Jsou to ty nejbrutálnější mordy vůbec. Vraždy prostitutek v dějinách kriminalistiky, díl I.

13. 02. 202214:03

foto: Hana Hlušičková (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)/Myslíkova ulice směrem od Karlova náměstí. Toto místo se stalo osudné jedné prostitutce v roce 2002.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Kněžky lásky jsou často oběťmi brutálních napadení, která nezřídka vrcholí vraždou. Co přitahuje takovou pozornost veřejnosti k těmto hrůzným činům spáchaným na prostitutkách? V mnoha případech je to nevídaná brutalita, s jakou zacházejí vrazi se svými oběťmi. V dějinách kriminalistiky tak vystupují prodejné ženy či muži jako oběti, nebo i jako pachatelé těch nejbizarnějších vražd, které je člověk schopen spáchat. Podívejme se napřed trochu do historie a poté do celkem nedávné pražské „současnosti“.

Oblast sexuálně motivované trestné činnosti je rozsáhlá a můžeme na ni pohlížet z mnoha úhlů. Začněme tedy sexuálně motivovanými sériovými vraždami, kde jsou zastoupeny prodejné ženy nebo muži v roli oběti, nebo pachatele. Aktéři těchto skutků jsou často námětem nejen kriminálních filmů, hororů, thrillerů, ale i diplomových a doktorských prací studentů a bulvárních novinových článků.

Co se týče vražd spáchaných ze sexuálních motivů, je v mnoha případech pravidlem, že nejsou vykonány přímo na území Prahy, pouze mají hlavní město jako výchozí bod zřetězených událostí předcházejících vraždě. Oběť je často vyvezena za hranice metropole do Středočeského kraje, kde pachatel zanechá její nahé tělo na odlehlém místě či ho ukryje v hůře přístupném terénu s cílem zamést po sobě stopy a oddálit nález těla oběti.

Při zmínce o sexuálních vraždách si každý z nás určitě vybaví neobjasněné sériové vraždy Jacka Rozparovače a smrt pražské prostitutky Otýlie Vranské. Zajímavé je, že obě kauzy mají několik společných rysů. Za prvé: nesmrtelnou slávu jim zajistili senzacechtiví novináři, kteří bez zábran barvitě popisovali hrůzné detaily vražd. Za druhé: veřejnost inspirovaná novinovými články široce spekulovala o identitě vraha, jehož mnozí hledali i v nejvyšších patrech společnosti. Z třetí: údajný vrah komunikoval s žurnalisty dopisy. Za čtvrté: ani novodobé rozbory DNA nepřinesly definitivní rozuzlení případů. A tak legendy a mýty o nich žijí dál.

Kanonická pětice obětí Jacka Rozparovače

Jack Rozparovač alias „Vrah z Whitechapelu“ v polovině roku 1888 v průběhu necelých tří měsíců zavraždil a bestiálním způsobem zohavil těla pěti prostitutek. Po vraždě 42leté „Pěkné Polly“ a 47leté „Tmavé Annie“ dostaly londýnské noviny od Jacka dopis. Oznámil, že s vražděním nepřestane a své příští oběti, jen tak pro zábavu, uřízne obě uši. Třetí oběť, 44letá „Dlouhá Liz“, byla jen podříznutá, ale k zohavení těla nedošlo. Pachatele asi někdo vyrušil, protože další oběť, kterou zavraždil ještě téhož dne, 46letá alkoholička Kate, měla odříznuté obě uši, zohavenou tvář a střeva přehozená přes rameno. Poslední oběť, 25letá Mary, byla zavražděna ve svém bytě, na rozdíl od těch prvních čtyř, které zemřely na ulici. Pachatel měl na svoje fantazie tak dostatek času a na své poslední oběti se opravdu vyřádil. Tím vražedná série skončila a otázka, kdo byl Jackem Rozparovačem, není vyřešena dodnes.

Případ Vranská z roku 1933

Stejný kriminalistický pomníček představuje u nás již téměř 90 let násilná smrt příležitostné prostitutky Otýlie Vranské. Její vražda patří mezi nejznámější zločiny v dějinách české kriminalistiky. Mladá žena pocházela z chudé rodiny, prošla polepšovnou, byla trestána za potulku a ve svých 21 letech odjela ze Slovenska za lepším živobytím do Prahy. Stálou práci však nenašla, a tak si musela přivydělávat na ubytování, stravu či útratu v restauraci sexuálními službami. Nebyla to žádná krasavice, byla menší a podsaditá. 31. srpna 1933 byla před půlnocí viděna před podnikem U Šmelhausů (později známém jako vinárna Narcis) v Melantrichově ulici č. 5.

V Melantrichově ulici viděli svědkové Otýlii Vranskou naposledy živou. Foto Karel Tichý

Další časový sled událostí není přesně znám. Víme jen, že neznámý vrah Otýlii někde v bytě omráčil údery do hlavy, a ještě zaživa jí od těla oddělil hlavu. Potom bodal do mrtvého těla nožem, tělo rozčtvrtil, jednotlivé části těla umyl a uložil do dvou kufrů, které poslal ze dvou nádraží vlakem do Bratislavy a do Košic. V listopadu téhož roku začaly do redakce Poledního listu docházet skriptem psané dopisy údajného vraha, který prý vraždí prostitutky pro zábavu a který se označil za „Fantoma ulice“. Pravdivost jeho tvrzení se nepodařilo prokázat, přestože vyšetřování vraždy řídil vládní policejní rada Josef Vaňásek, předloha literární postavy rady Vacátka.

Naděje, že by mohl být pachatel odhalen, svitla s příchodem analýzy DNA, protože oběť v ruce svírala cizí vlasy. Už předtím byla vytipována dokonce dvojice pachatelů, a to rotmistr Josef P. a prostitutka Antonie K. V roce 2017 byl proveden rozbor DNA uchovaných vlasů a badatelé získali i vzorky DNA od žijících příbuzných možných pachatelů. Nicméně k oficiálnímu rozuzlení případu nedošlo.

Případ vraždy prostitutky z Myslíkovky z roku 2002

Černou můrou se pro 31letou Helenu, pouliční prostitutku, stalo setkání se sexuálním násilníkem Pavlem Soldátem. V polovině ledna 2002 ji na rohu Karlova náměstí a Myslíkovy ulice Soldát oslovil, domluvili se spolu na čtyřhodinovém „čísle“ v pronajaté vile někde v Braníku za lákavou cenu pěti tisíc korun. Místo do vily ji však Soldát odvezl někam k Vltavě.

Roh Myslíkovy a Křemencové, kde vrah oslovil prostitutku Ludmilu Bezděkovskou.

Moc nemluvil, jenom řekl, že se jmenuje Petr. Zastavil pod záminkou výměny píchlého kola. Vystoupil z auta, obešel vozidlo a šel ke dveřím spolujezdce. Přikázal, aby Helena také vystoupila. Hned potom utržila ránu pěstí do obličeje, spadla na zem a v bolestech zjistila, že má vyražený zub. Když ležela na zemi, dostávala rány klíčem nebo heverem. On nemluvil, jen ji bil. V průběhu bití z Heleny serval veškeré oblečení, až byla nahá. Když ji přestal bít, začal ji osahávat a strkat ruku do přirození. Potom Heleně sebral kabelku, nechal ji ležet na zemi a odjel.

Na otázku, jak rychle se může ze sexuálního násilníka stát sexuální vrah, můžeme hledat odpověď v příběhu 45leté Ludmily Bezděkovské, pražské prostitutky, který se začal odvíjet za jedné letní nedělní noci v roce 2002. Bezděkovská dorazila „na post“ do Myslíkovy ulice a vyhlížela zákazníka. Všimla si mladého muže, fešáka, který postával na druhé straně ulice, a kývla na něj: „Když něco chceš, tak pojď sem!“ Domluvili se na požadovaných sexuálních praktikách a místu v soukromí za městem, kam měl muž Bezděkovskou odvézt autem. Když autem chtěla svést další prostitutka – Ludmila Marková, pozdější důležitá svědkyně, muž rázně odmítl a rychle odjel směrem k Mánesu.

Osvětlené hodiny na fasádě pivovaru U Fleků v Křemencové ulici, na nichž si svědkyně ověřila čas odjezdu auta s Ludmilou Bezděkovskou.

Muž, který odvážel Bezděkovskou, byl svobodný a bezdětný 29letý Pavel Soldát, vyučený elektrikář, který střídal krátkodobá zaměstnání. Prohlašoval o sobě, že je černá ovce rodiny a o pořádné zaměstnání nezavadí. Začal navštěvovat noční kluby, kde se choval „divně“, chtěl, aby mu dívky do detailů popisovaly, co dělaly se zákazníky. Měl zlý pohled a divně přeskakující hlas, jako by mutoval. Když se někdo ohradil proti jeho chování, choval se hůř a byl stále sprostší. V nočním klubu Domino v Táboře se nechával polévat horkým voskem a bít za přítomnosti několika dívek z klubu i personálu. Dostal přezdívku „Voskovka“.

Příběh Ludmily Bezděkovské tedy začal stejně jako ten Helenin. Pavel Soldát ji odvezl za Prahu na osamělé místo, kde nehrozilo, že potkají svědky. Po vystoupení z auta dostala ránu do obličeje, až jí vyrazil několik zubů. Začal jí také strhávat oblečení. Ale pak se stalo něco, co přimělo pachatele, aby změnil osvědčený způsob ukojení sexuální potřeby, tj. bití, osahávání a sexuální zneužití oběti. Ludmila byla oproti Heleně „pěkně od rány“. S největší pravděpodobností se začala Soldátovi bránit, možná mu nadávala, a protože věděla, že jí jde o holý život, začala utíkat.

Místo, kde byla oběť vraždy nalezena. Foto Policie ČR

Pavel Soldát nasedl do auta, oběť na cestě dostihl, autem ji srazil a vlekl. Potom vystoupil, Ludmilu uškrtil a sexuálního uspokojení dosáhl zasazením 13 bodných ran nožem do oblasti hrudníku. Tělo oběti zbrocené krví nechal na místě a odjel.

Označení místa, kde byly vyražené zuby. Foto Policie ČR

Jak na pachatele policisté přišli? Na základě rozsáhlého dotazování v komunitě prostitutek, které mimo jiné vypovídaly, že v erotických salonech se jistý muž choval podivně a agresivně. Nakonec se dostali k další pouliční prostituce, oběti, která přežila a která popsala, co s ní dělal. K dopadení pachatele přispělo jeho náhodné setkání s první obětí, Helenou, na stejném místě, tedy v Myslíkově ulici, a potom svědectví další prostitutky, která byla setkání přítomna, Ilony. Při výslechu Pavel Soldát napadení Heleny i vraždu Ludmily zásadně popíral a tvrdil, že v době vraždy se pohyboval na Táborsku. Důkazů měli policisté minimum, a tak se rozhodli pro rekognici. Teprve při ní se prokázalo, na základě svědectví kamarádky Bezděkovské, Ludmily Markové, že Pavel Soldát je oním mužem, s nímž oběť odjela.

Poloha těla oběti u lesní cesty poblíž Řitky. Foto Policie ČR

Znalci zjistili u Pavla Soldáta specifickou poruchu osobnosti a sexuální deviaci typu agresivního sadismu. Jeho pobyt na svobodě byl označen za enormně nebezpečný, protože je nadměrně zaujat mocí, ovládáním a ponižováním druhých. Psychiatři proto navrhovali ústavní léčení.

Soudní líčení s Pavlem Soldátem začalo v červenci 2004. Dne 29. listopadu soud vynesl rozsudek – 14 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Uložil mu také ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Vrchní soud v Praze v březnu 2005 výši trestu i nařízenou ústavní léčbu potvrdil.

Proč bývají sexuálně motivované vraždy tak brutální?

Pachatelé sexuálních vražd jsou patologické osobnosti. Jde o typ predátora, který žije mezi námi a může být na první pohled k nerozeznání do normálních lidí. Cítí ale jinak. Má bujnou fantazii, představuje si sadistické scény, které pak svými činy realizuje. Fascinuje ho krutost, týrání psů, koček, ptáků, hospodářských zvířat. Má zájem o pornografii, zejména tu sadistickou. Útočí zpravidla poté, co utrpí jeho sebevědomí, když se mu někdo vysmívá, zvláště v souvislosti se sexem, a když mu někdo odporuje.

Hlad po sexu, touha po dominantní roli a uznání se u sexuálních vrahů po staletí nemění. Jakmile má vrah život oběti ve svých rukou, je vše, co na oběti páchá, jakýmsi automatismem. Dělá to, co prožil ve svých představách, ve své fantazii. Oběť je pouhým objektem, věcí, která existuje jen pro něho, aby dosáhl svého uspokojení.