foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Budova NCOZ, Na Perštýně
DEVADESÁTKY: Blíží se 25. výročí od konání posledního ročníku Tajného závodu, což byla akce, díky které jsem poznal před pětatřiceti lety, dnes by se řeklo, že kontroverzního podnikatele Ivana Hříbala.
Šéfíka, s nímž byla mimo jiné spojena společnost Alberon, jsem poznal při prvním večírku po závodě ve Špindlerově Mlýně. Mým úkolem v té době nebylo soudit takové podnikatele, mým úkolem bylo o nich psát do bulvárního deníku.
Když něco vyvedli, nebo když udělali něco dobrého.
O Hříbalovi PrahaIN.cz psala jako o taxikářském bossovi s velkým přesahem. Ivan měl záběr opravdu o mnoho širší.
V devadesátých letech měli peníze různí lidé. Ostatně stejně jako dnes. A ti je uměli pustit do akcí, které se jim prostě a jednoduše líbily. Ivan Hříbal to dělal často. Do Tajného závodu se startovalo z jeho penzionu v Kersku, nedaleko motorestu, kde filmový kmotr Mrázek Ondřej Vetchý řešil privatizaci. Dojezd závodu na Dolskou ve Špindlu se konal v ročníku, kterého se účastnil mimo jiných i Lukáš Vaculík. Není to dlouho, kdy jsem vzpomínal na paralelní slalom ve Špindlerově Mlýně a povinné vítězství pozdějšího prezidenta naší republiky Václava Klause. I do tohoto závodu dal Hříbal nějaké finanční prostředky, protože sport ho bavil, i když velké výkony jsem ho nikdy podávat neviděl.
Ivan byl často docela chlubivý, což odpovídalo asi i tomu, že spoléhal na dobré krytí ze strany tehdejších politiků. Celkem otevřeně mi onehdy vyprávěl, jak vypadala privatizace Špindlerova Mlýna v jeho podání. S humorem mi popisoval to, jak zimním střediskem krouží letadlo, což byl často používaný způsob podnikání po listopadu 1989 v různých oborech.
Kupoval chaty na úvěry, jimi pak ručil na další úvěry. Což určitě nebyl Ivanův osobní vynález, ale tehdy zcela běžná praxe. Bankovní experti a úředníci se zřejmě příliš nezajímali. Ivan ale, což chci upozornit, žádné horské nekalosti neprováděl. Minimálně o nich nevím a nikdy jsem neslyšel.
Jedna debata bývalého parlamentního novináře se zdrojem, který se s tím v devadesátkách vůbec nemazal, skončila mým prohlášením: „Ivane, tebe stejně jednou zastřelí!“
V květnu 1998 jsem se mimochodem odstěhoval na hory. Právě do Krkonoš.
A v červenci ho v Dubečku u Prahy zastřelili. Když jsem tu zprávu slyšel v televizi, nebyl jsem rád, že jsem jeho osud uhádl.
Vzpomínám na něj dodnes jako na bohéma, který, pokud šlo o zábavu, sport, zájmy jeho kamarádů a okolí, tak se mohl rozkrájet. Stinné stránky na tomto místě připomínat nebudu.
Vzpomínky bývalého novináře deníku Expres, jak vidíte, mají přesah do současnosti.