Kalné vody… Kde se dělá politika? No přeci v kavárnách, restauracích a hotelových barech

17. 09. 202219:34

foto: Hana Hlušičková, Hans Štembera/Café Savoy je stylový café restaurant s nezaměnitelnou atmosférou. Na snímku vlevo nahoře Marek Dalík.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN Na konci devadesátek a na začátku milénia si politici domlouvali schůzky v kavárnách, restauracích luxusních hotelů či barech. A s trochou nadsázky lze říci, že podle stupně utajení setkání či jejich politické orientace bylo možné dopředu odhadnout, jestli ke schůzce dojde v hotelu Hoffmeister, kavárně Slavia, Café Savoy či hotelu Savoy.

Novináři nedopřávali politikům příliš soukromí, a tak šéfové koaličních stran tehdy chodili řešit důležité vládní otázky do vybraných pražských podniků.

Hotel Savoy najdeme na dohled od Pražského hradu na Pohořelci. Foto Karel Tichý

Hotel Savoy

V předchozím dílu cyklu jsme slíbili, že se k Miroslavu Šloufovi a jeho úloze při druhé volbě Václava Klause prezidentem vrátíme. Tenkrát, v únoru 2008, to byla pěkná divočina. Politici napříč stranami se navzájem obviňovali z korupce a vydírání, tři zástupci lidu zkolabovali, což bylo roznětkou k výbušné hádce, kdo na koho tlačil, až se zhroutil. Pět politiků dostalo v obálce nábojnice, dalším chodily výhrůžné SMSky. Ale všechno zlé je pro něco dobré – právě po těchto nechutných sporech se začala prosazovat myšlenka přímé volby hlavy státu.

Pár týdnů před volbou prezidenta se v luxusním hotelu Savoy – Keplerova 218/6 na Hradčanech – odehrály nejméně dvě důvěrné schůzky mezi Klausovým kancléřem Jiřím Weiglem a šedé eminence tehdejší politiky Miroslavem Šloufem. I když panovalo podezření, že Šlouf s Weiglem jednali o získání části hlasů ČSSD pro tehdejšího prezidentského kandidáta ODS, podstata příběhu se nikdy nevyšetřila.

Oba muži se sešli ve středu 22. ledna v podvečer a o den později odpoledne. Kancléř a lobbista seděli v hotelovém baru nikým nerušeni v rohu u stolku pro dva, u vedlejšího stolu čekal Šloufův přítel. Z hotelu odcházeli zvlášť, ale krátce po sobě. Na dotazy novinářů setkání potvrdili, ale rozcházeli se v tom, proč se vlastně sešli. Weigl tvrdil, že důvodem byly jeho padesáté narozeniny. Šlouf naopak připustil, že jednou z věcí, které s kancléřem řešili, bylo získávání hlasů z řad sociálnědemokratických volitelů pro Klause.

Jejich důvěrný hovor ale zachytila bezpečnostní kamera hotelu a její záznam unikl čtyři dny před volbou do médií, což ji podle některých politiků zásadně ovlivnilo. Malér byl na světě. Kdo záznam vynesl? Cui bono? Únik videa na dlouhou dobu zaměstnal inspekci ministra vnitra. Vyšetřovatelé z ÚOOZ pracovali s několika variantami a ministr vnitra Ivan Langer dlouze studoval písemné podklady. Rozlícený premiér Mirek Topolánek dštil síru. Podle něj za únikem videa z hotelu byla ČSSD, potažmo bývalý šéf rozvědky Karel Randák, který měl blízko k Petru Dimunovi, poradci Jiřího Paroubka. Oba pánové vše důrazně popřeli. Že se na tom nepodíleli, potvrdili i detektivové z ÚOOZ. Státní zástupce obvinil dva muže – policistu Jiřího Dvořáka z Útvaru zvláštních činností Policie ČR a příslušníka civilní rozvědky Petra Bakeše. Oběma – zakrátko bývalým pracovníkům policie a rozvědky – hrozilo vězení. Pikantní je, že peněžitou pokutou byla potrestána novinářka Sabina Slonková, když odmítla prozradit zdroj, který jí poskytl videozáznam ze schůzky.

Konečný verdikt soudu přišel až po šesti letech: expolicista Dvořák byl zproštěn obžaloby a dočkal se odškodnění za nezákonné trestní stíhání, neboť nevěděl, že Bakeš nahrávku nepoužije ke služebním účelům. Podle pravomocného rozsudku se Bakeš obrátil koncem ledna 2008 na Dvořáka s žádostí o získání kamerového záznamu z hotelu Savoy. Dvořák pak od marketingového ředitele hotelu získal záznamy na DVD, které krátce poté předal Bakešovi. Toho soudy potrestaly za zneužívání pravomoci a neoprávněné nakládání s osobními údaji tříletým zákazem působení u bezpečnostních sborů a pokutou sto tisíc korun.

Hotel Hoffmeister

Když v prvních letech milénia společně vládli Stanislav Gross (ČSSD), Miroslav Kalousek (tehdy KDU-ČSL) a Pavel Němec (US-DEU), střídali se při koaličních schůzkách v roli hostitele. Zatímco Kalousek bral své kolegy do Restaurantu u Kolowrata a Němec do hotelu Paříž, Gross nedal dopustit na restauraci v hotelu Hoffmeister – Pod Bruskou 144/7 na Malé Straně –, který je jen pár metrů od Úřadu vlády a má parkoviště v podzemí.

Hotel Hoffmeister má jednu velkou přednost, a to podzemní parkoviště skryté před zraky zvědavců. Foto Hana Hlušičková

Před Grossem si diskrétní prostředí oblíbil šéfporadce premiéra Zemana Miroslav Šlouf, který instruoval svou sekretářku Editu Drápalovou, aby v případě, když bude volat jeho přítel „kmotr“ František Mrázek a bude se chtít sejít, mu navrhla: „Co třeba snídaně ve středu v osm hodin?“ A Mrázek familiárně souhlasil: „Vyhovuje. Jako obvykle v Hofi.“

Při pozdní snídani se tu také scházel s obchodními partnery či novináři lobbista a pravá ruka Mirka Topolánka Marek Dalík. Pro změnu kolem poledne tu za časů Klausovy vlády mívali pracovní obědy nejvýznamnější čeští bankéři – generální ředitel IPB Jiří Tesař, generální ředitel České spořitelny Jaroslav Klapal, generální ředitel Komerční banky Richard Salzmann a generální ředitel ČSOB Pavel Kavánek. Na vybranou krmi se samozřejmě těšil i hlavní poradce premiéra Václava Klause, Jiří Weigl.

Ze Strakovy akademie si sem rád odskočil i ministr financí ve druhé vládě Mirka Topolánka Kalousek, který se tu spolu s předsedou TOP 09 Karlem Schwarzenbergem scházel se zástupci Kellnerova sdružení či přímo s Petrem Kellnerem.

Café Savoy najdeme na dohled od Vltavy, na rohu ulic Vítězné a Zborovské. Foto Hana Hlušičková

Café Savoy

Pro obchodní snídaně či obědy si politici a byznysmeni často vybírali Café Savoy – Vítězná 124/5 na Malé Straně v předpolí mostu Legií –, café restaurant s kouzelným interiérem. Velkou výhodou podniku je rozlehlé parkoviště přímo před ním, kde se vždy najde volné místečko. Café Savoy bylo také oblíbeným místem lobbisty Marka Dalíka, který sem rád chodil na řízek s bramborovým salátem, na svíčkovou nebo na jahodové knedlíky.

Na kávu se jablečným štrůdlem se tu přes den zastavoval kde kdo. Příjemné prostředí inspirovalo ke schůzkám rovněž zpravodajce a policisty, kteří se tu scházeli se zahraničními kolegy. Jednou se jim to však vymstilo, když se při „přísně konspirativním“ jednání zástupce ředitele ÚZSI Karla Randáka a šéfa policejní operativy Karla Tichého s americkou styčnou pracovnicí úřadu z USA ohledně prověřování vývozu peněz Mrázkem a Pitrem z republiky na Floridu k vedlejšímu stolu posadil s pěti členy své ochranky velký příbramský boss Jaroslav Starka. Zpravodajec se v tu ránu vypařil, jak to jenom tajní agenti umí, a detektiv z protikorupční policie se značně orosil, když musel americké kolegyni vysvětlovat, o co jde a proč si musí hrát poněkud halasněji na turisty. Není divu, že pak ze spolupráce s USA tak nějak nebylo vůbec nic.

Spiritka – z atria se vchází prosklenou stěnou do konferenčního sálu, kde se konají slavnostní akty. Foto ZSMV

Spiritka

Chátrající areál bývalé barokní usedlosti převzalo ministerstvo vnitra v roce 1985 a komplexně ho zrekonstruovalo. Vzalo to z gruntu. Původní budovy zbouralo a postavilo je se zachováním půdorysu i hmoty znovu. Po roce 2007 přešel areál do správy příspěvkové organizace Zařízení služeb pro ministerstvo vnitra (ZSMV).

Spiritka – Atletická 2352/11 v Břevnově – má dnes charakter reprezentačního zařízení resortu Ministerstva vnitra ČR. Areál je tvořen šesti objekty uspořádanými kolem společného dvora, jakéhosi atria. Po opravách, které mají být dokončeny letos na podzim, tak bude část ubytovacích, konferenčních a stravovacích kapacit Spiritky opět sloužit veřejnosti na objednávku; druhá část objektů není veřejnosti přístupná. Příležitostně jsou konferenční sály pronajímány, například v roce 2012 tu před poslanci mandátového a imunitního výboru vystoupil David Rath, eskortovaný sem z vazby.

Posláním Spiritky je poskytovat prostory především pro konání slavnostních akcí ministerstva vnitra spojených s bohatým pohoštěním oslavenců, například se tu udělují medaile a rezortní vyznamenání. K jednomu takovému udílení medailí PČR se váže „veselá“ historka z podzimu 2007, kdy se tehdejší ministr vnitra Ivan Langer na slavnostním aktu opět setkal s Karlem Tichým, v té době již přes půl roku expolicistou. Pikantní bylo, že mu předával medaili za věrnost II. stupně. Langer se totiž s pomocí inspekce pokoušel bývalého šéfa protikorupční policie kriminalizovat. Všeříkající je jeho výrok: „Zavřete ho! Je mi jedno jak, zákonně nebo nezákonně, prostě ho zavřete!“ Ke štvanici se přidala i BIS a její ředitel přezdívaný „Špalík“ se nechal slyšet: „Kdo se s ním sejde nebo promluví, bude od BIS propuštěn!“ A najednou „dajli medajli“! Podle očitých svědků setkání Langera s expolicistou to prý tenkrát na Spiritce vypadalo, že se při předávání medaile servou, jak tam na sebe syčeli. Pana ministra poté rázem přešla chuť na vybrané lahůdky a bez rozloučení rychlostí blesku zmizel.

V tomto domě na Letné bývala restaurace Asia. Foto Karel Tichý

Restaurace Asia

Dnes je v přízemí obyčejného činžáku na Letné – Letohradská 755/50 v Holešovicích – místo kauzou Liznerův kufřík mediálně známé restaurace Asia nenápadná veganská a vegetariánská restaurace.

Jaroslav Lizner byl šéfem Střediska cenných papírů (SCP) a zároveň Centra kupónové privatizace (CKP), a tak dohlížel na řádný průběh celého projektu kupónové privatizace. V pondělí 31. října 1994 ale dostal hlavní roli v úplně jiném dramatu, stal se jedním ze symbolů korupce a kalných vod podnikání z počátku devadesátých let. Tohoto dne byl po rozsáhlé a dlouho pečlivě připravované policejní akci zatčen pro podezření z korupce.

Zatčení proběhlo v restauraci Asia, kde na schůzce s podnikatelem s velmi špatnou pověstí Lubošem Sotonou převzal kufřík s finanční hotovostí ve výši 8,5 milionu korun. Sotona byl spojován především s CS fondy prostřednictvím své firmy Trans World International. Liznerovi měl dát úplatek za zajištění výhodné ceny akcií mlékárny v Klatovech, s jejichž ziskem počítaly CS fondy v rámci druhé vlny kupónové privatizace. Transakce však byla od samého počátku monitorována policií. Následně byl Lizner obviněn z braní úplatků a později, v roce 1996, odsouzen na šest let za úplatkářství a zneužití pravomoci.

Zajímavé je, že než se Lizner dostal do soukolí orgánů činných v trestním řízení, tak na ministerstvu financí tvrdě prosazoval odebrání licence k obchodování s cennými papíry Harvardské burzovní společnosti, což byla další z Koženého firem, která se dopouštěla porušování zákona. Středisko cenných papírů s Liznerem v čele tak bylo jedinou institucí, která na nekalosti kolem Harvardských fondů poukazovala a neostýchala se je pokutovat.

Liznerovu tvrzení, že miliony v kufříku byly ve skutečnosti zálohou na akcie mlékárny, soud neuvěřil. Podmínečně propuštěn byl po odpykání poloviny trestu v roce 1998 a opakovaně usiloval o přešetření svého případu. Možná byl opravdu úplatkář, ale pokud by se jednalo o skutečnost, že akce byla provokací, je zřejmé, že Liznerova profesní i občanská likvidace prospěla zejména Harvardským fondům Viktora Koženého. Existuje však i varianta, že jeho případ se měl stát jediným pádným důkazem, o který by mohli tehdejší politici z řad ČSSD opírat své tvrzení o kuponové privatizaci coby loupeži století.

Kupónová privatizace

Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 a 1994. Každá vlna měla předkolo, v němž lidé mohli svěřit své investiční body některému z privatizačních fondů (které poté svěřené kupóny investovaly), a několik kol – první vlna pět, druhá šest kol. První vlny se zúčastnilo 5,98 milionu občanů a 264 fondů, druhé vlny pak 6,16 milionu občanů a 353 fondů. Celkem byly do obou vln dány podniky o celkovém jmění 367,5 miliardy korun.

Kupónová knížka, kterou si mohl pořídit každý plnoletý občan za 35 korun a k ní známku za 1000 korun, obsahovala 10 kuponů po 100 bodech a každý tzv. DIK (držitel investičních kupónů) mohl pomocí kupónů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kurzu stanoveném pro příslušné kolo. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kol. Pokud poptávka převyšovala nabídku, akcie příslušné společnosti postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku (FNM).

Skutečnými hybateli a nakonec i vítězi kupónové privatizace se ale staly privatizační fondy. Díky masivní reklamní kampani se jim podařilo zlomit počáteční nedůvěru občanů a zajistit jejich masivní účast. Občané také ve velké míře fondům důvěřovali více než vlastnímu úsudku a svěřili jim své investiční kupóny – v první vlně přes 71 % všech investičních bodů, ve druhé 64 %. Výsledkem kupónové privatizace tak byl stav, kdy většinu takto privatizovaných firem ovládly fondy. Velký podíl měly především fondy zřízené bankami, které byly v té době ještě většinou státní. Jako investiční fond účastnící se kupónové privatizace vznikly i některé firmy, např. PPF Petra Kellnera.

Pro činnost privatizačních fondů však nebyly vytvořeny dostatečné kontrolní mechanismy, což nabízelo rozsáhlé možnosti tunelování. Řada fondů a tedy i majetku DIKů tak skončila v rukou různých podnikavců. Skutečné majitele kupóny privatizovaných firem přineslo až následné přeskupování akcií v držení fondů a prodej jejich balíků konkrétním zájemcům. Mnoho firem však bylo kupónovou metodou privatizováno pouze zčásti, velké balíky akcií vláda prodala formou dražeb, veřejných soutěží nebo přímých prodejů.

Desítky především velkých společností vláda buď prodala přímo většinou zahraničnímu zájemci (Škoda Auto, Telecom, Transgas), další si ponechala ze strategických důvodů (Čepro, ČEZ).

Významnou roli v „kupónovce“ sehrál Viktor Kožený a jeho Harvardské investiční fondy, které reklamou na „jistotu desetinásobku“ (slibem vyplacení 10 000 Kčs po určité době) získaly k účasti mnoho občanů, kteří by si jinak kupónovou knížku nekupovali. Jako významný aktér tunelování bývá zmiňován i Motoinvest, v němž figurovali například Pavel Tykač, Jan Dienstl, Aleš Tříska (bratr autora privatizace Dušana Třísky), Svatopluk Potáč (bývalý člen ÚV KSČ a bývalý předseda Státní banky československé a Státní plánovací komise): tato skupina podle některých názorů a soudně nepotvrzených podezření vytunelovala CS Fondy, Agrobanku a Plzeňskou banku a neúspěšně se pokusila i o Českou spořitelnu.

V roce 1998 byla zřízena Komise pro cenné papíry, která začala i vyčíslovat škody vzniklé dosavadním právním vakuem. Do června 2002 se prokázanou trestnou činností v rámci tunelování ztratil majetek v hodnotě kolem 50 miliard Kč, další odhadem stovky miliard zmizely neprokázanou trestnou činností nebo tunelováním v rámci legálních pravidel.