že si mohli osoby ve společnosti Františka Mrázka alespoň vyfotit. Sedávali tam také většinou ve dvou, ale hovory opět nedokázali zaznamenávat. K jejich tehdejší smůle byla technika dálkového odposlechu ještě hudbou budoucnosti.
