foto: Karel Tichý/Burzovní palác – detail vjezdu do garáží. Na snímku vlevo nahoře z archivu autora článku Jakub Konečný.
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Krejčíř byl při uplatňování politiky cukru a biče velmistrem, i kancléř Otto von Bismarck by se u něj lecčemu přiučil. Říkával tomu „půjčit hračky, sebrat hračky“. Na jednu stranu odměňoval za poslušnost a dával mnohoznačné sliby na navrácení peněz, které předtím nemilosrdně sebral, na druhou stranu sebemenší prohřešky tvrdě trestal. Takto se choval nejen k Jakubovi Konečnému, ale ke všem svým kumpánům.
Kauza Technology Leasing
Vytěžovali a chránili jsme své zdroje, jak se dalo, a pospíchali s rozkrýváním trestné činnosti ve firmě Technology Leasing. Tato firma původně patřila do rozsáhlého portfolia velice vlivné (do dneška) rodiny Tomanů (Miroslav Toman starší byl mj. ministrem zemědělství už ve vládě Lubomíra Štrougala). Původně se firma jmenovala Agrotrade a z různých důvodů se stala středem zájmu novinářů. Tak se ji Tomanové rozhodli prodat. Nejdříve se firma roku 2001 přejmenovala na Technology Leasing a o dva roky později se skryla pod Finch Enteprises na Kypru. Tomanové hledali kupce a narazili na Krejčíře. Jenomže Tomanové neměli zájem, aby se kvůli Krejčířovi s problematickou pověstí na firmu upřela pozornost policie, a tak mu ji nechtěli prodat. A tady jako prostředník zafungoval mimo jiné Jakub Konečný. Ten totiž natrefil na dalšího komunistického pohlavára – Svatopluka Potáče (v 80. letech člen ÚV KSČ, místopředseda vlády, ředitel Státní plánovací komise).
Budova na nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, v níž sídlila do roku 1990 Státní plánovací komise. Foto Karel Tichý
A Konečný díky této známosti pomohl Káčkovi udělat fintu. Krejčíř Tomany oblafnul, ukryl se před nimi coby kupující, nastrčil bílé koně a Technology Leasing byla jeho. Dalším klíčovým spojencem Káčka v kauze týkající se této firmy byl také Petr Šebesta, který viděl Káčku do karet úplně. A začalo se podvádět, krást a tunelovat. Krejčíř do firmy Technology Leasing dosadili Synka, kterého řídil. Synek jako jediný člen představenstva společnosti podle soudu uzavřel fiktivní smlouvy s firmami Orix a EB Comodity. Na jejich účty od července do listopadu 2002 putovalo téměř 108 milionů korun bez poskytnutí jakékoli protihodnoty. Peníze si měli zúčastnění rozdělit tak, že 85 procent měl získat Krejčíř a 15 procent ostatní, tedy Jiří Freund, Přemysl Synek, Milan Jungr a hlavní Káčkův spojenec, Michal Redl ze Zlína.
Hlavní fígl Káčka a spol. byl v tom, že firma Technology Leasing fungovala jako pračka peněz zejména z kauzy M5 a pak propojením s Českou spořitelnou, ze které čerpali úvěry, které nikdy nebyly splaceny. Celkem tak ukradli částku kolem 150 milionů, kterou Káčko stihl převést na účty ve Švýcarsku.
Takže suma sumárum, měli jsme operativní zdroje, které nám k firmě Technology Leasing předávaly poznatky, z nichž nejdůležitější byli Konečný, Bechara, Mrázek, Polanský a Šebesta. Měli jsme Krejčířovou rukou z basy psané motáky s úkoly, odhalili jsme způsob páchání trestné činnosti, znali jména pachatelů, a tak jsme spěchali s přípravou realizace. Ale jak už to tak v případě Krejčíře pravidelně a opakovaně chodilo, tak se o tom opět „včas“ dozvěděl a zmizel nám na Slovensko.
Psali jsme
KUDY KRÁČEL ZLOČIN První firmy založil už ve svých třiadvaceti letech. Jeho impérium v dobách největší slávy zahrnovalo 24 společností. Zabýval…
„Špinavá“, ale legální práce pro „bráchu“
Zanedlouho se nám podařilo Krejčíře chytit a skončil ve vazbě. A tady začal hrát velice důležitou roli Jakub Konečný. Jako dříve u Indiána, končila nyní řada důležitých poznatků u něho. Krejčíř udělal osudovou chybu. Myslel si, že má Jakuba ekonomicky a existenčně zcela pod kontrolou, a ten tak udělá naprosto vše, co mu z basy přikáže. A Jakub se činil, ale dělal pouze věci, které byly legální, což bylo to, co Káčko absolutně dělat nemohl a čeho se naprosto štítil. Rád zdůrazňoval, že Kuba je na tu „špinavou“ legální práci, která se kolem podvodů musí udělat, zatímco on, Krejčíř, to pak dosadí do toho zločinu, protože on to totiž ani jinak neumí.
Jakub tedy obíhal advokáty, zakládal důležité firmy a účty v zahraničí, nechával vypracovávat různé finanční posudky a plno dalších užitečných činností, o kterých vědět bylo pro nás velice důležité. A je zajímavé, že jsem se po několika letech opět dostal ke stejným jménům osob, které jsme poznali už za časů Rudy Javornického v Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku a Lichtenštejnsku. Ale skládala se nám zejména mozaika vztahů firem a osob spojených s problematikou obchodů s pohonnými hmotami. A šla nám z toho hlava kolem: Bena, Tukový průmysl, Pap Oil, Čepro, Venturon Investment, Airy s.r.o., Majk s.r.o, Pechan, Kadlec, Houška, Vomela, Klimus, politici, bílí koně, novináři, Generální ředitelství cel, celníci, pracovníci policie, tajných služeb, inspekce ministra vnitra, advokáti, lékaři… Vše tehdy směřoval Krejčíř k jedinému cíli, a to okrást stát o miliardy! Vymyslel totiž, jak získá z Čepra 2,8 miliardy korun. A Jakub Konečný nám to prozradil.
Původní sídlo Čepra ve Spálené ulici. Foto Hana Hlušičková
Jakub doufal, že naděje umírá poslední…
Káčko byl na kolenou a zuřil! Vybíjel si vztek na všem, co se hýbalo, a zjišťoval, kde se opět stala chyba a kdo selhal. On to přece nebyl. A došel ke správnému závěru. Ty zatracení policajti od Tichýho, jejich informátoři a státní zástupci od Dolejšího! Urputně začal doplňovat svůj seznam osob určených k likvidaci. Mrázek a Bechara, Starka, Polanský, Tichý, Dvořák, Kopp, Drlík, Dolejší, Trýzna… A já se začal bát. Nebál jsem se ale o sebe, ale o Jakuba, který „kupodivu“ na seznamu, který prý viděl, nebyl. Chtěl jsem po něm, aby šel ihned do programu na ochranu svědků. Přesvědčoval jsem ho, že po něm Káčko určitě půjde, protože nás neuhlídal. Nechtěl, přesvědčoval mne a tím i sebe, že se z toho u Káčka vymluvil. Údajně mu zdůvodnil, že se nedalo nic dělat, protože o všem rozhodli naši nadřízení a státní zástupci, a Káčko tomu prý uvěřil. A hlavně Jakub tvrdil, že Káčka zná tak dobře, že vycítí, kdy půjde do tuhého. Doslova mi říkal: „Já to na něm poznám. Když chce zabíjet, tak má takový zvláštní výraz ve tváři, v hlase, a hlavně lesk v očích…“ Já jsem však byl neústupný a tlačil na něj čím dál víc. Argumentoval pak tím, že nemůže odejít od své práce, pořád se snažil zachránit svou nezachranitelnou firmu K. P. Edwards a ve skrytu duše asi tajně doufal, že mu Káčko vrátí těch 200 milionů. Výmluvami nešetřil. Prý přece nemůže jen tak odejít od své družky, co by na to řekla máma, a že neumí jazyky, jak by se někde domluvil. Nepovolil ani, když jsem mu nabízel, že si může vzít družku s sebou, rodině to vysvětlím a schováme ho na Slovensku… Ale co bylo naprosto nečekané a neuvěřitelné, když přišel s tvrzením, že ho Káčko nemůže zabít, protože ho nutně potřebuje. Prý k realizaci úplně nového, a ještě ďábelštějšího útoku na Čepro…
Hlavní vchod do Burzovního paláce v Rybné. Foto Karel Tichý
… a tak démonu přese všechno sloužil
Podezřelé ale bylo i to, že na mne přestal Káčko v Jakubově přítomnosti nadávat, dokonce se měl prý i smířlivě vyjadřovat, že ví, že já za to vlastně nemůžu, že jen poslouchám rozkazy. A Jakuba pověřoval opět zdánlivě neškodnými, ale pro něho mnohoslibnými úkoly. Jedním z nich bylo například založení nových obchodních společností, opět v Lucembursku. Hlavní měla být společnost Hastings, kterou jim založil bankéř a bývalý honorární konzul v Lucembursku M. Wittmann. A Krejčíř Jakubovi tvrdil, že toto bude naprosto čistá cesta pro legální obchody s Čeprem. Jakub tomu chtěl věřit, zvláště když pak Káčko nechal svého komplice a účetního Jaroslava Siudu vyhotovit smlouvy na převod 300 milionů, které však nikdy nepřišly. Ale nechával si od Jakuba opravdu i reálně pomáhat. Začal spolupracovat i s jinými advokáty, než byli ti jeho VIP, nebo si nechal doporučovat a shánět lékaře, kteří ve spolupráci s advokáty měli jediný úkol, a to vyrobit pro něj takové lékařské posudky, které by mu podobně jako u Michala Redla zajistily nemožnost jeho trestního stíhání. A také pověřil Jakuba významným úkolem, aby mu tím zvýšil pocit důležitosti a nepostradatelnosti. Zavolal si ho a sdělil, že po něm chce zařídit kontakty na politiky. A nejlépe na politiky ČSSD a ze všeho nejlépe přímo na Grosse. Jenomže to Jakub neuměl, a tak přišel za mnou. Vyhnal jsem ho s tím, že je naprosto vyloučené tahat do našeho vyšetřování politiky, a ty s kontakty na vedení Čepra už vůbec ne. Opět byl smutný a já jsem pojal podezření, že mi už nechce říkat úplně všechno a jen přemýšlí, jak se dostat k těm svým dvěma stům milionů…
Burzovní palác
V Rybné ulici 682/14 na Starém Městě najdeme Burzovní palác, moderní administrativní centrum. Budova o osmi nadzemních podlažích nabízí 8000 m2 atraktivních kancelářských a 1500 m2 obchodních ploch v přízemí. Ve třech podzemních patrech je 190 parkovacích míst. Do nadzemních pater vedou dva samostatné vstupy přes centrální recepci v přízemí.
V objektu sídlí mj. Burza cenných papírů Praha, a. s. (BCPP), což je nevýznamnější burza v České republice. Provozuje hlavní trh s akciemi v zemi. Burzovní index má název PX, Veškerou její činnost kontroluje Česká národní banka.
Pražská burza oslavila nedávno 150. výročí svého fungování, založena byla 17. dubna 1871. Za Rakouska-Uherska se zde obchodovalo jak s cennými papíry, tak s komoditami. Právě jedna z komodit – cukr – byla klíčová pro celou monarchii a pražská burza díky tomu získala na důležitosti. Po první světové válce se z pražské burzy stala výhradně burza cenných papírů. V meziválečném období zažívala velký rozmach a naše pražská burza překonala důležitostí i tu vídeňskou. V letech 1936–1937 byl pro burzu postaven objekt, který je dnes součástí Nové budovy Národního muzea (bývalého federálního shromáždění) ve Wilsonově ulici. Činnost burzy byla ukončena ještě před druhou světovou válkou, v roce 1938.
Současná BCPP existuje od roku 1993 a do Burzovního paláce přesídlila po jeho dostavbě v roce 1995. V prosinci 2008 se majoritním akcionářem Burzy cenných papírů Praha stala společnost Wiener Börse AG. Pražská burza je tedy společně s Burzou cenných papírů Vídeň, Budapešť a Lublaň součástí skupiny CEE Stock Exchange Group (CEESEG).
|
