Kontroverzní Havlovy amnestie. I konání dobra může vést k tragédiím

10. 01. 202315:00

foto: Hana Hlušičková/Dům na Rašínově nábřeží 2000/78, v němž bydlel Václav Havel.

KUDY KRÁČEL ZLOČIN: První ze tří článků o amnestiích vyhlášených prezidenty České republiky. Postupně si připomeneme rozporuplné a hojně diskutované amnestie Václava Havla, Václava Klause i milosti Miloše Zemana. Berme to jako takové memento pro budoucího prezidenta či snad prezidentku. Zabrousíme však i do dávnější historie, abychom pochopili souvislosti.

Historicky sahá institut amnestie až do středověku, kdy ji obvykle uděloval panovník při nástupu na trůn. Co to ale vlastně amnestie je? Pojem amnestie pochází z řeckého slova amnéstia (zapomenutí) a používá se pro rozhodnutí o hromadném úplném nebo částečném prominutí trestu či zahlazení odsouzení pro trestný čin, pro který byl trest uložen (agraciace), a obvykle zahrnuje rovněž rozhodnutí, aby se trestní stíhání v případech, na které amnestie dopadá, nezahajovalo, nebo pokud bylo zahájeno, aby se v něm nepokračovalo (abolice). Neruší však již vyhlášený rozsudek, občanskoprávní odpovědnost odsouzeného ani jeho povinnost nahradit škodu, kterou pachatel trestným činem způsobil.

Ústava a právo prezidenta republiky udělit amnestii

Právo prezidenta republiky udělovat amnestie a abolice upravuje článek 63 Ústavy, jeho rozhodnutí následně publikované ve sbírce zákonů ale vyžaduje ke své platnosti spolupodpis (kontrasignaci) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Odpovědnost za amnestii pak nese vláda. Pokud jde o agraciaci čili zahlazení odsouzení podle čl. 62 písm. g) Ústavy, jedná se o individuální výsostné právo prezidenta republiky (k jejímu udělení proto prezident nepotřebuje kontrasignaci premiéra či jiného ústavního činitele) a český právní řád nenabízí žádný právní nástroj, jak tomuto rozhodnutí prezidenta zabránit – snad kromě institutu ústavní žaloby upravené v čl. 65 Ústavy. K přijetí návrhu je však třeba třípětinová většina přítomných senátorů a třípětinová většina přítomných poslanců. Navíc by ještě Ústavní soud musel jednání prezidenta republiky posoudit jako hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, případně jako velezradu. Se snahou senátorů podat takové návrhy na ústavní žalobu se setkáme v článku o Klausově amnestii.

Někdy se mohou plést pojmy milost a amnestie. Samotná Ústava pojem milost nezná, nicméně dle právní teorie lze milost chápat jednak v širším slova smyslu pro všechny druhy milostí, tedy jak pro milost individuální, tak pro milost hromadnou, tedy amnestii. Pramenem její úpravy je zejména ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, ale také zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

Amnestie Václava Havla jako posledního prezidenta Československa

Amnestie prezidenta Gustáva Husáka z 8. prosince 1989 se týkala politických trestných činů, a tak se dotkla i Václava Havla. Shodou okolností právě tohoto dne se vedení Občanského fóra definitivně shodlo na Havlově kandidatuře na prezidenta. Tím byl Václav Havel zvolen 29. prosince 1989, ještě jako prezident Československé socialistické republiky.

Havlovo první funkční období, kdy byl poslední hlavou Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; KSČ byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Na jednu stranu měla symbolizovat humánnost nového režimu, na druhou vyvolala obrovskou vlnu kritiky. Mnozí tak Havlovi nemohou dodnes zapomenout, že dal svobodu odsouzeným zločincům. Další kritici jeho rozhodnutí jízlivě poznamenávali, že pokud tedy chtěl nějakou amnestii při svém nástupu udělit, v podstatě už mohl propouštět jen kriminálníky…

Nejrozsáhlejší amnestii Václav Havel vyhlásil po svém nástupu do úřadu 1. ledna 1990 (č. 1/1990 Sb.). Při ní byly prominuty tresty do dvou let u úmyslných trestných činů, resp. do tří let u nedbalostních trestných činů a v případě trestů úhrnných a souhrnných. U vyšších trestů se odsouzeným pobyt za mřížemi zkrátil o třetinu až polovinu. Zajímavostí je, že tuto Havlovu první amnestii nepodepsal spolu s ním ani předseda vlády, ani žádný jiný představitel vlády.

Amnestie se týkala zhruba 23 tisíc osob (na území Československa), šlo tehdy o více než dvě třetiny všech vězňů, z celkem 31 tisíc uvězněných, proto je uváděna jako největší v historii existence republiky. Podle statistiky Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) bylo v lednu 1990 na základě amnestie propuštěno 12 600 odsouzených a 1 200 obviněných.

Lavička Václava Havla – pamětní místo na Maltézském náměstí. Foto Hana Hlušičková

Amnestie se nevztahovala na pachatele vražd, znásilnění, loupeží a některých dalších trestných činů, netýkala se ani vězňů odsouzených jako zvlášť nebezpeční recidivisté. Přesto se na svobodu dostala řada zločinců, z nichž mnozí pokračovali v páchání závažné trestné činnosti ještě v roce 1990, tedy hned po svém propuštění. Mezi nejznámější případy amnestovaných patří Jaroslav Oplíštil odsouzený za pedofilii. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatelé se amnestovaných vězňů neměli právo ptát, proč byli trestaní, získal práci v Nemocnici Na Bulovce na dětském oddělení. Odtud unesl 30. dubna 1990 sedmiměsíční holčičku, kterou znásilnil a poté zavraždil. Trestu smrti unikl, neboť byl zrušen den po jeho činu, a tak byl odsouzen na 25 let do vězení. Dalšími amnestovanými byli například i Josef Kott a Michael Kutílek, sérioví vrazi, kteří v květnu 1990 během 26 hodin zavraždili čtyři lidi a byli poté odsouzeni na doživotí, či Jaroslav Gančarčík, desetkrát trestaný recidivista, který zavraždil matku s dvěma dcerami. A vzhledem k tomu, že spravedlnosti unikal dlouhých 14 let, „stihl“ mezitím před svým dopadením znásilnit ještě čtyři ženy.

Už bezprostředně po vyhlášení amnestie se ozývaly hlasy kritizující rozhodnutí hlavy státu, rozsáhlý pardon vyvolával obavy ze zvýšení kriminality. „Ano, byla opravdu velkorysá. Bylo ale třeba dát jasně najevo, že se zásadně mění poměry a že se chceme rozejít i se vším pokleslým, čím se vyznačovala komunistická justice,“ napsal Václav Havel o řadu let později.

Statistiky sice zaznamenaly zvýšení kriminality, je však otázkou, zda to byl přímý důsledek amnestie. Podle výzkumu IKSP z roku 1991 stáli amnestovaní v prvních osmi měsících roku 1990 za 8 % vyřešených trestných činů v české části federace. A na konci roku 1991 tvořili amnestovaní čtvrtinu obyvatel českých věznic.

Druhá amnestie Václava z 16. února 1990 (č. 20/1990 Sb.) byla vyhlášena „v zájmu posílení záruk demokracie, veřejného klidu a pořádku“ a týkala se pouze abolice ve věcech nedovoleného ozbrojování, za podmínky dobrovolného odevzdání zbraní a výbušnin nejpozději do 1. března 1990.

Knihovna Václava Havla v ulici Ostrovní 13 v Praze 1. Foto Hana Hlušičková

Amnestie a milosti Václava Havla jako prezidenta České republiky

Během let strávených na Pražském hradě ve funkci českého prezidenta vyhlásil Václav Havel další dvě amnestie, obě po zvolení, resp. znovuzvolení do funkce.

Amnestie vyhlášená 3. února 1993 (č. 56/1993 Sb.) prominula tresty za nedbalostní trestné činy se sazbou do tří let odnětí svobody. Z věznic tehdy bylo propuštěno přibližně 130 lidí.

Další prominutí trestů vyhlásil Václav Havel u příležitostí svého znovuzvolení 3. února 1998 (č. 20/1998 Sb.). Z celkem 22 tisíc vězňů bylo propuštěno 955 obviněných a odsouzených, u dalších několika set bylo zastaveno trestní stíhání. Amnestie prominula tresty nebo jejich části ve výměře do šesti měsíců a provedla abolici u trestných činů se sazbou do dvou let odnětí svobody.

I my jsme už psali v našem cyklu „Kudy kráčel zločin“ o lidech, kteří se díky Havlovým amnestiím dostali na svobodu. Připomeňme případ „fantoma parkovišť“ Antonína Beneše a Fantomase v příběhu o milovnici koček paní Matinové. Propuštěn z vězení byl i bezskrupulózní podvodník a potížista „Tomík“ Danda, o němž budeme psát někdy příště.

Kritiku si vysloužily i některé milosti, které Václav Havel udělil. Kontroverzní je například v roce 2000 udělená milost Zdeňku Růžičkovi, který byl obviněn z dvojnásobné vraždy a odsouzen k 17 letům vězení. Milost byla zdůvodněna „vážným justičním omylem“. Růžička ale nebyl jediný odsouzený vrah, kterého Havel omilostnil. Byl však jediný, který svou vinu popíral. Sadista Zdeněk Rangl se ještě jako mladistvý pokusil zabít spoluvězně kladivem. V roce 1990 mu část trestu umazala amnestie a v roce 1994 mu Havel navzdory názoru znalců prominul zbytek. Pět měsíců po propuštění umlátil kladivem seniora. Soud ho poslal na 24 let do vězení. V roce 1999 udělil Havel milost i Petře Telcové z Brna. Ta si měla odsedět třináct let za vraždu svého ročního syna, kterého měla nechat v bolestech umírat v postýlce. Havel ke svému rozhodnutí tehdy řekl, že soudní proces vzbuzoval pochybnosti, protože podle něj nebylo prokázáno, jak se skutek stal a kdo ho spáchal. Rozporuplné reakce vzbudily i milosti udělené známému sportovci Radomíru Šimůnkovi, který způsobil automobilovou nehodu s následkem tří úmrtí, či Martinu Odložilovi, jenž během hádky zabil svého otce. Odložilovou matkou byla totiž Havlova přítelkyně Věra Čáslavská.

První amnestie na území naší republiky byla vyhlášena 5. listopadu 1918 Národním výborem Československým. Rekordmanem v udělování amnestií byl hned první československý prezident Tomáš G. Masaryk, který k tomuto rozhodnutí přikročil celkem dvanáctkrát. V tradici udělování amnestií pokračovali i další prezidenti, Edvard Beneš a Emil Hácha, přičemž Beneš uděloval amnestie i z londýnského exilu.

Pro komunistický režim nebyla kupodivu amnestie monarchistickým či buržoazním přežitkem, ale snad kvůli zdůraznění legitimity své vlády navazoval na tradici z dob habsburské monarchie a první republiky, významně se ale proměnil okruh amnestovaných. Prezidenti komunistického Československa udělovali amnestie střídmě, obvykle při nástupu do úřadu nebo při kulatých výročích vztahujícím se k významným událostem.

Za připomenutí stojí nejrozsáhlejší amnestie v historii poválečného Československa vyhlášená Antonínem Novotným u příležitosti 15. výročí osvobození, tedy 9. května 1960 (č. 54/1960 Sb.). Byla myšlena i jako vstřícné gesto vůči odpůrcům komunistického režimu. Díky této amnestii byly propuštěny tisíce vězňů, z nichž mnoho bylo nespravedlivě odsouzených z politických důvodů. Pro mnoho lidí tím ukončila temné období masových stalinistických represí, k nimž docházelo po celá padesátá léta. Amnestie z 9. května 1960 se týkala celkem 212 845 osob, z toho prokuratury a soudy amnestovaly 87 958 osob, národní výbory 124 887 osob. V důsledku amnestie bylo z nápravně pracovních táborů a věznic propuštěno na svobodu celkem 7 092 osob, z toho 6 463 mužů, 612 žen a 17 mladistvých. Podle charakteru trestných činů to bylo 5 601 politických vězňů (tedy 64 % z celkového počtu 8 708) a 1 491 kriminálních vězňů. Na svobodu se tehdy dostala řada prominentních vězňů totalitního režimu. Byli mezi nimi například velitel protinacistického Pražského povstání, který dojednal německou kapitulaci, generál Karel Kutlvašr, exministr spravedlnosti Prokop Drtina, předválečný předseda vlády Jan Syrový, letecký maršál RAF Karel Janoušek, válečný hrdina Tomáš Sedláček, bývalý generál četnictva Josef Ježek, spisovatel Jiří Stránský, exposlankyně Fráňa Zemínová, litoměřický biskup Štěpán Trochta, břevnovský opat Anastáz Opasek či opat želivského kláštera Vít Tajovský; většina z nich s trvale poškozeným zdravím. Na svobodu se mimo jiné dostal i Gustáv Husák, odsouzený v roce 1954 na doživotí, který nakonec stál jako poslední komunistický prezident v čele státu v době pádu režimu.(Zdroj.)

V době „sametové revoluce“ Gustáv Husák reálně zhodnotil situaci a před svou abdikací na funkci prezidenta republiky vyhlásil 8. prosince 1989 (č. 150/1989 Sb.) generální amnestii politických trestných činů se zdůvodněním, že se v Československu snížila „společenská nebezpečnost mnoha trestných činů a přečinů“. V rozhodnutí tehdejší hlavy státu stálo v článku I, že nařizuje zastavit stíhání pro trestné činy podvracení republiky, poškozování státu světové socialistické soustavy, hanobení republiky a jejího představitele, opuštění republiky, pobuřování, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace či ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele. Článek II obsahoval nařízení, aby bylo zastaveno řízení mj. o přečinech proti zájmům socialistického hospodářství a přečinech proti veřejnému pořádku. Článek III uváděl, že prezident promíjí „pravomocně uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly přede dnem tohoto rozhodnutí uloženy za trestné činy uvedené v článku I a přečiny uvedené v článku II tohoto rozhodnutí, s účinky, že se dnem tohoto rozhodnutí na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen.