Infekce zlem a hlasy ze záhrobí. Případ Olgy H., která zabila osm lidí

27. 02. 202220:09
Infekce zlem a hlasy ze záhrobí. Případ Olgy H., která zabila osm lidí
foto: Karel Tichý (stejně jako snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)/Strossmayerovo náměstí s kostelem sv. Antonína z Padovy. Snímek obličeje patří herečce Michalině Olszańske z Polska, která v českém filmu Já, Olga Hepnarová ztvárnila hlavní roli vražedkyně

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Tři letopočty shrnují jeden život. 1951–1973–1975. Život mladé ženy, Olgy Hepnarové, masové vražedkyně. Osamělé. Nepochopené. Prügelknabe. Cítila nenávist vůči společnosti a její neschopnost žít mezi lidmi vyvrcholila tragédií. Ve dvaadvaceti letech vypadala jako dívenka, která snad ani není schopná takový hrůzný čin spáchat. Žádnou vinu ale necítila. Dokonce na otázku, zda něčeho lituje, odpovídala, že pokud ano, tedy že obětí nebylo víc. Nakonec bylo mrtvých osm. Vražedný nástroj: Praga RN. A ničila životy a zabíjela i po své smrti.

Násilí, mnohočetné či masové zabíjení doprovází lidstvo od starověku. Zabíjení poražených nepřátel, sexuální násilí a ničení dobytých měst bylo zpočátku považováno na součást válečné normy. Vícečetné vraždy je možné rozdělit na vraždy sériové a vraždy masové. I když se oba typy vražd i pachatelů od sebe odlišují, mají také hodně společného. Sériové vraždy se odehrávají na různých místech a v nestejném čase. Jejich pachatelé nechtějí být odhaleni, mají rádi sami sebe a nemají sklon si ubližovat. Masové vraždy se odehrávají ve stejném čase a na jednom místě. Masový vrah se po činu neschovává, neutíká a často svůj čin nepřežije, protože spáchá sebevraždu nebo „sebevraždu policistou“.

Vrcholná scéna z filmu Já, Olga Hepnarová, natočeném v roce 2016. Foto BontonFilm

Případ masové vraždy spáchané Olgou Hepnarovou v roce 1973 v Praze je zajímavý z několika důvodů. Jednalo se o první masovou vraždu, kdy někdo k jejímu spáchání použil automobil. Životní dráha Olgy Hepnarové a její chování před hrůzným činem se v mnoha detailech shoduje s životní dráhou i chováním norského masového vraha Anderse Behring Breivika. Vnitřní hlas Olgy Hepnarové prý nabádal „lesního vraha“ Viktora Kalivodu, aby pokračoval v jejích činech, a tak ho donutil ke spáchání tří vražd.

Děsivě strohé policejní hlášení o činu

„Dne 10. 7. 1973 v 13,45 hod. došlo na tř. Obránců míru (nyní ulici Milady Horákové) k velké dopravní nehodě, při které bylo usmrceno a zraněno více osob. Nákladní automobil Praga RN řídila 22letá řidička Pražských komunikací Olga Hepnarová. Když přijížděla ke křižovatce s Veverkovou ulicí, vjela před domem č. 9 na chodník, po kterém ujela přes 30 metrů, než vozidlo zastavilo. V tomto místě byla stanice elektrické dráhy, kde v tu dobu bylo asi 25 osob čekajících na tramvaj, nebo místem procházejících. Hepnarová vozem zachytila 20 osob, tři z nich byly na místě usmrceny a 17 osob zraněno. Ze zraněných osob ještě týž den tři osoby zemřely, další dvě osoby zemřely později.

Řidička vozidla zůstala po zastavení sedět ve vozidle až do svého zadržení příslušníky VB. Nejevila známky požití alkoholu, rovněž provedená dechová zkouška byla negativní. Hepnarová neuplatňovala žádnou technickou závadu na vozidle. Od začátku prohlašovala, že nejde o dopravní nehodu, ale že s vozidlem vjela úmyslně na chodník a pokračovala v jízdě, aby zachytila, a tak usmrtila a zranila co nejvíce lidí, protože se chtěla pomstít společnosti, včetně rodičů, neboť všichni se prý k ní chovají nepřátelsky.“

K prvnímu výslechu odvedli policisté Olgu Hepnarovou krátce po činu na nedaleké Místní oddělení VB v ulici Františka Křížka 24, kde zopakovala to, co už řekla policistovi na místě činu: „Udělala jsem to schválně.“ Poté si případ převzalo „město“, tedy kriminalisté z odboru vyšetřování Městské správy VB se sídlem v Konviktské ulici 14. Celé vyšetřování zaštiťoval svou autoritou major Jaroslav Zahrádka a k prvnímu oficiálnímu výslechu byl přizván i psychiatr. V pozdních večerních hodinách byla obviněná odvezena do ruzyňské věznice.

Budova bývalého Místního oddělení VB v ulici Františka Křížka 735/24 v Praze 7

Problémy v rodině, konflikty ve škole, neshody v práci

Olga Hepnarová se narodila do rodiny bankovního úředníka a zubní lékařky, měla starší sestru. Odmítala z různých příčin chodit do školy, po neúspěšném pokusu o sebevraždu byla ve 13 letech na radu lékařů umístěna v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. Vyučila se knihařkou, v oboru pracovala krátce. Po složení řidičských zkoušek pracovala jako řidička z povolání u pošty, jezdila se samosběrným i s kropicím vozem. Do zaměstnání přestala chodit týden před spácháním masové vraždy.

Pohotovost k násilí a agresivní sebeobraně projevovala Olga Hepnarová od mládí, nenáviděla rodiče, prarodiče i sestru. Ve svých dvaceti letech začala žít představami a touhou způsobit co nejhorší čin, který by ublížil lidem. Ve fantazii se zabývala vykolejením vlaku, postřílením rodinných příslušníků, střelbou ze střechy budovy na Václavském náměstí. Chtěla si opatřit zbraň a výbušniny, přihlásila se do střeleckého kroužku Svazarmu.

K nápadu použít k vraždě automobil ji přivedla poznámka jedné členky Místního národního výboru. Hepnarová byla předvolána před komisi MNV z důvodu nedoplatků za provoz chaty v Olešku, svého dočasného bydliště. Před členy komise veřejně přiznala, že nenávidí lidi a chce se jim pomstít. Na její „čestné varování“ reagovala jedna ze členek komise v tom smyslu, že by neměla pracovat jako řidička, když má takové názory, protože by mohla s pomocí auta něco provést.

Konviktská ulice – napravo dům s bytem rodičů (1055/7), nalevo objekt (296/14; nyní hotel), kde Hepnarovou vyslýchal major Jaroslav Zahrádka. Foto Hana Hlušičková

Oficiálně stále bydlela u rodičů v Konviktské ulici 7 na Starém Městě. Velký dům na protější straně ulice paradoxně patřil Veřejné bezpečnosti, mj. tu sídlila i městská vyšetřovačka. „Koukali jsme si s Olinkou do oken!“ glosoval později s ironickou nadsázkou major Jaroslav Zahrádka, eso mordparty, který vedl vyšetřování činu. Ten byl také autorem Návrhu na konečné opatření v kauze Hepnarová z 10. 12. 1973.

V době před činem uváděla přechodné bydliště ve svobodárně podniku Pražské komunikace na Praze 10 v ulici Počernická (Plaňanská) 524/64. Bydlela zde od ledna 1973. Malešický penzion, jenž byl v provozu od roku 1971 a jemuž se přezdívalo Babylon, má celkem deset pater, přízemí a první patro je vyhrazené pro občanskou vybavenost.

Před útokem se odjela rozloučit s chatou v Olešku, kterou mezitím prodala, ze svého Trabanta odmontovala SPZ a nechala auto sjet ze stráně a autostopem odjela do Prahy. V neděli 8. července 1973 se definitivně rozhodla vyřídit si své „účty“, nejlépe na stanici elektrické dráhy. Uvažovala o takové, aby u ní nebyl moc vysoký obrubník a aby mohla auto co nejvíce rozjet. K tomu účelu si vytipovala zastávku u chodníku na Strossmayerově náměstí v Holešovicích. Napsala dva téměř identické dopisy pro redakce Svobodného slova a Mladého světa, počítala s tím, že dopisy noviny zveřejní. V dopisech pospala své pocity ústrků a pronásledování celou společností. Dopisy odeslala v den vraždy, krátce před činem.

Odsuzuji vás k trestu smrti přejetím

Ráno 10. července 1973 zašla do půjčovny nákladních automobilů v Praze, kde měla po předchozí domluvě již připravenou Pragu RN, erenu. Splnila podmínky cvičné jízdy, sepsala smlouvu, zaplatila 260 Kč půjčovného. Odjela s autem na Bílou horu, zaparkovala a na tři hodiny usnula. Po probuzení vhodila dopisy novinám do schránky a odjela směrem na Strossmayerovo náměstí. Při přijíždění na zvolené místo zjistila, že na něm není vhodná situace, protože ve stanici stála tramvaj a nebyl tam dostatečný počet lidí. Projela tedy kolem a přes Klárov, Chotkovu ulici, Špejchar a Letenskou pláň se vracela k místu plánovaného činu. Bylo slunečno, panovala velmi dobrá viditelnost. Necelých 30 metrů před zastávkou začala Hepnarová najíždět erenou na chodník a asi 20 metrů před staničním sloupkem už jela po chodníku celou šířkou vozu.


Fotografie z místa tragédie pořízené krátce po masové vraždě. Zdroj: Kriminalistický sborník č. 12, ročník 1975

Podle jejího vyjádření po činu pocítila určité uvolnění a spokojenost, že se jí plánovaný akt msty vydařil. Nenávist Hepnarové k lidem měla své kořeny v povahové i sexuální odlišnosti, neschopnosti navázat s kýmkoli citový kontakt. Trpěla pocitem osamocenosti a nespokojenosti. Své vlastní nepřátelské tendence připisovala jiným, byla nekritická a neobjektivní. Masová vražda ukojila její agresivní a destruktivní tendence a ctižádost projevit se něčím výjimečným.

Zpráva o hrozném masakru na Letné se šířila převážně šeptandou. Prahou kolovaly zmatené pověsti. Lidé se dohadovali, zda šlo o nešťastnou náhodu, či se snad nejednalo o teroristický čin namířený proti komunistům. Nebo jestli řidička auta nebyla opilá či zfetovaná. Úřady i cenzoři proto informace o masakru opatrně „dávkovali“, protože věděli, že Hepnarová svůj čin spáchala záměrně. Do vyšetřování se zapojila i Státní bezpečnost, aby zjistila, zda čin nebyl motivován politicky a zda nebyla Hepnarová členkou nějaké organizované skupiny.

Místo tragické události na třídě Milady Horákové – tramvajová zastávka směrem od Letné je posunuta na dolní konec ulice

Poslední žena popravená v Československu

Znalci z oboru psychiatrie a psychologie uvedli, že Olga Hepnarová netrpí žádnou duševní chorobou. Trestný čin provedla po dlouhodobé úvaze a cílevědomé přípravě s plným vědomím jeho následků. Byla plně schopná rozpoznat nebezpečnost svého jednání a jednání ovládat. Proto byla v plném rozsahu uznána vinnou a odsouzena k trestu smrti. I když Hepnarová při hlavním líčení u městského soudu v Praze trest smrti přijala, bylo z podnětu rodičů vedeno odvolací řízení u Nejvyššího soudu ČSR, při kterém byl původní rozsudek potvrzen. Žádost o milost prezident republiky zamítl. Trest smrti oběšením byl vykonán 12. března 1975 v pankrácké věznici.

A Olga Hepnarová ničila nejen životy pozůstalých po obětech, ale zabíjela i po své smrti. Její obhájce JUDr. Otakar Topič, který se snažil poukazovat na závažná pochybení ve zprávě soudních znalců, neunesl, že skončila na šibenici, a spáchal v roce 1977 sebevraždu.

 
  • Pomineme-li masové vraždy páchané ve válečné době, náboženský fanatismus, genocidu, etnické čistky, teroristické útoky a masové vraždy ve jménu poslušnosti k vůdci, zůstanou ty, které páchá konkrétní masový vrah. Jedná se masové vraždy v rodinném prostředí, útoky ve školách, útoky na veřejnosti, masové sebevraždy organizované jedincem, války gangů, nebo specifické masové vraždy, jako např. záměrná havárie letadla.
  • Jak sériové, tak masové vrahy vzrušuje představa „slávy“, které chtějí dosáhnout, i když se jedná o paniku a rozbouřené emoce společnosti. S tím souvisí fenomén infekčního zla, ke kterému jsou náchylné zejména vraždy masové. Každý masový útok vyvolává ve společnosti jakýsi dominový efekt. Informace o útoku se šíří jako nákaza, a tím se zvyšuje pravděpodobnost, že popisovaný útok najde svého napodobitele. Napodobitelé se ztotožňují s motivy jiných útočníků, detailně jejich útoky studují a chtějí svým činem překonat své vzory.
  • Norský masový vrah Anders Behring Breivik usmrtil v červenci 2011 celkem 77 osob. Vyrůstal v neúplné rodině, matkou a sestrou pohrdal. Střední školu nedokončil. Chtěl vstoupit do armády, ale u odvodu byl vyhodnocen jako neschopný služby. Radikalizoval se a navazoval kontakty s ultrapravicovými skupinami. Založil zemědělskou firmu, aby mohl nakupovat průmyslová hnojiva a další chemikálie, z nichž bylo možné vyrobit výbušniny. První útok směřoval proti vládním budovám v Oslo, při explozi dodávky zemřelo osm lidí a 200 jich bylo zraněno. V převleku za policistu se v nastalém chaosu přemístil lodí na ostrov Utoya, kde se konal prázdninový kemp mladých sociálních demokratů. Zde během hodiny zastřelil 69 lidí, 66 osob bylo zraněno, většina z nich má trvalé následky. Při zatýkání byl Breivik vyrovnaný a usměvavý. Psychiatři se zpočátku shodovali na diagnóze paranoidní schizofrenie, o rok později ale vypracovali novou lékařskou zprávu, která nepříčetnost Breivika v době činu zpochybnila a umožnila, aby byl odsouzen za vraždu a terorismus k 21 letům odnětí svobody s možností prodloužení trestu.
  • „Lesní vrah“ Viktor Kalivoda zastřelil v roce 2005 tři lidi. Jevil se jako nadprůměrně inteligentní dítě, vynikal v matematice a fyzice. Studoval na dvou vysokých školách, studia nedokončil. Krátce pracoval jako policista a řidič tramvaje. V roce 2004 vyhrál soutěž „Chcete být milionářem?“, za peníze z výhry si koupil dvě zbraně Glock a zásoby střeliva. V té době už trpěl depresemi, bloudil po noční Praze, po Nuselském mostě s úmyslem spáchat sebevraždu. Chtěl střílet v metru na trase C, nenašel však odvahu. Dva dny po svých 28. narozeninách se rozhodl, že bude zabíjet. Údajně ho k vraždění nutil hlas Olgy Hepnarové, který po něm chtěl, aby pokračoval v tom, co nedokončila ona. 13. října 2005 zastřelil v lese manželský pár, o tři dny později zastřelil muže na procházce se psem. Podle typu zbraně vytipovala policie majitele. 20. října byl zatčen. Nekladl odpor a klidně se přiznal: „Ano, byl jsem to já.“ Nespolupracoval s psychology ani s obhájcem. Nebyla u něj zjištěna žádná závažnější duševní porucha, přesto o vraždách mluvil jako o nějaké běžné věci. Byl odsouzen k doživotnímu trestu, v září 2010 spáchal ve Valdicích sebevraždu. 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných