foto: Karel Tichý/Zahrádkářská kolonie na Praze 5. Sem odvezl taxikář své vrahy.
MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Lupiči, část IV. Amnestie prezidenta Václava Havla doslova vypustila na svobodu více jak dvě třetiny tehdy uvězněných zločinců. Jeden z nich, Jaroslav Oplíštil, vraždil jen pár dnů po propuštění. Další dva amnestovaní vězni, kteří unikli trestu smrti o vlásek, Josef Kott a Michael Kutílek, se zapsali do černé kroniky také nesmazatelným písmem. Stali se prvními sériovými vrahy v našich novodobých dějinách. Během 26 hodin zavraždili čtyři lidi. Další člověk jejich útok přežil pouze shodou šťastných náhod.
Listopad 1989 byl v mnohém přelomový. Občané dostali možnost svobodně vyslovovat svoje názory a volit si politické představitele, mohli vycestovat za hranice. Kvas ve společnosti ještě více rozproudila velkorysá amnestie prezidenta Václava Havla, která na svobodu doslova vypustila více jak dvě třetiny tehdy uvězněných odsouzených zločinců. Amnestie se netýkala vrahů, nebezpečných recidivistů či pachatelů závažných násilných trestných činů, nicméně do této kategorie se velice záhy po svém propuštění někteří amnestovaní rychle zařadili.
Amnestovaný pedofil Oplíštil se stal vrahem miminka
Euforie svobody umožnila amnestovanému pedofilovi Jaroslavu Oplíštilovi opustit vězení. A protože se zaměstnavatelé nesměli zeptat, za co byl propuštěný vězeň odsouzen, získat místo sanitáře na dětském oddělení Nemocnice Na Bulovce. Odtud 30. dubna 1990 unesl, znásilnil a zardousil sedmiměsíční holčičku. Do dvou hodin od únosu policie znala pachatele, život dívence už ale zachránit nedokázala. Sám Oplíštil si přál dostat trest smrti. Jak „příhodné“ v době, kdy 2. května 1990 Federální shromáždění trest smrti zrušilo.
Psali jsme
KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Lupiči, část I. Dne 19. února 1981 byl v restauraci U Dvou koček, jež se nachází v samém centru města, na Uhelném trhu,…
Kutílek a Kott plánovali zprvu jen vloupačky
Dalšími amnestovanými vězni, z nichž se zakrátko stali vrazi, byli Josef Kott a Michael Kutílek. Oba se zapsali do černé kroniky nesmazatelným písmem. Stali se prvními sériovými vrahy v našich novodobých dějinách, kteří během 26 hodin zavraždili čtyři lidi, a další člověk jejich útok přežil pouze shodou šťastných náhod.
Josef Kott a Michael Kutílek se seznámili v liberecké věznici Minkovice v roce 1988. Kott pocházel z rodiny vysokoškoláků, pracoval i v ochrance ministerstva vnitra, mimo jiné u tehdejšího prezidenta Gustava Husáka. Kvůli potížím v ní ale skončil a odešel do armády. Tam kradl, a proto skončil ve vězení.
V Minkovicích se dal dohromady s Michaelem Kutílkem, zkušeným, dvanáctkrát soudně trestaným recidivistou. Jinak ale inteligentním mužem, který měl s krádežemi bohaté zkušenosti. Soudními znalci byl později označen za polymorfního psychopata.
Brány věznice opustil Michael Kutílek 6. ledna 1990 a Josef Kott 1. března 1990. Nejdřív vůbec neměli v plánu vraždit, chtěli pouze získat peníze pro své živobytí krádežemi vloupáním, tedy způsobem, který oba ovládali. Jejich plán byl jednoduchý. Už ve vězení měli vytipované osoby, o kterých od ostatních spoluvězňů věděli, že jsou majetní. Plánovaná oběť vloupání dostala v jejich žargonu pracovní název „sponzor“.
Role falešných policistů se jim zalíbila
Každá úspěšná vloupačka vyžaduje důkladnou přípravu. Původní plán vloupat se do bytu, sebrat peníze a zmizet, doznal díky kriminálnickému brainstormingu velkých změn. Jistější ve výsledku by byla loupež, a ještě kovanější loupež v přestrojení za příslušníky bezpečnosti. Kott měl doma ve skříni uniformu příslušníka VB, protože u bezpečnosti před uvězněním několik let pracoval. Uniforma sedla Kutílkovi a Kottovi nezbývalo, než aby sehrál roli příslušníka v civilu.
Přípravu svých rolí brali opravdu vážně, od „vojenského sestřihu“, výroby falešných služebních průkazů, až po vhodnou barvu ponožek a dopravní prostředek Tatra T613 s upravenými poznávacími značkami. Následoval první test věrohodnosti nové role v hospodě. Oba pachatelé jako příslušníci VB vystupovali zřejmě dost přesvědčivě, protože jeden z přítomných štamgastů za nimi vyběhl před hospodu a nabízel informace o krádeži šrotu, které se dopouští jeden traktorista z místního JZD.
Poslední verze plánu přepadení valutového plzeňského „sponzora“ obsahovala jeho zatčení pod smyšlenou záminkou, vyvezení za město a výslech, při němž sponzor prozradí místo, kde má uschované své peníze, návrat do bytu, inkaso peněz a odjezd. Zazvonili na domovní zvonek a majitel bytu je vpustil bzučákem dovnitř domu. Až na místě pachatelé zjistili, že v bytě „sponzora“ probíhá hlučná oslava s větším počtem hostů a samotný „sponzor“ je chlap jako hora. Kutílek zasalutoval, omluvil se, že vyrušují v nevhodnou dobu, a tak se prý zastaví druhý den.
Pach krve je inspiroval k dalším vraždám
Neúspěch byl jasný. Pokud nebudou mít zbraň, další zamýšlená loupež by mohla dopadnout stejně. Kde ale zbraň sehnat? Kott před lety pracoval v závodě Stavební stroje Nýřany, kde ve vrátnici sloužili ozbrojení strážní. Adrenalin v krvi urychlil rozhodnutí, že si hned vyzkouší, jak bude na jejich policejní vystupování reagovat ozbrojený strážný. Při cestě z Plzně do Nýřan dostal Kutílek od Kotta poslední instrukce: „Jednej břitce, buď trochu arogantní, ale přesto slušný.“
Také druhý test věrohodnosti rolí dopadl dobře. Noční strážný bez reptání předložil falešným příslušníkům VB ke kontrole svoji zbraň, Kutílek přečetl její číslo a ustál i zápis do knihy kontrol. Strážný neskrýval radost nad tím, že kontrola proběhla bez problémů a srdečně se s nimi rozloučil.
Psali jsme
MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Lupiči, část II. Únor 2014. Strach svírá město. Řádí snad v Praze psychopat, který bezdůvodně popravuje nevinné lidi?…
Euforie pachatelů vzrůstala. Nejpříhodnější k získání zbraně bude prvomájový den v noci, kdy je volno a v závodě nebude nikdo kromě strážného. Ve vrátnici tu noc sloužil 71letý František K., který hůře chodil a musel se při chůzi opírat o hůl. Již jednou vyzkoušený postup předstírané kontroly zbraně narazil na nedůvěřivost strážného, která ho stála život. Jeden výstřel do hlavy strážného stačil, aby druhého května brzo ráno zbraň změnila majitele.
Smrt stopařek
S posíleným sebevědomím se pachatelé druhého května v podvečer vypravili za dalším „sponzorem“, tentokrát do Prahy. Cestou zastavili dvěma 16letým stopařkám, Ditě D. a Sylvii L. Děvčata si všimla odložené policejní uniformy a živě se zajímala o případ, který „příslušníci“ řešili. Stopařky určitě nenapadlo, že nasednutím do Tatry T 613 se začal odvíjet čas nového kriminálního případu. Případu, ve kterém se v noci z 2. na 3. května stanou oběťmi dvojnásobné brutální vraždy a skončí s několika desítkami bodných ran v hustém lesním porostu u obce Líšná.
Oblečení a vozidlo od krve a bláta donutilo pachatele k návratu na základnu a odjezd do Prahy byl odsunut na podvečer téhož dne. Odjeli na adresu vytipované majitelky mnoha zlatých předmětů, která bydlela v Praze 6 v ulici Pod Baštami. Plán na získání cizího bohatství obsahoval tentokrát nejen pohrůžku použití zbraně, ale i možnost likvidace případně se vzpouzející oběti. K realizaci plánu shodou okolností opět nedošlo. V bytě pražské „sponzorky“ se v době příchodu dvou falešných policistů nacházelo více osob, než se čekali.
Ulice Pod Baštami na Praze 6. V jednom z činžovních domů bydlela jedna z vyhlédnutých „sponzorek“. Foto Karel Tichý
Frustrace z nulového výtěžku tak dobře promyšlených příprav vzrůstala. Kdo by mohl mít u sebe peníze, které oni tak vehementně chtěli? Volba padla na taxikáře, kterého mohou zabít a okrást v jeho vozidle na místě, kam je on sám doveze. Jak se domluvili, tak se stalo. Obětí čtvrté vraždy se ještě téže noci stal pražský taxikář František B., který odvezl své budoucí vrahy do zahrádkářské kolonie na Praze 5. Vražda taxikáře vynesla jeden tisíc korun, peněženku, doklady taxikáře a jedny náramkové hodinky. Opět žalostně málo. Ani další pokus o vraždu, kterého se dopustili na zpáteční cestě z Prahy do Plzně u motorestu Tři sudy u Kařezu, nevynesl horentní sumu peněz.
Osud sériových vrahů se tím však začal naplňovat. Britský řidič kamionu Michael M., kterého přepadli a poté střelili do hlavy, totiž zásluhou obrovského štěstí přežil a útočníky potom identifikoval. Důkazem proti kriminálníkům bylo mimo jiné i pár nepodstatných drobností, které mu vzali z kabiny. Ty se ukázaly později jako klíčové. V Kottově kapse totiž skončil jeden „angličák“ s reklamním nápisem Camel.
Vyšetřování odhalilo obraz zkázy
Policie začala rychle a úspěšně rozplétat vraždu strážného v Nýřanech a Josef Kott uvízl v síti podezřelých jako bývalý zaměstnanec závodu. Když policisté přišli za Kottem k němu domů, povšiml si kriminalista autíčka s povědomým nápisem v rukou chlapce. „To je pěkné autíčko, odkud ho máš,“ ptal se dítěte. „To mám od táty,“ odpověděl popravdě chlapec. V tu chvíli bylo jasno.
Společný pobyt ve věznici i výpovědi svědků poté policii dovedly k Michaelu Kutílkovi. Jak vyšetřování pokračovalo, k jedné vraždě se přidávaly postupně ty další. Obraz zkázy, který za sebou zanechali dva amnestovaní kriminálníci v tak krátkém časovém úseku, překvapil i ty nejotrlejší kriminalisty.
Kott s Kutílkem po zadržení házeli vinu jeden na druhého a různě měnili výpovědi. Kauza se vlekla až do roku 1995. Původní rozsudek 25 let totiž neplatil, Nejvyšší soud rozsudek zrušil a poslal oba vrahy do vězení pouze na 4,5 roku a 5 let za krádeže. Později jim plzeňský soud po odvoláních pravomocně vyměřil doživotní tresty.
Snaha Kotta o revizi rozsudku
Kott svou vinu nikdy nepřiznal. Kutílek tvrdil, že v době jejich dopadení bylo nejvyšším možným trestem 25 let, navíc si jej měli s Kottem soudní znalci splést. V roce 2006 Kutílek uvedl, že jen on je vrahem a že Kott nemá s vraždami nic společného. Soud jeho návrh zamítl s tím, že nebyly shledány nové důkazy potřebné k obnovení procesu.
V roce 2008 se Kutílek přiznal k páté vraždě, kterou měl provést brzy po svém propuštění na jaře 1990, bez účasti Kotta. Obětí byl 19letý mladík, kterému měl Kutílek způsobit smrtelné bodné poranění srdce. Tato vražda se však Kutílkovi do výkonu trestu nezapočítala.
V únoru 2022 se Kott neúspěšně pokusil o znovuotevření případu. Jeho žádost zamítl Krajský soud v Plzni. Kott se přitom snažil znevěrohodnit výpověď Kutílka, který se na rozdíl od něj k činům doznal a který v březnu 2017 zemřel ve výkonu trestu na rakovinu.
Vězni v České republice odsouzení na doživotí
Na zbytek života sedí ve vězení 47 lidí, a to včetně Jiřího Dvořáka (68), „vraha z úřadu práce“, kterému v prosinci 2022 Vrchní soud zamítl odvolání.
Doživotně odsouzení vězni jsou umístěni ve věznicích Valdice, Mírov, Karviná, Opava (3 ženy), muži přeřazení z režimu zvýšené ostrahy do ostrahy jsou umístěni ve věznicích Rýnovice a Horní Slavkov.
Verdikt doživotí ale nemusí znamenat, že odsouzený věznici již nikdy neopustí. Mezi lety 2017–2021 se na svobodu dostali tři doživotní vězni, v jednom z těchto případů byl původní trest zrušen.
Prvním doživotním vězněm, který se dostal na svobodu, byl Jiří Kajínek odsouzený za vraždu podnikatele a jeho osobního strážce. Prezident Zeman mu v roce 2017 udělil milost.
Z doživotního trestu byl zatím podmínečně propuštěn pouze František Müller, kterého ovšem neodsoudil český soud, nýbrž německý. Nebyl k doživotí odsouzen za vraždu, ale za účast na přepadení klenotníka v Německu, při kterém ale fyzicky nikomu neublížil. Tento trest mu byl uložen podle mnohem přísnějšího německého práva (jeho komplic, který klenotníka střelil do hlavy, byl v Česku odsouzen na 13,5 roku nepodmíněně). Do vězení nastoupil rovněž v Německu, ale později byl předán k výkonu trestu do Česka. Odseděl si dvacet let.
Kromě těchto dvou je na svobodě ještě Robert Tempel. Propuštěn byl v roce 2021 po zásahu Evropského soudu pro lidská práva. Soudci ve Štrasburku konstatovali, že mu Česká republika upřela právo na spravedlivý proces, Ústavní soud následně vrátil případ odvolacímu soudu, který Tempela zprostil obžaloby z dvojnásobné vraždy.
Nejvíc vražd mají na svědomí Dana a Jaroslav Stodolovi. V letech 2001–2002 zabili sedm lidí, Dana Stodolová sama spáchala ještě jednu vraždu. Déle než Stodolovi je za mřížemi Ludvík Černý z gangu orlických vrahů. Podílel se na smrti pěti lidí, soud ho do vězení poslal v roce 1997. Černý byl jediným členem gangu, který dostal doživotní trest.
Na doživotí sedí nejen vrazi, ale i dva aktéři „Metanolové aféry“ Tomáš Křepela a Rudolf Fian, kteří se dopustili obecného ohrožení. Do vězení se dostali proto, že namíchali směs s obsahem metanolu, kterou se na přelomu let 2012 a 2013 otrávily desítky lidí, přičemž nejméně 50 z nich zemřelo.
|
Zdroje: Wikipedie, MFDnes, Česká televize
