foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Olšanské hřbitovy, kde autoři rovněž hledali její pozůstatky. Marně
RECENZE: Otýlie Vranská, Slovenka žijící v Praze, se dne 1. září 1933 stala obětí brutální vraždy. Její rozčtvrcené tělo bylo odesláno ve dvou kufrech vlaky do Bratislavy a Košic. Tento zločin byl vždy ukázkovým příkladem policejního pomníčku, dosud nevyřešeného případu.
PrahaIN.cz měla možnost v tomto týdnu pročíst novou knihu ´Otilie Vranská: Jak to bylo doopravdy s její vraždou´, pod níž je podepsán ředitel Muzea policie Radek Galaš spolu se svým týmem. Ten tvořil Josef Lottes (dříve NCOZ, Tempus), který se mimo jiné podílel na dopadení a usvědčení spartakiádního vraha Jiřího Straky, dále bývalý policejní rada Miloš Vaněček, zakladatel Konference policejních historiků a v neposlední řadě i forenzní genetik Daniel Vaněk, který se podílel také na identifikaci obětí z masových hrobů v bývalé Jugoslávii.
Zejména toto složení dává najevo, že aktuální titul nakladatelství nastole není beletristickým povídáním. Od první kapitoly (Senzační nález) až po závěrečné pasáže (Alibi na vodě, Kde leží Otilie) se jedná o výrazný přínos, navíc obohacený seznamem pramenů a obrazovou dokumentací, s níž se setkáváme zejména na poli odborné literatury či literatury faktu.
Autentický kufr, ve kterém byly ostatky. Zdroj: Muzeum policie České republiky, se souhlasem
Kniha je rovněž velmi hutná, ač má zdánlivě jen 248 stran. Listy jsou ovšem zcela popsané, font je menší a absence mezititulků a grafiky z ní dělá až vysokoškolskou studii. Autor Radek Galaš navíc vynechává typicky beletristické posuvníky, tedy přídavná jména a příslovce, věnuje se výhradně faktům. Což lze od lidí uvedeného formátu očekávat.
Samotné čtení je pro laické čtenáře abnormálně náročně především pro zdůrazněnou faktografickou rovinu. Tam, kde běžný autor napíše tři, čtyři stránky, se v případě posuzované knihy bavíme o jednom odstavci. Vše je navíc podloženo studiem a výstupy nejvýznamnějších vědeckých a kriminalistických kapacit let minulých.
Recenzovaný titul, jehož podoba se blíží inkriminovaným kufrům. Foto: PrahaIN.cz
Dekapitace in vivo
Zde nesmím přehlédnout soudního lékaře, profesora Františka Hájka, který v Praze dne 6. září 1933 ve 14:00 provedl pitvu zavražděné. Při níž bylo také provedeno poskládání ostatků a ověření, že části těla ze dvou kufrů patří jedné osobě. Profesor Hájek dokázal, že oddělení hlavy od trupu proběhlo zaživa. Dále zmíním kriminalistu Josefa Šejnohu či vládního radu Vaňáska. Jmenovaných je v titulu bezpočet, odhaduji to na několik stovek.
Jedná se o svědky, podezřelé, lékaře, kriminalisty, pracovníky dráhy, ale také jednoho biletáře či stavbyvedoucího.
|
„Dalším šetřením zdejší četníci zjistili, že Koubův velký kamarád Jaroslav Bittengl byl „syfilitik - alkoholik“. I on se s Vranskou znal a stýkal. Zajímavé informace o Otilii poskytla její kamarádka Margita Vodáková. Ta se s ní seznámila již v roce 1930 v Žilině na zábavě. Jak sama uvedla, staly se z nich důvěrné přítelkyně, které spolu dokonce nějaký čas pracovaly v hostinci U Josefíny. Podle Vodákové Vranská několikrát ze zaměstnání u Pritasilové odešla, ale vždy se tam vrátila a byla tam zaměstnána až do svého odchodu do Prahy v březnu 1933.“
Ukázka z knihy.
|
Kompletně seskládána mozaika působí impozantně. Díky faktům, ověřeným skutečnostem a množství podkladů pak autorský tým dodává, že jsou si na osmdesát procent jistí identitou vraha. Jakým způsobem na tom mohl participovat shora uvedený Daniel Vaněk, odhalovat nebudu.
„Ze strany vydavatele tam samozřejmě korektura probíhala, a pokud si pamatuji, korektorka byla napnutá, jak to dopadne,“ řekl pro PrahaIN.cz Radek Galaš na dotaz, jak na práci pohlíželi knižní odborníci.
Dobové titulky. Zdroj: Muzeum policie České republiky, se souhlasem
V českém prostředí se takto pečlivě sepsané knihy vyskytují zcela ojediněle. Jmenovat mohu práce dvou zakládajících členů redakce PrahaIN.cz, tedy Jiřinu Hofmanovou (Myšlenky zločince v české kotlině, 2023) a Karla Tichého (Lovec mafiánů, 2021 a Kudy kráčel zločin, 2023) anebo sérii publikací Jaroslava V. Mareše (Největší záhady české historie, 2019). Stranou zájmu určitě nechci stavět Josefa Klímu, Josefa Mareše a Lucii Bechynkovou.
„Otilie Vranská: Jak to bylo doopravdy s její vraždou“ je obdivuhodný výsledek mnohaleté, pečlivé práce odborníků. Výsledek tomu zcela odpovídá.
Pokud budete mít zájem o další studium uvedeného případu, určitě doporučím práci historika Jindřicha Fracka (Mordy a jiné zločiny: 100 kriminálních příběhů, 2014). Ostatní práce (Slavné pražské mordy, Nejslavnější mordy první republiky) jsou spíše zábavnou, nikoli přínosnou četbou.
PrahaIN.cz děkuje společnosti Albatros Media za poskytnutí knihy k recenzi.