foto: Hana Hlušičková pro PrahaIN.cz/Budova na Praze 7, v níž sídlí policejní prezidium
MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 1. DÍL: V novém cyklu zvedáme rukavici, kterou nám hodily dějiny tím, že až nyní se odhaluje pozadí kauz, jež se vlečou i několik desítek let, a konečně se dostávají před soud. V žádném případě si ale neděláme ambice rozkrýt sekvence případů, jen se budeme snažit upozorňovat na kauzy a aféry, které hýbaly mediálním prostorem. Je to taková detektivka naruby. Už víme, kdo byl kdo, jakou úlohu sehrál i jak to celé dopadlo, a tak se budeme bavit překvapivými zvraty i tím, jak nenápadně, či naopak bombasticky jednotlivé kauzy začaly.
A začínáme kauzami policejních prezidentů, kteří se nejednou dostali mezi mlýnské kameny, když planul mocenský zápas mezi tehdejšími rivaly, ODS a ČSSD. Dnes se téměř pozapomenutí aktéři těchto kauz objevují na politické scéně. A tak si připomeneme „komety“, „otloukánky“ i „žabáky“ mezi nejvyššími policejními šéfy.
Policie České republiky vznikla 15. července 1991 přeměnou české části československé Veřejné bezpečnosti Sboru národní bezpečnosti. Do konce roku 1992 vedl PČR policejní ředitel, od roku 1993 doposud je nejvyšší funkcí policejní prezident.
Novodobá historie české policie zaznamenala během třiceti let na vrcholu 11 policejních prezidentů, od dubna 2022 stojí v čele policie už 12. prezident. Matematicky vzato, střídají se nejvyšší policejní šéfové co tři roky, jejich „životnost“ je tedy poněkud znepokojivá.
Na to, jak si vedli jednotliví pánové plukovníci či generálové v horkém křesle, jaké aféry je provázely a jakých minel se dopouštěli, se podíváme blíže. Už předem ale můžeme konstatovat, že téměř všichni se přesvědčili o pravdivosti několika českých přísloví. Asi nejpříhodnější z nich je „Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde“ a také Havlíčkův epigram „Nechoď, Vašku, s pány na led“, a to v okamžiku, kdy se policejní šéfové nechali zlákat klamnou přízní politiků.
Psali jsme
MAGAZÍN KUDY KRÁČEL ZLOČIN: V naší anketě TOP 10 o největšího zločince jsme postoupili ke stupínkům nejvyšším. Není asi překvapením, že na druhé…
První policejní ředitel byl přítelem bosse Mrázka
František Zelenický byl jmenován prvním ředitelem Policie České republiky v červenci 1991 a tuto funkci zastával od 15. července 1991 do srpna 1992.Bylo to v době, kdy ještě existovala Česká a Slovenská federativní republika se společnými orgány (premiérem byl Marián Čalfa a federálním ministrem vnitra Ján Langoš), přičemž Česká republika měla svou vládu v čele s Petrem Pithartem a ministrem vnitra v ní byl po disidentovi Tomáši Hradílkovi v letech 1990–1992 právník Tomáš Sokol (Občanské hnutí).
Zelenický byl vzděláním právník, v letech 1975–1980 vystudoval Právnickou fakultu UK. Poté se věnoval policejní práci. Za jeho působení v nejvyšší policejní funkcimj. dospěl k rozuzlení případ Jiřího Sprušila, přezdívaného novináři moravský Catani.
Podplukovník Sprušil se v letech 1990–1991 velmi kriticky vyjadřoval k činnosti vedení Federálního ministerstva vnitra a působení vysokých policejních důstojníků. Zejména měl výhrady k tehdejšímu náměstkovi federálního ministra vnitra Janu Rumlovi (tehdy OF) vzhledem „k jeho názorové proměnlivosti a neodbornosti. Má například nemalý podíl na vyvolané aféře s doktorem Bartončíkem“. (Zmíněnou kauzou se budeme v některém z dalších pokračování cyklu rovněž zabývat.)
Sprušil si ale podle vedení ministerstva dovoloval příliš, a tak na začátku roku 1992 ho policejní ředitel Zelenický na „důrazné doporučení“ náměstka Jana Rumla kontroverzně odvolal z funkce zástupce ředitele severomoravské policie pro překračování pravomocí a kompetencí a přeřadil ho do funkce referenta. Po svém odvolání se Sprušil kriticky, ale trefně vyjádřil i k tehdejším ministrům vnitra, nejprve k českému, poté federálnímu, řekl, že pan Sokol od prohlášení ‚Komunisté mimo zákon‘ nic jiného neudělal. A také, že: „Ministr Langoš by podle mě mohl být vynikajícím generálem Armády spásy, ale ne ministr vnitra. … Po každém maléru běželi za panem prezidentem, který jejich klukoviny dodatečně odůvodnil.“
Tomáš Sokol. Foto: PrahaIN.cz
V červenci 1992 policie provedla za úřadování Zelenického první velkou razii na prostitutky, pasáky a kapsáře na pražském Václavském náměstí (více v pořadu 30 let zpět od České televize) a v jeho okolí, které se policejní ředitel osobně aktivně zúčastnil. Ale vrchnosti se tím nezavděčil. Tato razie byla poté kritizována jako přehnaná a neefektivní.
V srpnu 1992 proto Zelenický z policejního prezidia odešel a poté nastoupil do vedení nově zřízené české pobočky Interpolu, kterou v letech 1993–1997 řídil. Profiloval se jako odborník na organizovaný zločin, přednášel na seminářích a je autorem několika článků ve sbornících z konferencí, které lze dodnes nalézt v knihovně Policejní akademie.
Židle ředitele Národní ústředny Interpolu Praha se s ním ale začala záhy kývat, neboť inspekce se pustila do vyšetřování Zelenického pro podezření z kontaktů s podsvětím. Šlo především o jeho kamarádství s bossem Františkem Mrázkem, který, aby si kryl záda, založil v roce 1993 s Karlem Gottem nadaci Interpo na podporu rodin policistů, kteří přišli o život při výkonu služby. Zda byl Zelenický tak naivní a uvěřil bohulibým záměrům nadace, nevíme. Každopádně se s bývalými veksláky Mrázkem a Provodem i zpěvákem Gottem nechával ochotně fotit.
Zelenický musel v roce 1997 post ředitele opustit, protože odposlechy jej usvědčily z dobrých kontaktů nejen s Mrázkem, ale i dalšími problematickými „podnikateli“, jejichž lotroviny se policie snažila marně rozkrýt. Ačkoliv nebylo Zelenickému porušení zákona prokázáno, nadřízení považovali jeho tehdejší aktivity za neslučitelné s úrovní morálky vyžadované u policistů. Plukovník František Zelenický poté odešel do civilu a dodnes se věnuje soukromé advokátní praxi v Praze.
Policie, ilustrační foto. Zdroj: PrahaIN.cz
Dvojjediný policejní šéf nevydržel v sedle ani rok
Ivan Vyleta vykonával nejvyšší policejní funkci od 1. září 1992 do 23. dubna 1993, tedy v období první Klausovy vlády, kterou tvořila koalice ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA. V této první vládě samostatné České republiky byl ministrem vnitra Jan Ruml (tehdy už ODS).
U policie začínal Vyleta v polovině 60. letech jako vyšetřovatel na Místním oddělení Veřejné bezpečnosti na Praze 1 a při zaměstnání vystudoval Právnickou fakultu UK. Z politických důvodů, kvůli emigraci bratra do Německa, ale musel od policie v roce 1975 odejít. Poté pracoval jako právník a od roku 1985 jako produkční v Krátkém filmu Praha, který vedl Kamil Pixa, značně kontroverzní postava s temnou minulostí velitele I. sektoru Hlavní správy Státní bezpečnosti. Již tehdy „tíhnul“ Pixa k filmu, neboť jako spolupracovníky získával prostitutky, které se měly prodávat zahraničním diplomatům a choulostivé scény pak StB natáčela (akce „Isolace“).
K policejnímu sboru se Vyleta vrátil v březnu 1991. Před nástupem do nejvyšší policejní funkce působil jako náčelník Úřadu vyšetřování České republiky. V září 1992 byl jmenován druhým policejním ředitelem. Od ledna 1993 se název jeho funkce změnil na policejního prezidenta PČR. Ve funkci však setrval jen do dubna 1993.
Vyleta byl prvním polistopadovým šéfem policie, který na postu nevydržel celé funkční období „svého“ ministra. Na začátku dubna 1993 jej ministr vnitra Jan Ruml na jeho žádost odvolal. Bylo mu vytýkáno, že nezvládl roli manažera, a problémy prý měl také v komunikaci s podřízenými. Oficiálně byl odvolán s argumentem, že není schopen pochopit nutnost reorganizace policie.
K odpovědnosti byl volán zejména za razantní zásah policie v roce 1992 během Velké pardubické proti demonstrantům, kauzu připomněla například Česká televize. Tehdy mladí lidé na protest proti množství koní, kteří uhynou při závodu, vběhli do prostoru závodiště. Následoval tvrdý zákrok několika desítek policistů, který vedl k jejich rozehnání. Následný chaos způsobil, že na Taxisově příkopu spadlo osm koní včetně obhájce prvenství Železníka.
V nejvyšší policejní funkci tak Ivan Vyleta působil necelý rok, a když byl nucen odejít, označili i samotní politici jeho jmenování za jeden velký omyl. Plukovník Ivan Vyleta zemřel o deset let později, 14. října 2003.
Václav Klaus. Zdroj: PrahaIN.cz
Policejní prezident, který zatápěl starým strukturám
Rovněž éra Stanislava Novotného, jenž byl policejním prezidentem od 12. května 1993 do 26. října 1994, spadá do období první Klausovy vlády, v níž byl ministrem vnitra Jan Ruml.
Jak uvádí otevřena encyklopedie Wikipedia, studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Novotný ukončil v roce 1983, ale až do roku 1990 záměrně nevykonával právnickou profesi, aby nemusel spolupracovat s komunistickým režimem, s nímž nesouhlasil. Pracoval nejprve jako topič, poté se stal knihovníkem v klementinské „univerzitce“ (dnes Národní knihovna ČR), kde excerpoval články z právnických periodik. Ale asi se mu nelíbil zdejší přísný režim, tak vyrazil do terénu a od roku 1987 se staral o bezdomovce jako sanitář.
Po listopadu 1989 vedl sekretariát Křesťanskodemokratické strany, odtud přešel na Úřad pro ochranu ústavy a demokracie Federálního ministerstva vnitra (ÚOÚD), což byla československá státní zpravodajská služba (předchůdkyně dnešní Bezpečnostní informační služby), kde pracoval do konce roku 1990. V roce 1991 působil až do září na inspekci federálního ministra vnitra jako poradce Jána Langoše, kdy se stal náměstkem ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů Státní bezpečnosti (dnes Ústav pro studium totalitních režimů), který založil.
Prezidentem PČR byl jmenován v květnu 1993. Na počátku jeho působení v úřadu vypukla tzv. rumová aféra, případ s fingovaným exportem rumu, který brzy dostal skandální nádech. Proslýchalo se, že jsou v něm zapletení vysocí činitelé ministerstva vnitra, policie a prokuratury. Branný a bezpečnostní výbor Poslanecké sněmovny si dokonce pozval na kobereček nejen Novotného, ale i náměstky ministra vnitra Martina Fendrycha a Jiřího Křižana, ředitele Úřadu vyšetřování Václava Picku a některé východočeské policejní důstojníky.
Kauza se u soudů projednávala od roku 1995 a kvůli nejrůznějším průtahům se táhla přes deset let. Až v roce 2006 Krajský soud v Hradci Králové vynesl v tzv. rumové aféře, v níž stát přišel o 60 milionů korun na daních, na základě nových důkazů konečný verdikt.
Stanislav Novotný. Foto: PrahaIN.cz
Politické pozadí celého případu se sice nepodařilo prokázat, ale mnozí byli přesvědčeni, že akce byla namířená proti vedení polistopadových bezpečnostních složek státu záměrně a organizována policejními „starými strukturami“.
I z těchto důvodů Novotný nastupoval do úřadu s představou, že se mu podaří očistit policii od lidí spjatých s mocenskými strukturami předešlého režimu. Když se ale začal zajímat i o to, co se vlastně před listopadem 1989 dělo a proč, a chtěl hlouběji prozkoumat minulost, začal překážet. Dostal se do sporu s řadou vysoce postavených policejních funkcionářů. Odvolal např. ředitele pražské správy Pavla Hofmana, severočeského policejního ředitele Josefa Trejbala či vyškovského ředitele Jiřího Antoše.
Za Novotného éry propukla také kauza „Helbig“ (PrahaIN.cz se tématu již věnovala. Můžete si přečíst ZDE). Tato kauza je ukázkou neuvěřitelné naivity některých našich polistopadových politiků i policistů. Bratři Helbigové využili dobu porevoluční euforie a jako výhradní dovozci vozidel Mercedes si v republice zavázali kde koho. Jimi zapůjčená vozidla měli na Pražském hradě, ve vládě, na různých ministerstvech a významných úřadech a v neposlední řadě i na pražském policejním ředitelství. Když to celé v létě 1993 prasklo, tak začal neuvěřitelný mumraj ve vyšetřování, doprovázený řádnou medializací a následnou politizací celého případu (podrobně je kauza popsána v knize Karla Tichého Lovec mafiánů, pozn. red.).
Když ministr vnitra Jan Ruml 26. října 1994 Novotného odvolal, uváděl jako důvod jeho přílišný zájem o personální změny. Přitom základním úkolem Novotného v pozici policejního prezidenta bylo zastavení růstu kriminality. Ta podle statistických údajů nejenže byla za jeho působení zastavena, ale začala i klesat. V důvodech odvolání byla také uváděna údajná špatná komunikace s náměstky ministra Rumla.
Jan Ruml. Foto: PrahaIN.cz
Jak uvedl týden Respekt, sám Novotný po svém sesazení otevřeně mluvil o politických zájmech, neboť čelil kritice za vyšetřování členů a příznivců Občanské demokratické strany. Ruml i jeho náměstek Fendrych byli za rozhodnutí odvolat Novotného poté politiky kritizováni.
Vyletův nástupce tak sice vydržel ve funkci o několik měsíců déle než jeho předchůdce, ale také neopustil úřad dobrovolně. Po odchodu ze služeb vnitra řídil až do roku 2013 Českou křesťanskou akademii a byl také iniciátorem vzniku Křesťanské policejní asociace (2011). V letech 1996–2010 byl poradcem kardinála Vlka a působil v řadě komisí řešících problémy vztahu státu a církve.
Stanislav Novotný nyní působí jako publicista angažující se v pořadu „O čem se mlčí“, od roku 2015 je předsedou Asociace nezávislých médií, jež uděluje kontroverzní Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku a která sdružuje také weby považované Centrem proti terorismu a hybridním hrozbám resortu vnitra za dezinformační (analýza ZDE).
Text se opírá o vědomosti a paměť autorů. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů.