„Král je nahý!“ aneb pozadí krádeží exponátů astronomické hodnoty nejen v Louvru

MAGAZÍN AFÉRY & KAUZY, 31. DÍL: Za krádežemi uměleckých děl nevyčíslitelné umělecké a historické hodnoty stojí vždy nedostatečné zabezpečení budov, v nichž jsou vzácné exponáty vystaveny. Jako přes kopírák se opakují určité rysy loupeží, ať už se jedná o krádež Piccasových obrazů v Národní galerii, nebo o loupež v drážďanské klenotnici či krádež šperků z Napoleonovy doby v Louvru. Jasně se ukazuje, jak rozpočtová omezení škrtí modernizaci muzeí a galerií nejen českých, ale i evropských. A v neposlední řadě je na vině i podhodnocení lidského faktoru.

Po spektakulárním vloupání do Louvru v neděli 19. října čelí Francie tvrdé kritice v mezinárodních médiích. Několik muzeí v jiných evropských zemích se však také stalo terčem významných krádeží a otázka ochrany uměleckých děl se stala opět žhavým tématem. Každá z loupeží byla tvrdou lekcí, která odhalila nedostatečné zabezpečení muzea či galerie. Například v Belgii byla poslední kontrola zabezpečovacích systémů muzeí provedena po krádeži hlavy mumie v roce 2015 v Královském muzeu umění a historie. Zarážející skutečností také je, že belgická federální policejní jednotka specializující se na krádeže uměleckých děl byla na začátku roku 2022 rozpuštěna.

Loupeže jako přes kopírák

Shrňme si shodné rysy loupeží v pražském Šternberském paláci z roku 1991, v drážďanské klenotnici Grünes Gewölbe v roce 2019 a v pařížském Louvru z roku 2025: Sbírky byly umístěné v památkově chráněných historických budovách, v nichž není možné instalovat sofistikovaný zabezpečovací systém. Zloději, ve všech případech recidivisti, vnikli do objektu za použití hrubé síly přes rozbité skleněné okno. Pachatelé šli najisto, věděli, co mají ukrást, proto samotná loupež proběhla v řádech minut. Alarmy sice fungovaly, ale to zloděje neodradilo, neboť si byli jistí, že s kořistí zmizí před příjezdem policie a že pracovníci ostrahy se nepokusí proti nim sami zasáhnout.

Je proto třeba poukázat na fakt, že zabezpečovací technika není příliš platná, pokud je citelně podceňován lidský faktor. Zpravidla se jedná o tlak na úspory, který se odrazí ve snižování počtu zaměstnanců, jako se to dělo v Louvru, nebo v zaměstnávání invalidních či starobních důchodců, často pestrého národnostního složení, jak si může povšimnout běžný návštěvník našich muzeí a galerií.

Krádež Picassových obrazů ve Šternberském paláci: květen–červen 1991

Krádež čtyř obrazů Pabla Picassa – Přístav v Cadaqués (1910), Mandolína a sklenice pernodu (1911), Zátiší s pohárem (1922) a Absint a karty z Kramářovy sbírky – je největší a nejznámější krádeží uměleckých děl na našem území po roce 1989. Obrazy měly už v té době astronomickou hodnotu, přibližně 1,7 miliardy korun (tj. 30 milionů dolarů). Policie tehdy dopadla zloděje obrazů za pouhých šest týdnů, v červnu, a to na základě informací z prostředí pražské galerky.

Zloději ukradli obrazy ze Šternberského paláce, kde měla Národní galerie umístěnou sbírku francouzského umění, nad ránem 6. května 1991. Do paláce se dostali snadno – pomocí kamenné lavičky rozbili skleněné výplně dveří zadního vchodu. Přestože se spustil alarm, než vrátný stihl doběhnout na místo, aby zjistil, co se děje, zloději beze stopy zmizeli. Loupež proběhla rychle, pachatelé se pohybovali najisto, bez zaváhání našli obrazy a strhli je ze stěny. Vzácná umělecká díla odvezli kradeným autem, které pak zapálili.

Krádež jim umožnil i fakt, že v Horním Jelením příkopu pod zahradou Šternberského paláce nebyl instalován systém elektronické ochrany. Navíc v galerii neměli tehdy žádné pořádné poplašné zařízení a zadní vchod ze zahrady nebyl hlídaný ani zabezpečený bytelnou mříží.

K policii se za několik dnů začaly dostávat z prostředí pražské galerky kusé zprávy o zlodějích, kteří se snažili obrazy někomu prodat. K odhalení pachatelů pomohl jeden z informátorů, kterého měla hospodářská kriminálka v pražském podsvětí. Ten také zjistil, že zloději ukrývají obrazy v jednom panelovém bytě na sídlišti Lehovec. Podobnou informaci získal od svého informátora i další kolega z kriminálky, a tak se spustila akce.

Několik kriminalistů s technikem se jelo do vytipované garsonky podívat, protože ve hře bylo opravdu hodně a hrozilo nevratné poškození obrazů. Technik otevřel byt a začalo se hledat. Jenže kde nic, tu nic. Už na odchodu se technik ještě jednou a důkladněji podíval do prostoru nad umakartovým koupelnovým jádrem… A tam skutečně ležely – pečlivě zabalené v hadrech – tři obrazy (čtvrtý obraz se později našel ve skříňce na nádraží v bavorském Bayreuthu).

Byla to opravdu odvážná akce i na „divoké“ devadesátky. O tom, že policisté se musí za každou cenu dostat do vytipovaného bytu a ochránit obrazy astronomické hodnoty před nevratným poškozením, rozhodl šéf pražské policejní správy Pavel Hofman. Jenže! Než přijeli kriminalisté s obrazy z Hloubětína do sídla Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy v Kongresové ulici, ředitel Hofman všechno nahlásil tehdejšímu ministrovi vnitra ČR Tomáši Sokolovi. Ten se rozčílil, akci označil za partyzánštinu, zuřivě vykřikoval něco o bláznech a nařídil okamžité provedení řádné domovní prohlídky!

A tak když do Kongresovky přijel technik s pečlivě zabalenými obrazy, dorazil tam i narychlo povolaný soudní znalec, který pravost obrazů k nemalému úžasu všech potvrdil. Technik proto udělal čelem vzad a odjel fofrem nazpátek na sídliště Lehovec. Když se kriminalisté ujistili, že jednoho z pachatelů, jímž byl Láďa Hudák, má pod dozorem „sledka“ na druhém konci Prahy, mohli v klidu obrazy zase do bytu vrátit. Nasoukali je zpátky do podhledu umakartového jádra, tedy na místo, kde je objevili. Aby učinili panu ministrovi po vůli, udělali poté řádnou domovní prohlídku podle předpisů i s fotodokumentací a obrazy „jako našli“, samozřejmě již za pozornosti médií, která si nenechala takového „sólokapra“ ujít.

Prvního ze zlodějů, Františka Špačka, dopadla německá policie v Bayreuthu. Šla evidentně najisto, podle tipu jednoho informátora z pražské galerky, a zadržela ho v okamžiku, kdy vyzvedával obraz Absint a karty pro fingovaného kupce ze skříňky na nádraží. Špaček začal, za slib, že bude vydán české justici, okamžitě vypovídat. Policie tím od něj získala další určitější informaci o tom, že zbývající tři obrazy jsou ukryté v jednom bytě na hloubětínském sídlišti, od něhož prý mají klíče další dva zloději, Ladislav Hudák a Karel Roubíček.

I soudní řízení s dopadenými zloději proběhlo poměrně rychle: v květnu 1992 odsoudil Městský soud v Praze Špačka k 8 a jeho dva komplice ke 12 letům vězení nepodmíněně.

Úspěch kriminalistů byl zasloužený a sláva to tehdy byla převeliká. Se třemi obrazy, nalezenými v bytě na sídlišti Lehovec, potom před novináři a fotografy pózovali šéfové rozličných útvarů, nakonec se dostalo i na kriminalisty, kteří měli největší zásluhy na tom, že se obrazy bez úhony vrátily do lůna Národní galerie.

Krádež obrazů Pabla Picassa ze stálé expozice Národní galerie v Praze byla tehdy jedním z bezprostředních impulzů pro přijetí programu Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví (ISO) v srpnu 1991. Zakládající usnesení Pithartovy vlády (ministrem kultury v ní byl Milan Uhde) k programu ISO definovalo úkoly pro hlavní garanty programu, kterými byla ministerstva kultury, financí a vnitra. Systém představuje komplexní opatření zahrnující legislativní, finanční a další systémové nástroje, které chrání a zhodnocují národní movité kulturní dědictví. Spolupráce ministerstva kultury a Policie České republiky je těsně spojena zejména s dotačním titulem ISO/A podporujícím zabezpečení objektů, neboť řada objektů je připojována na pulty centrální ochrany a výměna informací o technických standardech a dalších aspektech této agendy je proto nezbytná. Tato vzájemná součinnost byla dále zakotvena v Dohodě o spolupráci při zajišťování ochrany uměleckých předmětů a jejich přepravy, umožňující využívat sil a prostředků Policie České republiky při odvracení loupežných přepadení, krádeží a násilných vniknutí do objektů, v nichž jsou uloženy umělecké předměty.

Podle posledních dohledatelných informací byl systém zabezpečení objektů Národní galerie dokončen v roce 2011 a stál 24 milionů korun. Zda mezitím došlo k nějaké významnější modernizaci, nevíme. Je však třeba připomenout, že ani sebelepší technika není příliš efektivní, pokud je podhodnocen lidský faktor.

Loupež v Drážďanech, 2019: listopad 2019 – prosinec 2022

Do klenotnice v drážďanském Rezidenčním zámku se v časných ranních hodinách 25. listopadu vloupali dva zloději. Do objektu vnikli přes zamřížované okno, přičemž mříže přeřízli a okno rozbili. Do vitríny s nejcennějšími exponáty vytloukli sekerou díry a ukradli 21 barokních šperků s 4 300 diamanty a brilianty. Pojišťovací hodnota klenotů činila podle iDNES 113,8 milionu eur (2,89 miliardy korun).

Ani 26 měsíců po vloupání se nenašel jediný uloupený šperk nedozírné historické ceny. Slabinou zabezpečení se ukázala vitrína, v níž byly šperky vystaveny. Její sklo mělo odolávat prolomení čtvrt hodiny, ve skutečnosti stačilo pachatelům několik vteřin, aby v ní prorazili otvory, jimiž šperky vytáhli.

Policii se v listopadu 2020, až rok poté, podařilo zatknout první tři podezřelé, z celkem šesti mladých mužů posledního z nich zadržela v srpnu 2021. Obvinění z loupeže stanuli před soudem v lednu 2022. Byli to němečtí státní příslušníci a patřili podle serveru Novinky.cz k arabskému klanu Remmových z Berlína. Pět ze šesti mužů poslal soud do vězení až na 6 let a tři měsíce, jednoho obviněného osvobodil.

Uloupené šperky byly dlouho považovány za ztracené, neboť se předpokládalo, že lupiči drahé kameny vytrhali a cenné kovy roztavili. Více než tři roky po vloupání nastal zlom. V prosinci 2022 byla větší část šperků – některé kusy ale byly silně poškozené, rozlámané a deformované – do Drážďan vrácena. Byl to výsledek dohody mezi odsouzenými, státním zastupitelstvím a soudem výměnou za nižší tresty. Lup si tak vyšetřovatelé mohli vyzvednout v kanceláři obhájce jednoho z odsouzených v Berlíně. Cenné šperkařské kusy však nebyly podle iRozhlas vráceny všechny. Neznámo kde skončily tři obzvláště cenné předměty s velkými kameny, včetně nárameníku na uniformu, v němž byl zasazen jeden z největších diamantů v Německu o váze téměř padesáti karátů.

Loupež v Louvru, 2025: říjen 2025 – ?

Troufalá loupež šperků z 19. století v Apollonově galerii pařížského Louvru provedená za bílého dne způsobila mediální a politickou bouři na vnitropolitické scéně a svým významem pro francouzské historické dědictví je přirovnávána k požáru katedrály Notre-Dame v roce 2019.

Loupež se odehrála v neděli 19. října dopoledne, kdy v muzeu už byli první návštěvníci. Lupiči převlečení za stavební dělníky pronikli do muzea pomocí 30metrového výsuvného žebříku instalovaného na ukradeném nákladním automobilu, který zaparkovali na rušném nábřeží Seiny. Dva z pachatelů vyjeli na plošině do prvního patra, přelezli na balkon, který nesnímala podle Le Monde žádná bezpečnostní kamera, rozbili vysoké skleněné okno a bruskou rozřezali vitríny. Jeden měl na sobě žlutou a druhý oranžovou vestu, dva zůstali dole a seděli na skútrech, aby mohli po loupeži ihned odjet.

Alarm se spustil okamžitě po rozbití okna, ale lupiči postupovali chladnokrevně. Jeden z nich, mohutnější postavy, bez váhání přistoupil k vitríně s napoleonskými šperky a kotoučovou bruskou do ní udělal otvory, jimiž začal vytahovat cenné kusy. Druhý zloděj, který měl na hlavě šedou motocyklovou přilbu, se vydal vstříc pracovníkům ostrahy, kteří společně s prvními návštěvníky ustoupili do bezpečí, jak jim nařizuje protokol. Poté tento lupič rozbil druhou vitrínu a začal ji rabovat. Po loupeži sjeli pachatelé po výsuvném žebříku dolů na chodník a uprchli na motocyklech.

Celá loupež trvala necelých sedm minut, přičemž dva zloději, kteří vnikli do galerie, strávili uvnitř 3 minuty a 58 sekund, jak uvádí např. Le Parisien. Během útěku sice upustili objemnou korunu císařovny posetou diamanty a smaragdy, ale podařilo se jim uprchnout s celkem osmi kusy, které byly mnohem skladnější. Jde o perlami zdobený diadém, dvě diamanty vykládané brože, soupravy diadému, náhrdelníku a náušnic se safíry a diamanty i náhrdelník a náušnice se smaragdy. Celkem bylo na ukradených špercích 8 708 diamantů, 34 safírů, 38 smaragdů a 212 perel. Pařížská prokurátorka Laure Beccuauová předběžně vyčíslila hodnotu uloupených předmětů na 88 milionů eur (2,1 miliardy korun).

Na útěku se snažili pachatelé zničit důkazy, ale zanechali po sobě nářadí, motocyklovou přilbu a několik dalších předmětů – kriminalisté podle pařížské prokurátorky zajistili 189 stop na místě činu. Na případu pracuje více než 100 vyšetřovatelů, včetně policistů z francouzského Útvaru pro boj s organizovaným zločinem (BRB) a Ústředního úřadu pro boj proti nedovolenému obchodování s kulturními statky (OCBC).

V sobotu 25. října byli na základě DNA nalezené ve vlasech v přilbě a stop na vestě identifikováni a zatčeni první dva pachatelé, kteří se při výslechu k loupeži částečně přiznali. Oba jsou recidivisti, kteří byli odsouzeni za krádeže, což vysvětluje, proč byl jejich genetický profil v národním registru. Dosud měli na svědomí vloupání a násilné činy, ale nic, co by je spojovalo s organizovaným zločinem.

Na tiskové konferenci ve středu 29. října oznámila pařížská prokurátorka Laure Beccuauová, že prvního z nich policie zatkla na letišti v Roissy. Je to 34letý muž s alžírským občanstvím, který ve Francii žije už 15 let. Z letiště se pokoušel odletět do Alžírska. Druhého podezřelého, 39letého muže, policie zatkla v blízkosti jeho bydliště na předměstí Paříže. Zatčení by měli být podle prokurátorky těmi, kdo loupili přímo v Apollonově galerii. Oba zatčení čelí obvinění z loupeže spáchané organizovanou skupinou, za což ve Francii hrozí až 15 let vězení, a z trestného spolčení, za které jim hrozí až deset let odnětí svobody.

Při druhé vlně zatýkání byli sobotu 1. listopadu, necelé dva týdny po loupeži, zatčeni další dva podezřelí – 37letý muž, který je považován za jednoho ze skupiny kompliců, kteří byli spatřeni při krádeži šperků, a 38letá žena –, čímž se celkový počet obviněných zvýšil na čtyři. Předpokládá se, že za spektakulární loupeží šperků v Louvru stojí drobní zločinci. Jak řekla na tiskové konferenci v neděli 2. listopadu pařížská prokurátorka, tak nejsou považováni za členy organizovaných zločineckých skupin, a podle Le Monde dodala, že dva z podezřelých jsou manželé. Vyšetřovatelé nicméně stále pátrají po organizátorech této velkolepé loupeže.

Klenoty se však nepodařilo dosud najít, jak uvádí Le Parisien. Někteří odborníci se domnívají, že klenoty již byly rozebrány, další včetně prezidenta Macrona se kloní k tomu, že šperky jsou někde schované a zadavatelé loupeže jen čekají, zda francouzská vláda nenabídne za jejich vrácení odměnu.

Při pátrání po možných příčinách selhání ohledně zabezpečení muzea v Louvru vyšlo najevo také hrubé podcenění lidského faktoru. V posledních letech došlo ke snižování počtu zaměstnanců, přestože počet návštěvníků prudce vzrostl. Vedení muzea poukazuje na fakt, že bezpečnost se zvýší až s projektem celkové renovace muzejního areálu, kterou v lednu 2025 ohlásil prezident Macron a jejíž náklady se mohou vyšplhat až na 1,5 miliardy euro.

Hon na lupiče z Louvru se mezitím stal jakousi telenovelou, kterou celý svět s napětím sleduje na sociálních sítích, a balkon, z něhož pachatelé vnikli do muzea, je novou turistickou atrakcí.