foto: Bára Richterová, PrahaIN.cz/Berounkou zalitá silnice
DEVADESÁTKY: V roce 1993 rostou porevoluční podnikatelé jak hřiby po výbuchu Černobylu. Kdekdo se jako podnikatel tituluje. Samozřejmě se našla spousta poctiváků, kteří chtějí živit sami sebe nebo pár dalších zaměstnanců a dělají to dobře.
Nebo se alespoň hodně snaží.
Roste ovšem také partička těch, kteří se stále více a stále častěji dostávají do hledáčku policistů. Kriminalita pochází od drobností až po brutální organizovaný zločin. Denně byla na prvních stránkách deníku Expres, kde jsem tehdy pracoval.
V té době sedli ke stolu respektovaný autor a pozdější tvář pořadu Na vlastní oči Josef Klíma a s ním režisér Vít Olmer, aby napsali scénář k filmu, který dostal jméno Nahota na prodej.
Kdo jej neviděl, někde v archívu ho určitě najdete.
Faktem zůstává, že kvalitní muziku složil Ondřej Soukup. Za kamerou stál skvělý Juraj Fándli.
Psal jsem v té době o vzniku mnoha snímků a byl přizván v rámci PR i k „Nahotě“. Určitě i proto, že v jedné z rolí perlil můj kamarád, herec Jiří Pomeje. Jak bylo v té době zvykem, nebyl typickým představitelem milovníků, ale spíš dostával role bouchačů.
Vraťme se tedy o dvaatřicet let zpátky k zámečku v Dobřichovicích, kde se připravuje noční natáčení několika dramatických scén, při kterých není nouze o oheň a střelbu. Takže bylo potřeba i kaskadérů. Jednu z rolí dostal majitel legendárního libeňského Discolandu Ivan Jonák, s nímž jsme si už docela dlouho tykali. Z hlediska marketingu to bylo pro film skvělé. Ivan hrál v podstatě sám sebe. Devadesátková trvalá, bílý oblek, veliký džíp a podpaždí vyboulené mohutným kvérem.
Ivan byl občas velmi netrpělivý, neměl rád čekání a prostoje. Jak v Discolandu, tak na filmovém placu. Jenže připravit střelbu a oheň, to si vyžádalo nácvik našich, v té době už světově hvězdných kaskadérů firmy Filmka Jaroslava Tomsy, který ji dal dohromady s Láďou Lahodou. Láďa byl tehdy koordinátor kaskadérských scén, které vyžadují precizní nácvik. Hořet měl někdejší volnostylařský zápasník, bývalý olympionik Petr Drozda. Obrovské chlapisko, skoro dvoumetrový chlap, který byl ale neobyčejně mrštný, ač šlo o náročné scény. Jenže Ivan Jonák se nudil. Tak prý, jestli s ním nechci jet zkusit, co dovede džíp. Pro novináře určitě zajímavá nabídka.
Jonák spotřebu svého stroje neřešil, takže mu dával hodně krmení ve vysokých rychlostech a otáčkách. Ovšem to nemělo být všechno. Jak viděl v práci kaskadéry, nenapadlo ho nic lepšího, než to ohnout k Berounce a šup do ní. Pravda, bylo léto a mělko, koryto řeky překonal docela v pohodě. Když se vyhrabal na břeh, kde se vzalo, tu se vzalo, zničehonic červené světlo a uniformy. Začalo to samozřejmě kontrolou dokladů. Nás obou.
„Ale pane Jonáku, co nám to tu děláte, víte přece, že s autem se v řece nejezdí? To bude za pěst set!“
Ta částka vyvolala na tváři Ivana Jonáka lehký úsměv, vytáhl z kapsy ruličku tisícovek a pravil: „Tady máte litr, a to je dobrý, já pojedu ještě zpátky!“
Policisté tento styl humoru nechtěli chápat, ovšem Ivan Jonák byl v ten moment odzbrojující a zkroušeně dodal, i když mu koutky cukaly: „Pánové, nezlobte, já na druhé straně točím film s panem režisérem Olmerem, a už musím na scénu. Kolem bych to nestihnul.“
Policisté si to nechtěli nechat líbit, ale střílet se naštěstí neodhodlali, přece jen byl vidět přes řeku ruch kolem zámečku. Ivan natočil motor a vyrazili jsme zpátky. Vrátili jsme se natolik včas, že se stačil pochlubit každému, koho potkal. Trvalo to delší čas, než se všichni byli schopní vrátit do práce, aby se zbavili záchvatů smíchu.
Ale je pravda, že Vít Olmer byl tehdy docela přísný režisér, takže se mu skluz podařilo snadno dohnat.
Do vzpomínek „starého zbrojnoše“ se ponořil bývalý redaktor bývalého deníku Expres.