Kauzy policejních prezidentů: Komety, otloukánci i žabáci

MAGAZÍN AFÉRY A ZLOČINY, 2. DÍL: V novém cyklu zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje podhoubí kauz, jež se vlečou i několik desítek let, a konečně se dostávají před soud. V žádném případě si ale neděláme ambice rozkrýt sekvence případů, jen se budeme snažit upozorňovat na kauzy a aféry, které hýbaly mediálním prostorem. A začínáme kauzami policejních prezidentů, kteří se často dostávali mezi mlýnské kameny, když planul mocenský zápas mezi tehdejšími rivaly, ODS a ČSSD. Připomeneme si „komety“, „otloukánky“ i „žabáky“ mezi nejvyššími policejními šéfy.

I ten nejlepší policejní šéf se může stát obětí politiky

V pořadí třetí policejní prezident Oldřich Tomášek, jenž zastával nejvyšší policejní funkci od 1. ledna 1995 do 6. srpna 1998, působil ke konci první i za druhé menšinové Klausovy vlády a jeho éra přesahovala do období tzv. úřednické vlády Josefa Tošovského. Zažil celkem tři ministry vnitra, Jana Rumla, Jindřicha Vodičku (oba ODS) a Cyrila Svobodu (KDU-ČSL). Tomáškův konec ve funkci nastal po nástupu vlády sociálních demokratů v čele s Milošem Zemanem.

Miloš Zeman, foto PrahaIN.cz

K policii nastoupil Tomášek v roce 1977. Získal zkušenosti v řadových i vedoucích pozicích na obvodních odděleních, v letech 1991–1992 pracoval jako vyšetřovatel inspekce ministra vnitra. Do čela policejního prezidia přišel z okresního policejního ředitelství v Chebu a dlouho měl pověst nejlepšího polistopadového šéfa policie.

Významnou úlohu sehrál Tomášek jako policejní prezident v období, kdy vznikaly celostátní útvary pro boj s organizovaným zločinem či s korupcí po vzoru vyspělých evropských států. Jeho éra je však také spojena s kontroverzním zásahem v restauraci U Holubů proti ruské mafii či policejní razií v rockovém klubu Propast v roce 1996. Obě akce proto vyšetřovala inspekce.

Tomášek čelil kritice i za sérii pochybení policistů při útěku „českého Houdiniho“ Ladislava Winkelbauera v srpnu 1995. Připomeňme, že tohoto dvojnásobného vraha odzbrojili dva Američané v pyžamu a „naservírovali“ ho zásahovce. Nicméně vedení policie uspořádalo 7. března 1996 velkou tiskovou konferenci, při níž se policejní prezident spolu s šéfem kriminalistů Ladislavem Kadeřábkem a ředitelem pražské policie Miroslavem Borníkem chlubili dopadením nebezpečného zločince. Tomášek při té příležitosti šest policistů povýšil a třinácti předal peněžitou odměnu. Žertem na konci proslovu dodal: „Pokud Winkelbauer znovu uteče, vedení pražské policie osobně zastřelím,“ jak řekl pro iDNES. Ale my už víme, že své slovo nedodržel, když 30. října téhož roku Winkelbauer opět utekl… Naštěstí jen na střechu pankrácké věznice, odkud se dál nedostal.

Ke konci Tomáškova působení ve funkci policejního prezidenta přišel v dubnu 1998 při zátahu na vyděračský gang o život už 61. policista od roku 1990. Byl jím major Jiří Linhart, detektiv z Odboru pro boj s organizovaným zločinem (OBOZ).

Před předčasnými volbami v červnu 1998 Tomášek veřejně odmítl snahy politiků ČSSD o čistky ve vedení policie, a tak po jejich volebním vítězství požádal v polovině července končícího ministra vnitra Cyrila Svobodu o uvolnění z funkce ke konci srpna. Nakonec jej nastupující ministr vnitra Václav Grulich (ČSSD) odvolal z funkce již 6. srpna.

Cyril Svoboda, foto PrahaIN.cz

Oldřich Tomášek, který vydržel ve funkci policejního prezidenta necelé čtyři roky, byl poté na vlastní žádost převelen na okresní ředitelství v Sokolově. V roce 2008 se stal zástupcem ředitele KŘP Západočeského kraje pověřeným zřízením Krajského ředitelství Karlovarského kraje.

Dne 28. října 2016 jmenoval prezident Miloš Zeman plukovníka Tomáška do hodnosti brigádního generála. Do civilu odešel doyen české policie v dubnu 2017, po neuvěřitelných 40 letech služby. Dá se říci, že odcházel rozčarován. V jednom z rozhovorů (pro Echo24.cz) řekl: „Když vyšlo najevo, že ÚOOZ (vedený Robertem Šlachtou, pozn. red.) sledoval a odposlouchával šéfa kriminální policie (Milana Pospíška, poz. red.) na policejním prezidiu nebo že po několikaletém rozpracování začal stíhat některé policisty, pochopil jsem, že nic nechápu…“

Nezničitelného policejního šéfa vyhodil ze sedla až útěk Krejčíře

Nejdéle sloužící policejní prezident, Jiří Kolář, vydržel v nejvyšší policejní funkci sedm let – od 7. 8. 1998 do 15. 8. 2005. Za své éry zažil čtyři vlády ČSSD (Zemana, Špidly, Grosse a Paroubka) a sloužil pod třemi ministry vnitra (Václavem Grulichem, Stanislavem Grossem a Františkem Bublanem).

Po celou kariéru si Kolář udržel pověst neúplatného policejního šéfa, který ale evidentní úspěchy policie neuměl medializovat. Navíc nevládl pevnou rukou. Přestože opakoval, že je „pouhým“ vysokým státním úředníkem, policistou, který se nikdy nehodlá plést do politiky, byl častým objektem vášnivých politických debat a čelil několika výzvám k odstoupení.

Kolářovým nástupem do nejvyšší policejní funkce začal také návrat „starých kádrů“ do nejvyšších policejních funkcí: polistopadovou krev z Rumlovy éry začali nahrazovat zkušení harcovníci Kolářova typu.

Říkalo se, že je jedním z nich

Kolář na nejvyšší policejní post nastupoval s téměř bezchybnou pověstí profesionála, který začínal od píky. Sympatie, které budil u policistů, byly dány mimo jiné i tím, jak jeho příběh dokonale kopíroval životní osudy tehdejších padesátníků v uniformě.

K policii, tehdy Sboru národní bezpečnosti, nastoupil v roce 1972, když mu bylo dvacet let. Vyučený montér ocelových konstrukcí poté maturoval na důstojnické škole a při zaměstnání vystudoval i právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, kterou absolvoval v roce 1985. Z hlídkového příslušníka pohotovostní jednotky se stal vyšetřovatelem u kriminální služby na odboru hospodářské kriminality Městské správy Veřejné bezpečnosti v Brně. A v cestě vzhůru pokračoval i po listopadu 1989. V roce 1993 se stal brněnským policejním šéfem, o dva roky později pak zástupcem ředitele Policie ČR Správy Jihomoravského kraje pro cizineckou a pohraniční policii, kterou vykonával až do svého jmenování policejním prezidentem.

Úspěchy policie nedokázal Kolář „prodat“

Policii pod Kolářovým vedením otestovaly dvě velké mezinárodní akce, které úspěšně zvládla. V září 2000 se v Praze konalo 55. výroční zasedání Rad guvernérů Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB). Summit provázely několik dnů trvající masové protesty proti ekonomické globalizaci, při nichž radikální odpůrci obou institucí vyprovokovali v ulicích potyčky s policií a způsobili rozsáhlé škody. Za dobu několikadenních nepokojů bylo v nemocnicích ošetřeno zhruba sto lidí, polovinu tvořili policisté. Druhou významnou akcí, kterou provázela rozsáhlá bezpečnostní opatření, byl summit Severoatlantické aliance v listopadu 2002. Co do počtu zúčastněných hlav států se jednalo o největší akci, kterou kdy Česká republika hostila. Do Prahy dorazilo 22 prezidentů a k tomu ještě dvě desítky předsedů vlád. Na bezpečnost tehdy dohlíželo na 12 000 policistů.

Jiří Kajínek, foto PrahaIN.cz

Mezi mediálně známější úspěchy Koláře patří zadržení dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka v roce 2000. Televizi tehdy byly poskytnuty policejní záběry, na nichž uprchlý vězeň byl eskortován nahý. Kolář se vůči kritice veřejnosti srdnatě ohradil a odpověděl na výtky o ponižování lidské důstojnosti Kajínka na iDNES.cz se suchým humorem: „Otázka nestála tak, zda poskytnout televizi policejní záběry s nahým Kajínkem či nikoliv, ale zda poskytnout vůbec nějaké. Pan Kajínek se v době aktu zadržení v takové situaci nacházel a jiné záběry z aktu zadržení neexistují. Pak by to znamenalo neposkytnout sdělovacím prostředkům vůbec nic, což ve vztahu k této kauze vidím jako těžce přijatelné. To jsou skutečně autentické záběry, pakliže by byl v kožichu, byly by záběry jiné.“

Důležitým mezníkem Kolářovy éry bylo přijetí zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, platného od 31. října 2003.

S novým tisíciletím přišla kritika a pokusy o odvolání

Nakonec se ukázalo, že nejužitečnějším Kolářovým spojencem byla vycházející politická hvězda, tehdy třicetiletý Stanislav Gross, který se stal ministrem vnitra na jaře 2000. Kolář, který mu loajalitu bezezbytku oplácel, pak díky Grossovi ustál všechny aféry, které policii pod jeho vedením zasáhly. A týkaly se nejen vyšetřování závažných trestných činů, ale i ekonomických kauz, v nichž byli obviněni pracovníci policejního prezidia.

Terčem kritiky se Kolář stal několikrát. Jeho pověst ohrozilo vyšetřování podezřelých okolností při zadávání výběrových řízení, a to v době, kdy na ekonomickém úseku policejního prezidia působila jako ekonomická náměstkyně policejního prezidenta Ivana Pánková. Ta byla stíhaná mj. pro porušování povinností při správě cizího majetku v souvislosti se zakázkou na dodávku pouzder pro policejní zbraně. To bylo šťavnaté sousto pro stínového ministra vnitra Ivana Langera, který v parlamentu interpeloval ministra Grosse ve věci hospodaření Policie ČR a ministerstva vnitra a uvedl, že šetření prováděná Nejvyšším kontrolním úřadem u ministerstva vnitra a policie v letech 1998–2002 prokázala, že v mnoha případech docházelo k závažným pochybením.

Ivan Langer, foto PrahaIN.cz

O Kolářově rezignaci se spekulovalo také kvůli selhání policie při vyšetřování případů závažných trestných činů. Známá je kauza sériových vrahů, manželů Stodolových, kterou policie vyšetřovala s neuvěřitelnou laxností. Přestože od podzimu 2001 zavraždili a oloupili 8 osob důchodového věku, přičemž se dopustili 17 závažných trestných činů, dopadeni byli až na jaře 2003. (Poté byli oba odsouzeni na doživotí.)

Na druhou stranu se však Kolář nebál použít na tu dobu u policejních šéfů nezvyklé metody. Například v roce 2002 vypsal odměnu 50 000 korun za nalezení Jana Gottvalda, o jehož manažerskou činnost v Setuze se začala zajímat policie. Detektivové z protikorupční policie rozhodili sítě a jeden z jejich informátorů je navedl na Gotyšovu stopu. Skrýval se totiž střídavě u Františka Mrázka a u sebe doma, a teprve po rozhovoru s oním informátorem pochopil, na jaký malér si zadělal. Zničehonic se pak objevil u vyšetřovatele své kauzy na policii v Dlážděné ulici. Z rozuzlení případu však policejní prezident nebyl nadšený, protože musel vyplatit slíbenou odměnu. Ale detektiv, který získal od svého informátora rozhodující poznatky a zasloužil se o Gotyšovo „zjevení“ na policii, dostal zaslouženou odměnu v podobě pouhých dvou tisíc korun…

Prezidentův krušný podzim roku 2004

Na podzim 2004 se nad Kolářem začala stahovat mračna. O jeho kompetentnosti se začalo spekulovat v září po zatčení prvních členů tzv. Berdychova gangu, který byl podezřelý z vražd, loupeží, přepadávání a vydírání. Mezi stíhanými byli i elitní policisté z pražského Odboru pro boj s organizovaným zločinem (OBOZ).

Kauza byla ojedinělá právě propojením surových kriminálníků s detektivy, kteří měli u policie s organizovaným zločinem bojovat. Místo toho podle obžaloby s loupežemi gangu pomáhali a jeho trestnou činnost kryli. Díky napojení na šéfa pražského OBOZu Františka Brázdila a elitní důstojníky, například Josefa Opavu, zločinci využívali při své trestné činnosti znalostí policejní taktiky, policejní výstroje, výzbroje a padělaných dokladů. Mohli tak například fingovat silniční policejní kontroly a domovní prohlídky. Poté, co byli členové tzv. Berdychova gangu pochytáni, Kolář v roce 2004 pražský OBOZ rozpustil.

Na Koláře si stěžoval i prezident Klaus

V říjnu 2004 prezident Václav Klaus požádal ministra vnitra Františka Bublana, aby zvážil odvolání policejního prezidenta. Klaus tak reagoval na Kolářovy výroky o policejním odposlechu pronesené v souvislosti s vyšetřováním případu poslance Kořistky. Kolář podle Klausovy interpretace označil odposlouchávání soukromých telefonátů za běžnou policejní praxi, která nenarušuje práva občanů, pokud jsou bezúhonní.

Václav Klaus, foto PrahaIN.cz

Mimochodem, za svůj výrok, uvedený i na Wikipedii, který tak Klause popudil: „Já vedu rozhovory a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno,“ získal Kolář v roce 2005 cenu Velkého bratra…

Při vyšetřování případu Kořistka totiž policie odposlouchávala nejen hlavní aktéry, ale i několik dalších lidí, kteří s nimi byli v telefonickém kontaktu. Policisté tak měli několik měsíců „na uších“ podnikatele Ranka Peciče, dlouholetého Klausova přítele. Nepřímo tak slyšeli soukromé rozhovory prezidenta nejen s Pecičem, ale vyslechli i jeden zajímavý hovor, který vedli dva vysoce postavení politici. O občanech této země se v něm vyjadřovali velmi nelichotivě a přirovnávali je ke stádu dobytka, kterému je třeba dát před volbami nažrat (a že tato taktika byla účinná, opravdu volby ukázaly). Náhoda tomu chtěla, že se policisté dostali také k hovorům z telefonu tehdejšího předsedy ODS Mirka Topolánka, který poté dštil oheň a síru a svolával mimořádnou schůzi sněmovny, prosazoval vytvoření vyšetřovací komise a žádal ministerstva spravedlnosti a vnitra, aby vysvětlila odposlechy a nahlížení do jeho bankovních kont.

Mirek Topolánek,  foto PrahaIN.cz

Ministr vnitra Bublan se snažil situaci uklidnit a zdůrazňoval, že jakýkoli odposlech může probíhat jen se souhlasem soudu (odposlech Peciče byl povolen v návaznosti na jednoho z obviněných v kauze H-Systém, Petra Smetky).

Policejní prezident Kolář tehdy politickému nátlaku odolal a ve vysílání České televize prohlásil, že rezignovat nehodlá. V rozhovoru uvedl, že vyvolávání umělé nedůvěry mezi policií a veřejností je zhoubné a nikomu to neprospěje. Postavil se i stínovému ministru vnitra Ivanu Langerovi, který v České televizi prohlásil, že podle ODS v policii neexistuje dostatek sebereflexe a policejní šéf Kolář by měl nést vrcholnou odpovědnost.

Po sedmi letech ve funkci skončil jako „otloukánek“

Svou rezignaci na post policejního prezidenta Kolář oznámil na konci června 2005 po kritice policie v souvislosti s útěkem Radovana Krejčíře, stíhaného za podvody a přípravu vraždy, během policejní prohlídky (podrobně jsou okolnosti útěku Krejčíře popsány v knize Karla Tichého a Hany Hlušičkové Kudy kráčel zločin, pozn. red.).

Kolář odcházel z funkce nejvyššího policejního šéfa nedobrovolně, na nátlak premiéra Jiřího Paroubka a s pocitem křivdy. To byl ostatně už delší čas charakteristický rys Kolářova vystupování: muž, který si zakládal na své pověsti nezničitelného policisty, jenž za téměř dvaatřicet let služby nebyl nemocný, se v poslední době stylizoval do role pronásledovaného „otloukánka“, což byl jeho vlastní výraz. Pro iDNES.cz řekl, že úřad opouští hlavně proto, že jeho práci zpochybnil předseda vlády Paroubek. Nebýt jeho výzvy k odchodu, neodstoupil by.

Jiří Paroubek, foto PrahaIN.cz

Ministr vnitra František Bublan nabídl generálporučíku Jiřímu Kolářovi po jeho odstoupení funkci styčného policejního důstojníka na českém velvyslanectví v Bratislavě pro Slovensko (s akreditací také pro Maďarsko), jak psal iRozhlas.cz, kterou přijal. Funkci vykonával pět let, do roku 2010, poté byla tato pozice čtyři roky neobsazená.

Jak uvedly Novinky.cz, v policejním interregnu (Kolář rezignoval na konci června k 15. srpnu) policie tvrdě zasáhla proti účastníkům hudebního festivalu CzechTek, který se konal na konci července 2005. Policie nasadila zhruba tisícovku těžkooděnců a s pomocí vodních děl a slzného plynu akci násilně ukončila. Zásah proti technoparty nařídil Vladislav Husák, tehdejší náměstek policejního prezidenta pro uniformovanou policii, který byl pověřený vedením policie, než bude jmenován nový policejní prezident.

Text se dále opírá o vědomosti a paměť autorů.