foto: Hana Hlušičková (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)/Šternberský palác při pohledu ze zahrady – vstupní dveře i okna jsou dnes opatřeny masivními mřížemi. Vpravo nahoře podpis slavného malíře Pabla Picassa.
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Největší a nejznámější krádeží obrazů na našem území po roce 1989 byla krádež děl fenomenálního umělce Pabla Picassa. 6. května 1991 byly ukradeny čtyři jeho obrazy ze sbírky francouzského umění Národní galerie ve Šternberském paláci v Praze.
Porevoluční nástup kriminality byl masivní, až čtyřnásobný, zatímco počty policistů se příliš nezvýšily, takže jim obrovsky narostla agenda. V devadesátých letech tak dostala šanci nejen demokracie, ale také zločinci. Václav Havel, nově zvolený prezident, jako jeden ze svých prvních kroků vyhlásil k 1. lednu 1990 rozsáhlou amnestii. Díky ní se části odsouzených tresty zkrátily, převážná část z nich se ale dostala na svobodu. Věznice tehdy opustilo přes 23 tisíc lidí z tehdejších 31 tisíc vězňů. Z vězení se dostali i různé známé firmy. Potíží se zloději neobávali – amnestie se přeci může opakovat, když opět zvolí Havla prezidentem! A tak nápad ukrást Picassovy obrazy dostali tři recidivisté, kterým však při realizaci jejich velkolepého plánu jedna věc unikla…
Pěšina v Horním Jelením příkopu u galerie, po níž se zloději dostali do zahrady.
Krádež jednoduchá jako facka
Představte si scénu jak z béčkového detektivního filmu. Tři muži šestého května 1991 bezhlučně přelézají nízkou zeď, která dělí Horní Jelení příkop od zahrady Šternberského paláce. Kradou se chladným časným ránem po cestě vedoucí k nezabezpečeným dveřím v přízemí objektu Národní galerie, kde tehdy byly umístěny sbírky francouzského umění. Do budovy se dostali celkem snadno, když rozbili lavičkou skleněné výplně dveří zadního vchodu. Po zšeřelých chodbách se pohybovali najisto. Bez zaváhání našli obrazy a strhli je ze stěny. Krádež jim umožnil i fakt, že v Horním Jelením příkopu pod zahradou paláce nebyl tehdy instalován systém elektronické ochrany. Smutné na celé věci také bylo, že pro zloděje to byl snadný lup, protože v galerii neměli žádné pořádné poplašné zařízení, navíc ani zadní vchod ze zahrady nebyl hlídaný ani zabezpečený bytelnou mříží. Přestože se po rozbití dveří spustil alarm, než vrátný doběhl na místo, aby zjistil, co se děje, zloději beze stopy zmizeli. Vzácná umělecká díla odvezli kradeným autem, které pak zapálili. Tím ale zdar zlodějské akce skončil.
Detail cesty od příkopu ke dveřím v přízemí, kterými vnikli zloději do galerie.
Obrazy s astronomickou cenou 1,7 miliardy korun
Podstatná věc ale zlodějům, kteří ukradli čtyři obrazy Pabla Picassa – „Mandolína a sklenice pernodu“ (1911), „Zátiší s pohárem“ (1922), „Přístav v Cadaqués“ (1910) a „Absint a karty“ z Kramářovy sbírky – unikla. Díla měla nesmírnou cenu, už tehdy se odhadovala na více než 1,7 miliardy korun. Ukrást umělecká díla šlo snadno, ale na otázku, komu je prodat?, neznali odpověď. I kdyby měly obrazy hodnotu sebevětší, jejich prodej – zvlášť pokud jde o díla slavného malíře – je prakticky nemožný. Odcizené artefakty se objeví na listině Loss Art Register čili v databázi pohřešovaných děl, na kterou jsou napojené všechny seriózní aukční síně. Zbýval tedy jedině černý trh. Jenže český rybníček byl na umělecká díla takové astronomické hodnoty malý a bylo by třeba při jejich prodeji kontaktovat zájemce daleko za hranicemi. A to naši zlodějíčci neuměli. Začali se proto poptávat po kupci v prostředí galerky. Bossy pražského podsvětí to zneklidnilo, navíc ani Mrázkové, Bělové a jim podobní na takovou koupi neměli peníze. Byli si vědomi, že policie po zlodějích tvrdě půjde a i oni se tak dostanou do hledáčku kriminalistů.
„Vím, kdo je ukradl a kde je má!“
K policii se záhy začaly dostávat od několika ráfků z prostředí galerky kusé zprávy o zlodějích, kteří se snažili obrazy nabízet. K odhalení pachatelů pomohl jeden z informátorů, kterého měla hospodářská kriminálka v pražském podsvětí – pokud hádáte, že to byl Ruda Javornický, hádáte správně. Protože jde o postavu velmi zajímavou, budeme jí věnovat celkem pět červencových pokračování cyklu Kudy kráčel zločin. Na jedné z tajných schůzek se svým řídícím policistou Ruda pyšně oznámil: „Vím, kdo je ukradl a kde je má.“ Byla to jedna z určitějších zpráv, že v pražském podsvětí se objevili chlápci, kteří hledají kupce pro Picassovy obrazy. Tip, který tenkrát Ruda kriminalistům dal, byl, že je to jistý Láďa Hudák, známá firma. Zakrátko Ruda zjistil i to, kde jsou obrazy ukryté. Bylo to někde v malém panelovém bytě na sídlišti Lehovec. Nakonec se kriminalistům podařilo vypátrat i konkrétní ulici, v níž panelák stál. Vypadalo to téměř nepravděpodobně, protože od mediálně známé krádeže neuplynulo ani šest týdnů. Vzhledem k tomu, že v té době přišel s podobnou informací od svého ráfka i další kolega z kriminálky, byli informováni nadřízení u policie i na vnitru. Nikomu se ale tomu nechtělo věřit. Tak se na vedení kriminálky vymyslela riskantní akce – operativní kombinace. Na Hudáka, který bydlel v paneláku na Lhotce v Praze 4, byla nasazena „sledka“, aby jej hlídala a monitorovala jeho pohyb. Zatím několik kriminalistů s technikem se šlo do vytipovaného bytu podívat. Byla to partyzánština i na tehdejší dobu, ale ve hře bylo opravdu hodně. Technik otevřel byt a začalo se hledat. Jenže kde nic, tu nic.
Byt v tuctovém paneláku v Kardašovské ulici na sídlišti Lehovec ukrýval poklad. Foto Karel Tichý
Dvojitá zápletka
Už to vypadalo na ukončení akce s nezdarem, když se staly dvě věci. Najednou se začal do bytu někdo dobývat. Kriminalista, který se podíval kukátkem, málem omdlel. Za dveřmi stál Hudák, zápasil se zámkem, který však technik při otevírání trochu poškodil, a tak mu nešel otevřít. Hudák nadával, že si vzal špatné klíče, a naštěstí odešel. Jak se později ukázalo, „sledka“ ho při odchodu z domova prostě nezachytila. Když Hudák vyklidil pole, technik se ještě důkladněji podíval do prostoru nad umakartovým koupelnovým jádrem… A tam skutečně ležely – v několika vrstvách hadrů zabalené – tři obrazy (čtvrtý obraz se později našel ve skříňce na nádraží v bavorském Bayreuthu). Ani poté, co byl nález nahlášen na vedení, nikdo nechtěl uvěřit, že je to pravda.
A jak už to tak bývá, tak legendární akce měla „drobnou“ pitoreskní mezihru… řekněme zápletku administrativního charakteru. O tom, že se policisté musí za každou cenu dostat do vytipovaného bytu a zachránit obrazy astronomické hodnoty (co kdyby tam praskla voda, či vypukl mezitím požár?), rozhodl tehdejší šéf pražské policejní správy Pavel Hofman. Jenže! Než přijeli kriminalisté s obrazy z Hloubětína do sídla Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy v Kongresové ulici, ředitel Hofman všechno nahlásil tehdejšímu ministrovi vnitra Tomáši Sokolovi. Ten se rozčílil, akci označil za partyzánštinu, zuřivě vykřikoval něco o bláznech a nařídil okamžité provedení řádné domovní prohlídky! A tak když do Kongresovky přijel technik s pečlivě zabalenými obrazy, dorazil tam i narychlo povolaný soudní znalec, který pravost obrazů k nemalému úžasu všech potvrdil. Technik proto udělal čelem vzad a odjel fofrem nazpátek na sídliště Lehovec. Kriminalisté se ujistili, že Hudáka má pod dozorem „sledka“ na druhém konci Prahy, a oni tedy mohou v klidu obrazy zase do bytu vrátit. Nasoukali je zpátky do stropu umakartového jádra, tedy na místo, kde je objevili. Aby učinili panu ministrovi po vůli, udělali poté řádnou domovní prohlídku podle předpisů i s fotodokumentací a obrazy „jako našli“, samozřejmě již za pozornosti médií, která si nenechala takového „sólokapra“ uniknout. (Němečtí policisté pak v listopadu 1991 poslali do Národní galerie i čtvrtý obraz „Absint a karty“ z Bavorska.)
Dokumentární fotka z nálezu obrazů schovaných v umakartovém jádru. Foto Policie ČR
Pachatelé loupeže století
Prvního ze zlodějů, sedmačtyřicetiletého Františka Špačka, dopadla německá policie v Bayreuthu velice brzy, už za šest týdnů po krádeži. Šla evidentně najisto, podle tipu jednoho ráfka z pražské galerky, a zadržela ho v okamžiku, kdy vyzvedával obraz „Absint a karty“ ze skříňky na nádraží. Špaček začal, za slib, že bude vydán české justici, okamžitě vypovídat. Policie tím od něj získala další určitější informaci o tom, že zbývající tři obrazy jsou ukryté v nějakém bytě na hloubětínském sídlišti, od něhož prý mají klíče další dva zloději, Ladislav Hudák a Karel Roubíček. I soudní řízení proběhlo poměrně rychle: v květnu 1992 odsoudil Městský soud v Praze Špačka k osmi a jeho dva komplice ke dvanácti letům vězení nepodmíněně. Hudák s Roubíčkem se odvolali, ale v říjnu 1993 byl rozsudek potvrzen.
Oslava „nalezenin“
Úspěch kriminalistů byl zasloužený a sláva to tehdy byla převeliká. Se třemi obrazy, nalezenými v bytě na sídlišti Lehovec, potom před novináři a fotografy pózovali nejen šéfové rozličných útvarů, ale i kriminalisté, kteří měli největší zásluhy na tom, že se obrazy bez úhony vrátily do lůna Národní galerie. Existuje několik různých snímků, na nichž se celá parta kriminalistů nechala zvěčnit v malebných pózách s nalezenými obrazy, bohužel ani pamětník této slávy nemá byť jen jeden z nich… Při prohlížení naaranžovaných scének by dnes na kurátory i milovníky umění šly mrákoty. Kriminalisté totiž svírali vzácné obrazy v rukou jen tak, bez navlečených bílých rukavic!
Detail kopie dobové fotky, na níž kriminalisté ukazují novinářům nalezené obrazy (originál fotografie je bohužel ztracený).
Protože to byl skutečně veliký úspěch, jenž měl i mediální ohlas, byli policisté, kteří se na pátrání a odhalení pachatelů podíleli, včetně všech svých nadřízených, odměněni. V přízemních prostorách nového sídla Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy v Kongresové ulici byla uspořádána velkolepá oslava s bohatým občerstvením, alkohol tekl proudem a předávaly se na tu dobu velkorysé odměny nejen nejrůznějším šéfům, ale dostalo se i na řadové kriminalisty, kteří měli největší zásluhu na nalezení obrazů. Přijelo také celé vedení policie včetně federálního ministra vnitra Tomáše Sokola a pozváni byli i četní novináři. Na této oslavě se z nepochopitelných důvodů vyskytoval i jeden kriminalista se služební pistolí. A s touto zbraní z ještě nepochopitelnějších důvodů manipuloval. Došlo k výstřelu, při kterém se střelil do stehna. Složil se k zemi a bylo zle. Život mu zřejmě zachránil jeden z duchapřítomných novinářů, který předtím působil ve válečných oblastech, a tak pohled na pulzující gejzír krve ze stehenní tepny ho nevyvedl z míry. Opatrně odložil nakousnutý chlebíček zpátky na talířek, k nešťastníkovi poklekl a až do příjezdu záchranky mu tiskl ránu, aby nevykrvácel. Konec oslavy pak už byl velice rychlý, jako první se z ní nenápadně vytratili pánové z vedení i ministr… Co kdyby z toho měli malér, že?
Poučení, že všechno zlé je pro něco dobré
Tento případ jasně ukázal potřebu moderního zabezpečovacího systému pro Národní galerii. A nejen pro ni. To, co jakž takž stačilo před rokem 1989, už ve svobodné společnosti s hranicemi bez železné opony stačit nemohlo. Zatímco v dobách komunistického režimu se krádeže uměleckých památek počítaly na desítky případů ročně, v roce 1991 už bylo takových loupeží asi tisíc. Podle zprávy, kterou v roce 1995 vydal Gettyho výzkumný institut (významná americká uměleckohistorická instituce), mohla takto naše země přijít až o 15 procent movitých uměleckých památek. To je prý ztráta, která se dá srovnat jen se ztrátami, jaké dokáže památkám způsobit válka.
Ze zprávy o Integrovaném systému ochrany movitého kulturního dědictví
Základ dnešního programu ISO byl položen usnesením vlády České republiky č. 307 ze dne 28. srpna 1991, kterým vláda reagovala na stoupající ohrožení kulturního dědictví dané zejména růstem počtu krádeží zaměřených na movité předměty kultovní a obecně kulturní hodnoty. … Jedním z bezprostředních impulsů pro přijetí programu ISO v roce 1991 se stala rovněž krádež obrazů Pabla Picassa ze stálé expozice Národní galerie v Praze. Díla, jejichž hodnota se tehdy odhadovala kolem 30 milionů dolarů, byla prakticky neprodejná a policii se je podařilo po několika měsících vypátrat a vrátit zpět.
Integrovaný systém ochrany byl od počátku definován jako komplexní opatření zahrnující legislativní, finanční i ostatní systémové nástroje, které chrání a zhodnocují národní movité kulturní dědictví. V tomto ohledu se stále jedná o jeden z nejpropracovanějších komplexních systémů ochrany kulturního dědictví, a to i v mezinárodním srovnání.
Zakládající usnesení vlády k programu ISO definovalo úkoly pro hlavní garanty programu, kterými byla ministerstva kultury, financí a vnitra. V rámci jejich gesce působnosti se pak další úkoly a činnosti rozšířily na jimi řízené orgány a organizace, konkrétně na Policii České republiky, Generální ředitelství cel, Národního památkového ústavu a další.
Spolupráce Ministerstva kultury a Policie České republiky je těsně spojena zejména s dotačním titulem ISO/A podporujícím zabezpečení objektů, neboť řada objektů je připojována na pulty centrální ochrany a výměna informací o technických standardech a dalších aspektech této agendy je proto nezbytná. Tato vzájemná součinnost byla dále zakotvena v Dohodě o spolupráci při zajišťování ochrany uměleckých předmětů a jejich přepravy, umožňující využívat sil a prostředků Policie České republiky při odvracení loupežných přepadení, krádeží a násilných vniknutí do objektů, v nichž jsou uloženy umělecké předměty.
|
Psali jsme
KUDY KRÁČEL ZLOČIN Pachatel, který zavraždil Žabáka, se navždy zapsal do historie naší kriminalistiky. Jedná se o jednoho z posledních vrahů…