Jeden z prvních korupčních skandálů po sametové revoluci, aféra „Helbig“

13. 12. 202209:45

foto: Hana Hlušičková, PrahaIN.cz/Sídlo firmy Gebrüder Helbig bylo v budově na Vinohradské 365/10

KUDY KRÁČEL ZLOČIN: Nebylo divu, že lesk luxusních vozů světoznámé značky Mercedes-Benz zmámil v porevoluční euforii čerstvě etablované politiky i policejní pohlaváry. A jak je u nás zvykem, objevily se nejrůznější dohady a spekulace. Skandál vrcholil v polovině devadesátých let, kdy se strhl neuvěřitelný mumraj okolo vyšetřování, doprovázený medializací a politizací celé kauzy. A tak desetileté působení Helbigů u nás bylo zakončeno ostudou. Bratři se záhadně vypařili při zásahu policie v sídle firmy, když se „nikdo“ nedíval.

Firma Gebrüder Helbig, která byla zapsána do obchodního rejstříku 15. ledna 1991, své sídlo uváděla na adrese Vinohradská 365/10 na Praze 2. Do širšího povědomí lidí a hlavně za zájmu novinářů vstoupila 17. října 1991, kdy tato do té doby neznámá firma slavnostně otevřela své první prodejní a servisní středisko s názvem Auto Helbig v pražských Stodůlkách, v Bavorské ulici. Do československého byznysu nemohla vstoupit lépe, neboť se zaštítila jménem světoznámé firmy Mercedes-Benz. Tato kauza je ukázkou neuvěřitelné naivity, blbosti i zločinnosti některých našich polistopadových politiků a policistů. Netrvalo dlouho a z dračího vejce se totiž vyklubala podvodná firma stíhaná pro daňové úniky a podezřelé obchody nejen u nás.

Grandiózní cíle bratrů Helbigových

Firma Gebrüder Helbig se na začátku holedbala, že během dvou až tří let vybuduje servisní a prodejní síť dvaadvaceti středisek po celé republice. To znamenalo, že v každém kraji by byly přibližně dvě. V prodejnách pak měla být k dispozici široká nabídka vozů včetně nákladních automobilů a autobusů. Do prodeje se měly dostat i ojeté vozy a náhradní díly na vozy staršího data výroby, které už po československých silnicích jezdily.

V roce 1991 podle tvrzení Helbigových prodala firma v ČSFR 190 osobních automobilů, což prý bylo víc, než předpokládali. Během tiskové konference při otevření autosalonu ve Stodůlkách obchodní zástupce firmy pro osobní automobily představil mimo jiné ideu jednotného taxíku pro celou Prahu, neboť vozy Mercedes jsou ekologičtější, hospodárnější a déle vydrží než jiné vozy. Sliboval také příznivé dodací lhůty v horizontu několika měsíců a cíl prodat u nás téměř tisícovku vozů ročně. Když začátkem roku 1992 vzniklo Sdružení dovozců automobilů (SDA), firma Helbig pochopitelně nechyběla.

Ještě v polovině roku 1993 zástupce firmy Gebrüder Helbig tvrdil, že na mezinárodní výstavě Autosalon 1993 v Praze bude oficiálně představena nová řada čtyřdveřového osobního automobilu Mercedes Benz I90… A to byla si poslední pozitivní zpráva.

Prodejní prostory bývalého autosalonu firmy byly v rohovém domě na adrese Vinohradská 11. Foto Hana Hlušičková

Kauza „Helbig“

Helbigové využili dobu porevoluční euforie a jako výhradní dovozci vozidel značky Mercedes-Benz si v republice zavázali kde koho. S jejich působením jsou spjaté podezřelé podnikatelské aktivity a vazby na pražskou policii. Jejich vůz měl například bezplatně zapůjčený tehdejší ministr vnitra ČSFSR (ve funkci 1992) a výkonný místopředseda ODS (1992–1994) Petr Čermák, který na dotazy novinářů reagoval vyjádřením, že je vysokého vzrůstu, a auto mu proto vyhovuje ergonomicky. Navíc tvrdil: „Na rozdíl od jiných lidí jsem živého Helbiga viděl tak jednou v životě. Já jsem si od něj nic nevypůjčil. To auto mi půjčila česká policie. V roce 1992 nebo 1993 tam bylo dvacet lidí, kteří měli od ní to auto půjčené.“

Zapůjčená vozidla měli však i na Pražském hradě, ve vládě, na různých ministerstvech a významných úřadech a v neposlední řadě na pražském policejním ředitelství. A jistě si dnes dovedete představit, jak byli obdarovaní vděční. Bylo do toho vtaženo snad úplně všechno: Hrad včetně prezidenta Václava Havla a jeho manželky Olgy, premiér Václav Klaus, ministři jeho vlády, současní i předešlí, prokuratura až po generálního prokurátora, poslanci parlamentu, inspekce ministra vnitra, supervize, jednotliví politici, policejní prezident, vedení pražské policejní správy, různá média včetně televize, tedy kdekdo a kdeco.

Auto Helbig mělo svůj showroom ve Stodůlkách. I dnes najdeme v Bavorské ulici autosalon značky Mercedes-Benz. Foto Karel Tichý

Co se dělo za oponou

Bratři Helbigové založili v České republice dvě podobné společnosti: Gebrüder Helbig (den zápisu v obchodním rejstříku 15. 1. 1991) se sídlem Praha 2, Vinohradská 10 a Auto Helbig s.r.o. (den zápisu v obchodním rejstříku 30. 5. 1991) se sídlem Praha 5, Bavorská 11. V Německu pak fungovala firma Gebrüder Helbig GmbH Fahrzeugexport (8480 Weiden, Wolframstrasse 7), která byla jediným společníkem jak české firmy Gebrüder Helbig, tak české firmy Auto Helbig. První v Německu mercedesy levně nakupovala a převážela je přes hranice, takže platila malé clo, pokud ho vůbec platila, na našem území automobily mnohem dráž prodávala druhé firmě, která s nimi obchodovala. Záměny jmen firem pak široce využívali jak zástupci společností, tak vděční politici a policejní pohlaváři.

Někomu bylo v létě 1993 pěkně horko

Takřka bez povšimnutí prošly sdělovacími prostředky zprávy o kontrole hospodaření a uzavírání smluv pražské policejní správy prováděné údajně inspekcí ministra vnitra. Bylo to v létě 1993, v okurkové sezóně, a proto tyto zvěsti nevzbudily nijak zvlášť velký rozruch ani ohlas. Zástupce ředitele pražské policie Jiří Staněk začátkem srpna přiznal, že policie jezdí ve vozech značky Mercedes-Benz: „První smlouva, na jejímž základě koupila Správa asi 10 mercedesů, byla uzavřena před více než rokem. Všechny mercedesy jsou ve výkonu služby, alespoň předpokládám, až asi na jeden, který má k dispozici vedení Správy.“ Inspektoři se podle něho zajímali při kontrole i o smlouvu, na jejímž základě využívala firma Helbig policejní objekt v Divoké Šárce v Praze 6. Staněk uvedl, že o existenci takové smlouvy ani o tom, že Helbigové používají zmíněný objekt jako skladiště svých vozů, nevěděl. Osoby, které jsou podle něho oprávněny „určité drobnější smlouvy v tomto duchu“ uzavírat, tedy ředitel pražské policie Pavel Hofman a jeho zástupce pro týlové zabezpečení Miroslav Platil, jsou na dovolené v zahraničí. Jak prý slyšel, měla by jim firma za to recipročně opravovat mercedesy.

Po návratu z dovolené se k věci vyjádřil i ekonomický náměstek ředitele pražské policejní správy Miroslav Platil: „Pražská policie vlastní 24 vozů značky Mercedes různých kategorií. S výjimkou dvou jsou všechny zařazeny v přímém výkonu služby. Část z nich jsme zdědili po federálním ministerstvu vnitra, několik jsme dostali od českého ministerstva vnitra a 12 jich pro policii nakoupil pražský magistrát. Pražská policie nehradila žádný mercedes z vlastních prostředků.“ Vyjádřil se i ke kontrole prováděné inspekcí ministra vnitra: „Poté, co vedení pražské policie koupilo za finanční prostředky věnované magistrátem mercedesy, prověřovala tuto skutečnost a její okolnosti inspekce ministra vnitra. Nenašla však nic závadného.“

Nicméně se ukázalo, že činovníci policie jaksi pozapomněli sjednotit čísla i fakta, se kterými vystupovali v médiích, se zástupcem firmy Helbig, který prohlásil, že firma prodala pražské policii přibližně 35 mercedesů (po medializaci kauzy počet prodaných vozů snížil na 24, aby to souhlasilo s doklady pražské policejní správy) a že smlouva o prodeji byla uzavřena koncem roku 1991. Také ke smlouvě na využití policejního objektu v Divoké Šárce upřesnil, že tovární areál byl podle něj majetkem rodiny Jelínkových a vyráběly se zde korkové zátky, odtud označení „Na korku“, a potomek rodiny, Čechokanaďan a ministr kanadské vlády Otto Jelinek o vrácení objektu neprojevil zájem.

Ministra vnitra Jan Ruml už 30. srpna požádal dopisem Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) o prověrku hospodaření pražské policie. Ukázalo se však, že si trochu popletl zákony, neboť jednotliví ministři nejsou kompetentní k zadávání úkolů NKÚ, což mu připomněl prezident NKÚ JUDr. Lubomír Voleník: „Dopis ministra Rumla není relevantním podnětem, na jehož základě by NKÚ zahájil prověrku hospodaření Správy hl. m. Prahy Policie ČR. Záleží na tom, jak se s tímto problémem vypořádá Sněmovna. Pokud branný a bezpečnostní výbor jakožto orgán Parlamentu nám jako výsledek svého jednání postoupí podnět, ten bude podnětem relevantním podle zákona o NKÚ.“ A tak ministr vše rychle napravil: o tři dny později mu totiž toto jeho rozhodnutí branný a bezpečnostní výbor Parlamentu schválil.

Jan Ruml tak údajně chtěl skončit se spekulacemi a učinit přítrž dohadům, že policie nedokáže objektivně vyšetřit samu sebe, proto vyšetřování předal nezávislé instituci. Ředitel pražské policie Pavel Hofman tehdy sebevědomě tvrdil: „Proč tedy najednou celková kontrola hospodaření? Nevím, možná jde i o jakési tlaky mimo vedení vnitra, ale k tomu bych se nerad vyjadřoval. V každém případě myslím, že žádné kontroly se bát nemusíme. Zjistí-li cokoliv špatného, jsem připraven se zodpovídat.“ JUDr. Pavel Hofman se zodpovídat nemusel. Ještě dřív, než NKÚ schválilo kontrolní závěr, byl odvolán...

Druhé dějství aféry

O rok později se skandál kolem Helbigů přece jenom dostal na první stránky novin a do nejsledovanějších časů televizí a rozhlasových stanic. A začal neuvěřitelný mumraj ve vyšetřování, doprovázený řádnou medializací a následnou politizací celé kauzy. V souvislosti s touto aférou padla jména řady vysokých politických a hospodářských představitelů, z nichž nejzajímavější byli prezident Václav Havel, ministr vnitra Jan Ruml, bývalý výkonný místopředseda ODS Petr Čermák a samozřejmě i bývalý pražský policejní ředitel Pavel Hofman. Do průběhu vyšetřování aktivně vstupoval i premiér a předseda ODS Václav Klaus a další osobnosti.

Druhou fázi aféry na podzim roku 1994 ve sdělovacích prostředcích odstartoval a dlouho úspěšně živil Petr Čermák, poté bratři Helbigové sami svým „záhadně úspěšným“ útěkem. Pak aféra ovšem na dlouho utichla.

V roce 1995 případ krátce oživila televize Nova zveřejněním fotografií a videonahrávek – obojí získali od německých kolegů operativci ze SPOKu čili Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti a odevzdali je spolu se zprávou ze služební cesty vedení; jak se ale tyto materiály dostaly do médií, věděli jen jejich nadřízení. Tehdy záběry komentoval na TV Nova novinář Dalibor Balšínek. Na fotografiích byli vidět mnozí vrcholní politici v družném hovoru s Dieterem Helbigem, následovala momentka z videozáznamu oslav otevření autosalonu bratrů Helbigových ve Stodůlkách, jichž se zúčastnil i náměstek ministra vnitra Martin Fendrych, a končilo to zmínkou o údajném seznamu stovky jmen osob, podniků a organizací, kterým bratři Helbigové zapůjčili zdarma vozy značky Mercedes-Benz. Zdálo se, že veřejnost se konečně dozví jména zkorumpovaných politiků a státních úředníků. Nic takového se však nestalo.

Ilustrační fotografie automobilu značky Mercedes-Benz vyrobeného roku 1992. zdroj: Volně k užití

Důsledky kauzy

Ve finále však aféra „Helbig“ tvrdě zasáhla především policii. Stálo to post několika ředitelů na ministerstvu vnitra, policejního prezidenta, ředitele pražské policie, ale i místo vedoucího odboru kontroly a stížností Přemka Vachalovského, který měl k této kauze ještě další veliký vroubek u inspekce ministra vnitra, neboť vyšetřoval korupci policistů. Navíc veřejně odmítl tvrzení premiéra Klause, že ve vztazích pražských policistů s firmou Helbig nebylo nic protiprávního: „Není pravda, že by kontrolní orgány policie nezjistily žádné protiprávní jednání. Naopak. Zjistily závažné porušení právních norem, dokonce vyslovily podezření, že může jít o mezinárodní trestnou činnost.“

Jenom pro doplnění ještě uveďme, že německé orgány vydaly později na bratry Helbigovy mezinárodní zatykač. V Německu je policisté stíhali za nějaké podvody a věděli, že oni spokojeně podnikají v České republice. Shodou (ne)šťastných náhod zatykač skončil na pražské policejní správě a Helbigové při svém zatýkání v kancelářích firmy na Vinohradské, u Rozhlasu, využili chvilkové „nepozornosti“ čtyř zasahujících pražských policistů a kvapem „odešli“ z České republiky.

Tečku za případem bratrů Helbigových – alespoň v Německu – učinila trestní komora pro hospodářské delikty při zemském soudu v Norimberku v roce 1997. Starší Dieter byl odsouzen do vězení na tři roky, ale vzhledem k započítání vyšetřovací vazby byl propuštěn. Mladší Gerhard byl odsouzen do vězení na dva roky a devět měsíců. Škoda, kterou se soud zabýval (některé případy nebyly do spisů zahrnuty), činila jeden milion marek. Škody způsobené Helbigy v České republice nebyly bohužel předmětem řízení.

Značka automobilů Mercedes-Benz

Mercedes-Benz (nebo jen Mercedes) je obchodní značka německého výrobce luxusních a užitkových vozidel společnosti Daimler AG. Značka vznikla v roce 1926 spojením firem Daimler-Motoren-Gesellschaft (založená roku 1901) a Benz Motorwagen. Od té doby je jejím symbolem trojcípá hvězda, jejímž autorem je Gottlieb Daimler, obkroužená vavřínovým věncem Karla Benze. První značková vozidla Mercedes-Benz byla vyrobena společností Daimler-Benz 28. června 1926.

Na počátku vývoje vozidla byl patentovaný motorový automobil o třech kolech (Benz Patent-Motorwagen) konstruktéra Carla Benze (1844–1929) z roku 1886, který je všeobecně považován za první benzinový automobil s čtyřtaktním spalovacím motorem na světě. Velkou oporou Benze byla jeho manželka Bertha, jež pro svůj přínos – byla prvním člověkem, který uskutečnil dálkovou jízdu v automobilu – a podporu činnosti svého muže a propagaci jeho práce je považována za průkopnici automobilismu.

Druhým zakladatelem značky byl vynálezce a konstruktér prvních motocyklů a automobilů Gottlieb Daimler (1834–1900), který společně se svým asistentem a poté hlavním konstruktérem Wilhelmem Maybachem roku 1866 přestavěl čtyřkolový dostavník a vybavil ho benzinovým motorem. Maybach poté roku 1900 zkonstruoval na podnět rakouského obchodníka Emila Jellinka závodní automobil s čtyřválcovým motorem o výkonu 35 HP a nazval ho podle Jellinekovy tehdy desetileté dcery Mercedes. Automobil Mercedes byl společností Daimler Motoren Gesellschaft (DMG) uveden na trh v roce 1901.

Mimochodem, Emil Jellinek byl velmi zdatný obchodník a marketingový stratég, který propagoval automobily Daimler mezi nejvyššími kruhy společnosti. Mezi jeho zákazníky patřila rodina Rothschildů a další známí lidé, ale Jellinekovy plány šly dále a již v roce 1901 prodával automobily Mercedes v Novém světě. Vlastnili je tak američtí miliardáři zvučných jmen – Rockefeller, Astor, Morgan a Taylor. Zúčastnil se také automobilového závodu v Nice, kde jezdil pod pseudonymem „Monsieur Mercédès“, aby nebylo známo jeho pravé jméno. Mnozí považují tento závod za zrození značky Mercedes-Benz. V roce 1901 byl název Mercedes zaregistrován společností DMG po celém světě jako ochranná známka.

V průběhu roku 1930 podnik vyráběl Mercedes-Benz model 770, vůz, který byl velmi populární během nacistického období Německa. Adolf Hitler byl známý tím, že v době, kdy byl u moci, sám jezdil v modelu tohoto vozu, který byl vybaven neprůstřelnými čelními skly.

Od roku 1937 se podnik Daimler-Benz stále více zaměřoval na vojenské výrobky, jako byl nákladní automobil LG3000 a letecké motory DB600 aDB601. Postavil proto v roce 1936 novou továrnu ukrytou v lese v Genshagenu, asi 10 km jižně od Berlína. Zajímavostí je, že v továrnách podniku, který koncem 40. let přešel na válečnou výrobu, tvořili v roce 1944 téměř polovinu z jejích 63 610 zaměstnanců nuceně nasazení, váleční zajatci nebo vězni koncentračních táborů. Společnost později zaplatila 12 milionů dolarů na reparacích rodinám těchto dělníků.

V průběhu desetiletí společnost Mercedes-Benz zavedla mnoho elektronických a mechanických inovací a bezpečnostních prvků, které se později staly běžnými. V současné době je Mercedes-Benz jednou z nejznámějších a nejdéle působících automobilových značek na světě.