Informátor, který „sejmul“ Krejčíře, Jakub Konečný. „Zlatý hoch“ dvou tváří

02. 10. 202217:31

foto: Hana Hlušičková/V Burzovním paláci měla sídlo firma Konečného K. P. Edwards. Na snímku vlevo nahoře z archivu autora článku Jakub Konečný

KUDY KRÁČEL ZLOČIN První firmy založil už ve svých třiadvaceti letech. Jeho impérium v dobách největší slávy zahrnovalo 24 společností. Zabýval se kdečím, od obchodů s realitami přes devizové spekulace až po likvidaci odpadů. Byl však také policejním informátorem s neuvěřitelným přínosem pro rozkrytí trestné činnosti Radovana Krejčíře.

V roce 2000 jsem se svými kolegy na protikorupční službě založil dnes již legendární kriminální spis nazvaný „Krakatice“, mapující prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. V něm byl osobou číslo 1 František Mrázek. Jako významný informátor ve spisu figuroval Rudolf Javornický, který nás přivedl k celé řadě dalších velice zajímavých osob, které následně sehrály důležitou roli v dalších kauzách, ať už to byl Šebesta, nebo právě Jakub Konečný. Tento mladý muž měl vše, co si jen člověk může přát. Byl to „zlatý hoch“ z dobré rodiny, vysokoškolák, který hřešil na svůj vzhled – jasně modré velké oči, blonďaté vlasy, dokonalé zuby, pravidelné rysy a chlapecký úsměv, díky němuž si snadno získával důvěru lidí. Perfektní oblek z kvalitní vlny a luxusní sportovní vůz tuto image mladého dynamického a úspěšného obchodníka jen doplňovaly. Našlápnuto měl skvěle, ale pak se mu kolo štěstí začalo zadrhávat.

Tehdy jsme ještě život Jakubovi zachránili

V této době za mnou přišel Ruda s informací, že v Brně je skupina vymahačů dluhů, kteří si vybrali jako svou budoucí oběť nějakého mladého podnikatele z Prahy. Má se prý jednat o někoho, kdo podniká v oblasti ochrany motorových vozidel před krádežemi a na finančních trzích. A možná mu jde i o život. A tak mě přivedl Jakubovi Konečnému.

A tady opět zafungovala veliká náhoda. Měl jsem velice dobré kontakty na firmu Secar Bohemia, a. s., která se zabývala ochranou a vyhledáváním odcizených motorových vozidel. A tam byl jedním z původních akcionářů i jistý Jakub Konečný. A jak správně tušíte, byl to on, o kterého měl organizovaný zločin zájem. A tak jsme se ve firmě Secar sešli já, Ruda a Jakub. Ruda si vzal na starost zločince a já si proklepával vazby lidí kolem Jakuba. Ruda vahou své osoby v podsvětí zaštítil Jakuba, já způsobil humbuk, že se kolem něj motá policie, a možná jsme mu tak tehdy ještě zachránili život.

Ve vinohradské vile ve Šrobárově ulici měl Konečný kanceláře poté, co opustil Secar. Foto Karel Tichý

S Jakubem se však v té době, asi z pochopitelných důvodů, rozloučili akcionáři Secaru a on se osamostatnil. Kancelář si přesunul do vily ve Šrobárově ulici. Spojil se s další zajímavou postavou z řad původních veksláků a spekulantů s pašovaným zbožím, kam patřili Mrázkovi parťáci Miroslav Provod nebo Zdeněk Voňavka, Romanem Pjajkou. Pjajka pak přivedl Konečného nejen do prostředí pražského organizovaného zločinu, ale i k osobě samotného Krejčíře. Začali spolu podnikat. Jejich aktivity byly široké a vydělávali, kupovali nemovitosti a mimo jiné si koupili i podnik Středočeské sběrné suroviny. Konečný si také v roce 1999 založil firmu K. P. Edwards, jejíž jméno odvodil jako milovník psů od chovatele rasy sealyhamský teriér kapitána Johna Owen Trucker-Edwardse. Společnost měla devizovou licenci České národní banky, a mohla proto podnikat na kapitálových trzích a obchodovat s cizí měnou. Problém byl však v tom, že Konečného firma mohla podle podmínek ČNB provádět jen promptní obchody s devizami čili prostou směnu. Nikoliv tedy termínované operace, tedy nákup a prodej korun na termín, aby s měnou mohla mezitím spekulovat na forexových trzích. Přesto Konečný svým klientům sliboval, že jim vložené peníze vysoce zhodnotí. Lesk firmě dodávalo i sídlo, které měla na velice lukrativní adrese v Burzovním paláci v Rybné ulici za obchodním domem Kotva. Jenomže pak se stala zlá věc.

Dne 12. května 2000 dva dodnes neznámí vrazi rozstříleli dávkami ze samopalu Romana Pjajku před jeho vilou v Černošicích, když přijel domů. Jeho Audi A8 i s ním pro jistotu ještě zapálili. Konečný tak přišel o staršího a zkušenějšího parťáka, ale zůstal mu jejich společný majetek a Krejčíř, s nímž se seznámil při obchodech s LTO. Krátce po Pjajkově smrti jeho rodiče prodali dům firmě IGP, zastoupené Jakubem Konečným, která po roce prodala nově rekonstruovaný objekt právě Radovanu Krejčířovi.

Ta druhá tvář Jakuba

Jakub se Rudovi odvděčil za záchranu života tím, že mu daroval Mercedes 3000, a myslím, že se i docela skamarádili. A „Javor“, mistr slova, mu pak otevřel dveře k bossům v podsvětí a seznámil ho s kdekým. A já jsem pak zjistil, že Jakub je přesně ten typ podnikatele, který se pohybuje na tenké hraně zákona a má informace, jež představují pro policii cenu zlata. Jakub si velmi dobře uvědomoval, jaké nebezpečí mu hrozilo, a tak se na mě obrátil s otázkou: „Zachránil jste mi život, jak se odvděčím já vám?“ Plácli jsme si a Jakub Konečný se stal mým dalším klíčovým informátorem. Byla to opět trefa do černého. Znal Mrázkovce. František Mrázek ho sice neměl rád, protože byl ve spojení s tím „zbohatlíkem z Těšína“, ale Jakub si naopak dobře rozuměl se svým vrstevníkem Tomášem Pitrem. Ale co pro nás bylo úplně ze všeho nejdůležitější, velice dobře se znal s Radovanem Krejčířem.

Prohlášení Jakuba Konečného na firemním papíru K. P. Edwards, Foto archiv autora

A tak v žebříčku policejních informátorů zanedlouho nahradil Jakub na pozici číslo jedna, co do prospěšnosti informací pro odhalování organizovaného zločinu, Rudu. Ve Středočeských sběrných surovinách, které také patřily Konečnému, na nějaký čas zakotvili i moji bývalí kolegové od policie, kteří znechuceni poměry odešli do civilu a které jsem znal již z doby svého působení na hospodářské kriminálce z Prahy 7. Bohužel tam však moc dlouho nevydrželi. Jakubovi nakonec začalo vadit, že byli jako bývalí policajti příliš důslední. Provinile mi tehdy oznámil, že se nedalo nic jiného dělat, protože s jejich kontrolami by firma do půl roku zkrachovala…

Netrvalo dlouho a informacemi od Jakuba se začal plnit nově založený kriminální spis „Kmotr“ v pracovní skupině „Kruh“. A jejich závažnost a důležitost začaly převládat nad původními informacemi k Mrázkovi, i když i tak se mnohdy dublovaly. V roce 2000 se totiž Jakub Konečný úzce propojil s Radovanem Krejčířem alias Káčkem a nám začaly, co se pracovního vytížení týká, „těžké“ časy. V této době jsme stáli proti dvěma nejtěžším vahám organizovaného zločinu v České republice! A byli jsme proti nim zase sami. ÚOOZ údajně neměl ke Krejčířovi vůbec nic a v rámci celé policie byly pouze staré případy z Ostravska. Na jednu stranu stále probíhala jistá spolupráce s BIS, ale zároveň jsme se potýkali i s jinými zájmy několika jejích pracovníků. Ti si totiž hleděli daleko více svých obchodních a finančních zájmů, než snahy o potírání zločinu. Dokonce se na Rudu a Jakuba nakontaktovali a chtěli je využívat k osobnímu obohacení. Když jim to nevyšlo, pomstili se alespoň tím, že Jakubovi znemožnili dostat pro Středočeské sběrné suroviny prověrku NBÚ, kterou chtěl získat, aby firma mohla ve svém areálu v Kralupech provádět skartace utajovaných písemností, a to v nejnižším stupni utajení „V“ – vyhrazené. Firma prověrku od NBÚ nedostala z toho důvodu, jak jsem se později dozvěděl, že BIS vydala k prověrce negativní stanovisko, které mimo jiné obsahovalo pro mne naprosto šokující větu, že v osobě Jakuba Konečného je možno spatřovat potenciálního pachatele trestné činnosti, která „spočívá ve stadiu zrodu myšlenky“…

Bráchové

Ale zpět ke vztahu Konečného a Krejčíře. V roce 2001 předal Krejčíř Konečnému 30 milionů, které mu měl zhodnotit v jeho firmě K. P. Edwards. V té době zde „točil“, pravděpodobně způsobem tzv. letadla, nejméně 200 milionů korun. Jakub investoval, ale i hodně utrácel. Dokonce si s Krejčířem v jednu dobu koupili úplně stejné sporťáky značky Mercedes a jako praví „bráchové“, jak si s oblibou občas říkali, si na ně dali úplně stejné espézetky, které se lišily v poslední číslici v řadě za sebou. A Krejčíř toho mistrně dokázal využít. Peníze Jakubovi půjčil, ale nečekaně je zase chtěl, po nějaké krátké době, okamžitě vrátit. A Jakub je samozřejmě neměl k dispozici. Skončilo to únosem Jakuba, v pořadí prvním.

Dvě želízka v ohni

Další veliký posun v rozkrývání trestné činnosti Mrázka i Krejčíře přinesla spolupráce s dalším esem v rukávu, policejním informátorem Tarkem Becharou, kontroverzním byznysmenem libanonského původu. Tarka jsem získal ke spolupráci coby jednoho z tehdejších největších podvodníků v České republice. Tak se nám propojil i pro nás do té doby nepředstavitelný svět organizovaného zločinu: Miliardy, korupce, podvody, kšefty, únosy, vraždy, Mrázkovci, Krejčířovci, politici, advokáti, tajné služby, úplatní policisté, významní podnikatelé, svědci, policejní informátoři... Konečný a Bechara. Kam se hrabala éra Rudy Javornického.

Bechara ode mne dostal krycí jméno Indián podle filmového dobrodruha Indiana Jonese. A rovněž od Bechary jsem si v zájmu své ochrany nechal sepsat pár vlastnoručních prohlášení o naší spolupráci. Také Indián měl své letité zkušenosti s Krejčířem. Znali se nejméně od roku 1998, a kdo ví, co vše měli už za sebou. Indián dokonce i jeden únos. Bylo to v době, kdy se Krejčířovi znelíbilo, jak laxně se Indián staví k navracení peněz, které mu půjčil. Jak bylo totiž Krejčířovým oblíbeným zvykem, chtěl je nečekaně a ihned vrátit. Indián poté skončil v kufru auta jistého bývalého policajta z pražské kriminálky, který pilně pracoval pro Mrázka i Krejčíře, a ten jej dovezl Krejčířovi do firmy v České Těšíně, kde pak pod pečlivým dozorem Albánců, s pistolí u hlavy, podepsal nějaké směnky, bianco směnky, prázdné papíry. Druhý den pak musel odevzdat veškerou firemní hotovost vystavit směnku na 3,5 milionu korun. A k dovršení všeho zla musela směnku avalovat Becharova k smrti vyděšená manželka.

Místo prvního únosu Jakuba Konečného poblíž Villy Voyta. Foto Hana Hlušičková

První únos Jakuba

V podstatě jako přes kopírák s únosem Bechary proběhl i první únos Jakuba Konečného. Byl pátek dopoledne 19. dubna 2002. Před vinárnu ve Ville Voyta na Praze 4, kam jej vylákal na schůzku jeho obchodní partner a kamarád Tarek Bechara, přijelo auto se třemi Albánci. Konečný nestačil ani pořádně vystoupit ze svého vozu, který zaparkoval na nenápadném místě ve stínu košatých stromů, a už se díval do hlavně Beretty model 92. Odpor nekladl. Chlápci mu nasadili lyžařské brýle přelepené černou páskou a naložili do auta. Ujistili ho, že pokud bude rozumný, nic se mu nestane, a odvezli ho do Krejčířova apartmánu na Vystrkově u vodní nádrže Orlík, kde byl celý den zavřený v nějakém skladu. Pak jej předvedli před Krejčíře. U hlavy měl pistoli a podepisoval nevyplněné pokladní doklady, směnky a prázdné papíry. Rázem přišel o veškerý svůj majetek, akcie Středočeských sběrných surovin, vily v Černošicích a Dobřichovicích i peníze vložené do K. P. Edwards. Po podpisu měl být údajně zavražděn.

O Jakubově zmizení nás informovala jeho družka. Co přesně se tehdy stalo, jsme samozřejmě nevěděli, ale vzhledem k informacím, které jsme již v rámci celého rozpracování měli, jsme vsadili na jedinou kartu. A byl to žolík. Vlítli jsme na Becharu s tím, že máme důkaz, že v tom má prsty a že už na tom dělá ÚOOZ. Zabralo to a Bechara stihl celou likvidační akci zastavit. Konečný se Krejčíře opravdu velice bál. Z tohoto důvodu nám pak odmítl okolnosti svého únosu sdělit. A zavázal přísahou i Becharu, aby policii nic neříkal. Bál se, že by policejní vyšetřování stejně nic nepřineslo, protože by nikdo nepromluvil, Albánce neznal a bylo by to tvrzení proti tvrzení, ale jeho by to pak mohlo opravdu stát život.

Jakub však o celém únosu sepsal záznam a toto jeho písemné vylíčení události se pak našlo po jeho druhém zmizení u něho v trezoru. Byl tam celý popis únosu, jak jej odvezli tři maskovaní Albánci, na oči mu dali lyžařské brýle, dovezli ho do areálu Vystrkov, kde ho nechali zavřeného v kumbále, což poznal podle evidenčního štítku na nábytku. Druhý den ho pak opět v brýlích převezli do kanceláře Krejčíře ve Všenorech. Tam ho pod pohrůžkami, že zabijí jeho i celou jeho rodinu, donutili podepsat bianko doklady. Krejčíř Konečného nezabil, ale připravil ho úplně o všechno. Nechal ho odejít, ale i on, stejně jako Bechara, byl na mizině. Od Krejčíře však dostali „velkorysou nabídku“, která se neodmítá, a to z různých důvodů, kam jistě patří i pomsta. Nabídl jim, že pokud mu pomohou ukrást Čepro, majetky jim zase vrátí. Bechara ještě dostal jako bonus akcie a správu Konečného Středočeských sběrných surovin a Konečný slib 200 milionů korun do K. P. Edwards. Oba souhlasili, a tak se začala hrát veliká policejní operativní akce na záchranu státního podniku Čepro a ve finálním součtu o 9 miliard korun, které by Krejčíř svými podvody na úkor státu získal. I v tomto případě se Káčko přecenil. Věděl již sice, že Konečný je policejní informátor, ale netušil, že je jím i Bechara, a oba řídím já. Nejdříve jsem nechal urovnat vztahy mezi Indiánem a Jakubem. Šlo o ty akcie Středočeských sběrných surovin. Indián je Kubovi v tichosti vrátil. A oba začali aktivně plnit policejní úkoly a nosit informace. Podotýkám ale, že ne o všem nás pravdivě, včas a bez postranních úmyslů vždy informovali, a tak jsme museli pečlivě analyzovat a prověřovat každou informaci. Jak říkám, byli to informátoři, kteří se pohybovali na hraně zákona, ale občas i za hranou. Jenomže u policie ani u tajných služeb to jinak nejde. Když si zavážete ke spolupráci faráře nebo jeptišku, tak se nedozvíte zpravidla vůbec nic.

Takový malý Indiana Jones

Tarek Assaf Bechara alias Indián, kontroverzní podnikatel se slovenským a libanonským občanstvím, byl také policejním informátorem a korunním svědkem v kauzách uprchlého Radovana Krejčíře. Do tehdy socialistického Československa se dostal v rámci pomoci spřáteleným státům, aby zde vystudoval vysokou školu. Na strojní fakultu ČVUT nastoupil v roce 1983. Jeho obchodní talent se záhy projevil, brzy se spřátelil s pražskými veksláky. Na konci roku 1990 rozjel vlastní podnikání založené na pozoruhodné síti kontaktů. Jeho firma BANCO for trading Praha patřící k největším tuzemským dovozcům textilu byla dokonce v roce 1991 hlavním sponzorem soutěže Miss Československo. Zde se seznámil nejen s tehdejší vítězkou Michaelou Maláčovou, ale i se svou budoucí ženou, Slovenkou Beátou, s níž poté provozoval libanonskou restauraci Sultán na Podolském nábřeží v Praze. Mezi jeho obchodní partnery patřila i společnost WIKA (za údajně zfalšovanou směnku byl v roce 1994 vazebně stíhán Milan Winkler). V polovině devadesátých let zažil Bechara zlatou éru, jeho firmy expandovaly a on se dostal do nejvyšších pater podnikatelských a politických kruhů. Těžko říci, zda za jeho strmým pádem stála lehkomyslnost při podepisování směnek, liknavost se splácením půjček, nebo naopak bezohledné metody při vymáhání dluhů – jednoho dne si pro něj přišla policie, strávil pár měsíců ve vazbě a jeho byznys se začal hroutit. Přibližně v roce 1996 se také dostal do hledáčku protikorupční policie. Na počátku roku 1998 se Bechara seznámil s Radovanem Krejčířem, od něhož si začal půjčovat peníze na rozjezd byznysu. Spor o navrácení peněz řešil Krejčíř tvrdě, Becharu unesl a ožebračil ho (viz výše). V roce 1999 putoval Bechara za téměř stomilionový bankovní podvod opět do vazby, z níž se dostal na svobodu až v březnu 2002. Vězení Becharu změnilo, manželství se mu rozpadlo, a tak ztratil morální zábrany. Opět se spojil s Krejčířem, možná hnán touhou, aby se mu pomstil, a zároveň se stal informátorem protikorupční policie s krycím jménem Indián. Jako ráfek umožnil policistům zmapovat do té doby pro ně nepředstavitelný svět organizovaného zločinu, v němž dominoval Krejčíř se svými ďábelskými plány. Když „Káčko“ zjistil, že „Tareček“ spolupracuje s policií – zejména v kauzách firem M5 a Technology Leasing –, vypsal na jeho hlavu odměnu 50 milionů. Bechara, jenž tehdy patřil mezi nejdůležitější svědky, se začal bát pomsty Krejčíře a ukrýval se porůznu na Slovensku, v Německu i Rakousku a občas zmizel do libanonského Bejrútu. Naštěstí se mu podařilo z tohoto smrtelně nebezpečného kolotoče podvodů a vražd vyváznout živý na rozdíl od Petra Šebesty či Jakuba Konečného.