Hrdinství v boji proti nacistům i stíny z temných dob StB, vše se setkává v Bartolomějské

27. 03. 202220:04

foto: Karel Tichý (stejně jako snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)/Celkový pohled na kancelářskou budovu v Bartolomějské.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Co si asi pod zkratkou SNB představí náctiletí? Snowboard. Pamětníci si ale vybaví, že to byl Sbor národní bezpečnosti. Ozbrojený, vojensky organizovaný sbor, který fungoval jako represivní složka výkonné moci v Československu v letech 1947–1991. Právě v Bartolomějské 7 sídlila Správa SNB hl. m. Prahy a Středočeského kraje. A vzhledem k tomu, že oborovou složkou SNB byla vedle Veřejné bezpečnosti také Státní bezpečnost, bylo tu i hlavní sídlo smutně proslulé StB. A po ní tu zbyl zápach krve, smutek ze zničených životů a pachuť zneužité moci.

V posledním březnovém týdnu se vracíme z dob rady Vaňáska do Bartolomějské nedávné minulosti. Pozornost budeme věnovat hlavně událostem, které se vážou k budovám na adrese Bartolomějská 5 a 7. A že se tady děly věci! Pamětihodné, které ovlivnily běh našich dějin – ať už v tom směru, na který jsme dodnes hrdí, nebo v tom podivně pitoreskním, jenž nás tehdy držel v existenčních kleštích.

Objekt na adrese Bartolomějská 5 a 7 je řadová funkcionalistická kancelářská budova postavená na místě středověkých domů (čp. 306/I a 307/I) v letech 1936–1942. Novostavbu, která patří k vynikajícím dílům pozdního pražského klasicisticky odstíněného funkcionalismu, navrhl přední pražský architekt Bohumír Kozák a provedla ji technologií železobetonového skeletu firma Kratochvíl a Palouš. Celistvě působící mohutná budova má bílými keramickými dlaždicemi obloženou uliční fasádu – proto se jí slangově říká kachlíkárna. Vzhledem k tomu, že stavba byla dokončována v době ohrožení Prahy nálety, byl do podzemí vestavěn protiletecký kryt vybavený špičkovou technikou.

Sbor národní bezpečnosti (a poté i Státní bezpečnost) užíval objekt od roku 1949. V padesátých až osmdesátých letech byla pod jeho patronací nevhodně upravovena vstupní partie, velká vstupní hala a další části. Navzdory zásahům se nicméně zachovalo hlavně v interiérech mnoho cenných funkcionalistických prvků, a proto je budova od roku 1958 památkově chráněna. V současnosti patří objekt Policii České republiky a na adrese Bartolomějská 306/7 sídlí několik odborů ekonomické sekce PČR, Nezávislý odborový svaz PČR a zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra ČR.

Vpravo vjezd do objektu na adrese Bartolomějská 5.

Bartolomějská 5 – tady se tvořily dějiny

V podzemních prostorách budovy postavené pro Ústřední sociální úřad hl. m. Prahy byl prozíravě zřízen pevný betonový kryt, který sloužil pražské protiletecké ochranné policii, tzv. Luftschutz. Na konci války, za Pražského povstání, byl sídlem vojenského velitelství města. Bojové operace na území Velké Prahy byly řízeny generálem Karlem Kutlvašrem, jenž zastával funkci vojenského velitele Velké Prahy. Jemu a jeho náčelníkovi štábu, podplukovníku Františku Bürgerovi byly podřízeny všechny velitelsky podchycené bojeschopné jednotky ve Velké Praze. Vojenské velitelství Velké Prahy „Bartoš“ (VVVP „Bartoš“) spolu s povstaleckým velitelstvím „Alex“ a dalšími vojenskými složkami se podílely rozhodujícím způsobem na úspěšném výsledku bojů v pražských ulicích i na periferních oblastech Prahy ve dnech 5. až 8. května. Dne 7. května se do krytu přemístila i Česká národní rada, která řídila povstání.

V krytu měl náčelník štábu František Bürger k dispozici vycvičený spojovací a administrativní policejní aparát. Původní osazenstvo disponovalo aktivními telefonními linkami po celé Praze, a to díky v krytu umístěné samostatné spojovací ústředně. Ta realizovala spojení na 35 přístrojů policejní a státní sítě, zvláštní linky pro komunikaci se šesti pražskými policejními úseky, ředitelství drah, pošt, pražský požární sbor a pozorovatelny na Petřínské rozhledně a Staroměstské radnici. Pro urychlení vydávání rozkazů byl zde přes ústřednu zřízen „telefonický oběžníkový hovor“, při němž se rozkazy automaticky přenášely současně na velitelství šesti pražských policejních úseků. Kryt v Bartolomějské 5 měl i dálnopisné spojení. To vedlo na šest pražských policejních úseků a 46 policejních revírů (rozkaz z krytu mohlo přejímat současně kompletních 52 účastnických policejních stanovišť).

Zařízení krytu si ještě před povstáním, 23. dubna, František Bürger osobně prohlédl. Dopoledne 5. května zajistili kryt čeští policisté. Od nich si téhož dne převzal stanoviště budoucího povstaleckého velitelství podnáčelník štábu „Bartoš“, podplukovník generálního štábu Emil Horyna. Po dobu Pražského povstání střežila lokalitu VVVP „Bartoš“ obrněná jednotka, která byla vyzbrojena ukořistěným tančíkem Renault AMR vzor 1935. Tyto stroje používali Němci pod označením PzSpWg ZTI 702(f). Jednalo se původně o francouzské tančíky, které nasazoval wehrmacht ke strážní službě na Němci okupovaných územích.

V Bartolomějské 5 také pak 8. května 1945 velitel německých jednotek v protektorátu, generál Rudolf Toussaint podepsal kapitulaci a jeho vojsku byl pak umožněn volný odchod z Prahy. Prahu též na základě této dohody opustily správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce i někteří němečtí civilisté. Za tuto dohodu byl v roce 1949 v inscenovaném procesu odsouzen na doživotí generál Karel Kutlvašr (po amnestii v roce 1960 byl z výkonu trestu propuštěn).

Přízemní trakt budovy se vstupem do Bartolomějské 7

Bartolomějská 7 – zázemí bojovníka proti podvratným živlům Cardy

Předchůdcem nechvalně proslulého náčelníka Správy Sboru národní bezpečnosti hl. m. Prahy a Středočeského kraje generála Bohumila Cardy (1928–?) byl generál Josef Ripl (1924–1984). Měli mnoho společného. Oba vyučení soustružníci prošli nesčetnými politickými školeními doma i v SSSR, aby své vzdělání poté, co dosáhli vysokých funkcí, zakončili formálně na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V životopisu generála Ripla najdeme ještě několikaměsíční stáž při Vysoké škole KGB v roce 1976, u generála Cardy, původně vojáka z povolání, zase tříměsíční kurz při Vysoké škole KGB Felixe E. Dzeržinského v roce 1974. Do funkce náčelníka nastoupil generál Carda ke konci roku 1981. Pamětníkům je tento muž znám hlavně ve spojitosti se zásahy příslušníků Pohotovostního pluku v srpnu a říjnu 1988 a během takzvaného Palachova týdne v lednu 1989, kdy vydal pokyn vyvážet ve dnech 15., 19. a 21. ledna zadržené demonstranty za Prahu, prý z preventivních důvodů, aby jim byla znemožněna další účast na nepovoleném shromáždění. Jak totiž stálo v analytickém materiálu StB: „Událostmi v Praze ve dnech 15.–21. ledna 1989 vyvrcholil proces přechodu antisocialistických sil od skrytých forem podvratného působení k otevřeným konfrontačním akcím, započatým v srpnu 1988.“

Uveďme ilustrativní vzpomínku jednoho z někdejších příslušníků Pohotovostního pluku na tyto události, která se váže k Bartolomějské 7: „I když jsme nešli do akce, museli jsme být připraveni. To nás zavřeli v Bartolomějské na StB do velké zasedačky a čekali jsme, jestli se bude něco dít… Pak nás buď odvolali, nebo se vzaly policejní antony a projeli jsme Prahou. Abychom ukázali sílu.“

Paragraf 117 ve Sbírce zákonů č. 140/1961, hlava druhá, trestné činy hospodářské, oddíl první. Zdroj ÚSTR ČR

Generál Carda a jeho neslavný „Veksltým“

Soudruh generál ale bojoval nejen proti rozvracečům republiky, ale i proti lumpům, kteří se dopouštěli trestných činů proti socialistické hospodářské soustavě. A tak se JUDr. Carda koncem osmdesátých let, kdy se již blížil konec „reálného socialismu“ v ČSSR a také konec nekonečného přátelství se Sovětským svazem na věčné časy, rozhodl, že vytvoří speciální tým. Měl se skládat z nejlepších pracovníků hospodářské kriminální služby Městské správy VB v Praze a jednotlivých oddělení hospodářské kriminální služby z pražských obvodů, kde byly prodejny Tuzex a větší koncentrace cizinců. To byly zejména obvody Prahy 1 a Prahy 7. Tým byl nazván „tajným“ krycím jménem „Veksltým“. A tvářil se vskutku bohulibě. Do vínku dostal potírání veksláků v Praze. Opíral se o právní oporu tehdejšího platného trestního zákonu (140/1961 Sb.) a konkrétně o jeden jeho paragraf – § 117 odst. 1 čili trestný čin spekulace. Tým byl oficiálně uveden v činnost u samotného generála Cardy v jeho kanceláři v Bartolomějské 7, a to i za přítomnosti jeho zástupce plk. Bečváře i s odpovídajícím politickým komentářem... Samotné kriminalisty z hospodářské kriminálky ale překvapilo, že do tohoto specializovaného týmu bylo zařazeno i několik příslušníků StB. A důvod? Ten byl prostý. Při potírání zločinného skupování valut a prodeje tuzexových poukázek se také prováděly tzv. perlustrace osob, což v tomto případě znamenalo aktivní sledování zejména západoevropských turistů na území Prahy.

Tehdejší vedoucí týmu František Trojan měl tedy starostí až nad hlavu. Naprosté většině pracovníků kriminálky bylo totiž spojování jejich práce s činností StB proti srsti. Činnost týmu, který dostal dočasné zázemí v prostorách místního oddělení VB v Benediktské 1, však nebyla nijak oslnivá a předvádění veksláčků na služebny a zabavování valut nepřinášelo nijak významné úspěchy. Tak se generál Carda rozhodl morálku týmu pozvednout mimořádnými odměnami. Jak nám sdělil jeden z pamětníků této šarády, tak asi 15 členů týmu muselo nastoupit do předpokoje generála Cardy a tam jim byly slavnostně předávány odměny. Příslušníci StB dostali dekrety na nové byty, několik kriminalistů obdrželo finanční odměny v řádu stovek Kčs, pár dalších písemnou pochvalu, ale několik jich mělo i smůlu. Generál Carda je totiž poslal nejprve k holiči. Ale to se již nezadržitelně blížily listopadové události…

V Benediktské 1 je dodnes místní oddělení policie – tady našel dočasné útočiště neslavný „Veksltým“.

B jako… nikoli Bartolomějská, ale Benediktská
Budova čp. 692/I na adrese Benediktská 1, kde v přízemí najdeme i dnes místní oddělení policie, byla v padesátých a šedesátých letech sídlem zejména pověstné Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD) čili cenzury, a adresa „Benediktská“ se tak stala pojmem. Úkolem HSTD byl dohled nad obsahem denního tisku a krajských novin, filmového týdeníku, vysílání rozhlasu a zpráv ČTK. V praxi škrtali cenzoři vše, co se jim zdálo podezřelé, nebo čemu nerozuměli. HSTD vyřazovala i politicky nežádoucí knihy z knihoven a exponáty z muzeí. Od roku 1958 přibyla i cenzura poštovních zásilek s tiskovinami, filmy, gramofonovými deskami a magnetofonovými páskami z tzv. kapitalistických zemí. Moc cenzorů, takzvaných plnomocníků, ve vydavatelské oblasti byla absolutní. Bez jejich povolovacího razítka se nesmělo začít se sazbou, tiskem, rozšiřováním, provozováním, výrobou filmů či jejich promítáním. Kritika veřejnosti 13. června 1968 cenzuru načas zastavila, ale už od září 1968 dohled nad médii zajistil nový zákon vznikem Federálního úřadu pro tisk a informace (lidově zvaný „Útisk“). Staronová instituce měla sídlo stále zde až do svého definitivního zrušení po listopadu 1989. Od 4. srpna 1965 tu připravovala své příslušníky pro rozvědnou činnost v zahraničí i Jazyková škola I. správy MV (rozvědky), v letech 1974–1988 zde úřadovali i příslušníci XI. správy SNB neboli ekonomické kontrarozvědky StB.

A co kauzy spojené s Bartolomějskou 13?

A zbývá nám ještě jedna pozoruhodná budova v Bartolomějské ulici, k níž se váže zajímavá novodobá historie z dob „divokého“ kapitalismu, a to barokní, dnes značně omšelý a neudržovaný dům čp. 309/I se vstupy z ulic Bartolomějská 13 a Průchodní 2. Starobylý i památný dům U starých Šedivých nebo zvaný U Kasírů, což je možná příznačnější pojmenování vzhledem k lotrovinám, které se tu odehrávaly (JUDr. Jan Podlipný, který tu má pamětní desku, se asi musel v hrobě otáčet, když byl tomu nucen přihlížet). Ale k těm, které souvisely s kauzou podvodů v TV Bingo či kauzou padělaných směnek IPB, se vrátíme v některém z následujících dílů cyklu Kudy kráčel zločin.

Osud jednoho z mnoha bojovníků proti nacistům

František Bürger (1898–1964) byl za 1. světové války příslušníkem čs. legií v Itálii. Po válce vstoupil se zkušenostmi zpravodajce do čs. armády. Za protektorátu se zapojil do odbojové činnosti v řadách vojenské ilegální organizace Obrana národa (ON) a začal používat krycí jméno „Bartoš“. A stejné jméno dostala i jeho ilegální odbojová skupina. Tato zpravodajská skupina, která se utvořila z bývalých důstojníků zaměstnaných stejně jako Bürger na ministerstvu financí, byla dobře zakonspirovaná a pracovala po dobu několika let prakticky nezasažena represivními údery německých bezpečnostních složek. Po zatčení velitele třetí garnitury ON v roce 1944 začal František Bürger samostatně připravovat vojenskou akci proti okupantům v Praze. Z toho důvodu navázal spojení s generálem Karlem Kutlvašrem. Skupina „Bartoš“ byla na konci 2. světové války jednou z mála akceschopných pražských ilegálních organizací. Její zásluhou tak byla v Praze připravena základní povstalecká velitelská struktura. Přičiněním skupiny „Bartoš“ také vzniklo v hlavním krytu objektu v Bartolomějské 5 strategické stanoviště pro efektivní řízení Pražského povstání. Nakonec se odbojová organizace „Bartoš“ v květnu 1945 stala základem VVVP „Bartoš“ a funkce náčelníka štábu se ujal František Bürger. Po válce za své občanské jméno oficiálně přidal své krycí jméno Bartoš a byl také povýšen do hodnosti generála. V roce 1950 byl zatčen StB a komunisty uvězněn. Koncem roku 1957 byl zproštěn obžaloby a byla mu vrácena hodnost. O pět let později ochrnul po mozkové mrtvici a poslední dva roky svého života prožil upoután na lůžko.